Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Izraelský spisovatel Amos Oz: Jsem optimista bez jízdního řádu

Doporučujeme   8:24aktualizováno  8:24
Izraelec Amos Oz měl už dávno získat Nobelovu cenu za literaturu: když pro nic jiného, tak pro nádherný opus Příběh o lásce a tmě, jehož český překlad představil před týdnem v Praze. Jemu to nevadí. "Neměl jsem v tomto směru žádná očekávání. Na celém světě je spousta skvělých spisovatelů a mohu vám slíbit, že pokud Nobelovu cenu za literaturu nedostanu nikdy, nezemřu na smutek" žertuje.

Amos Oz, izraelský spisovatel | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Narodil se v Jeruzalémě, a ačkoli píše knihy o lidech, jako by je psal o politice. V příbězích Amose Oze o touhách, láskách, úzkostech a trápeních mnozí vidí hlavně politické metafory. Amos Oz to před časem glosoval: "Pokud bych napsal o Amosovi a Maje upíjejících kávu, bude se to interpretovat tak, že syrský prezident Bašár Asad a izraelský premiér Benjamin Netanjahu jednají o podmínkách míru." I když politické nasazení nelze Amosovi Ozovi upřít, svou publicistickou a literární práci důsledně rozděluje.

Vaše matka studovala v Praze, vaši prarodiče žili v Jeruzalémě v ulici Pražská. S takovou spojkou musíte mít tohle město rád, i kdybyste nechtěl...
Když jsem roku 1992 přijel poprvé do Prahy, bylo to dejá vu. Jako bych se částečně ocitl v zemi svých snů. Prahu jsem znal díky příběhům své matky, plným starých ulic, mostů, zvonic, kostelních věží, tramvají. A byla tam řeka. V Izraeli řeky nemáme. Snad mi vadí jen okolnost, že v Praze musím pokaždé pracovat. Ale jinak ji miluju.

V Jeruzalémě jste měl prý učitele, který byl spolužákem nejslavnějšího pražského spisovatele Franze Kafky...
Říkal nám, že byl Kafka plachý žertéř, který se tvářil jako neviňátko. A prý také nebyl moc dobrý v literatuře.

Při vaší předcházející návštěvě jste o Praze mluvil jako o hlavním městě humoru. Proč?
Myslím, že český humor má v sobě anarchistického džina. Nemá nic za svaté, nevěří nikomu. A podobně jako židovský humor je i ten český sebekousavý, dokáže se vysmát sám sobě.

Amos Oz při své poslední návště Prahy (15. 10. 2009).

V Příběhu o lásce a tmě jste poprvé napsal o sebevraždě své matky, která si vzala život, když vám bylo dvanáct. Bylo to bolestné psaní?
Trvalo mi to mnoho let, než jsem o tom dokázal napsat. Byl jsem dlouho plný vzteku: vzteku na matku, že se zabila, vzteku na otce, že ztratil tak nádhernou bytost, a vzteku na sebe, že jsem tomu nedokázal zabránit. Myslel jsem, že kdybych byl hodnější, zůstala by. Ale odešla, což znamenalo, že jsem byl špatným synem. Byl jsem naštvaný a své rodiče jsem vymazal ze života, se svou novou rodinou jsem o nich nikdy nemluvil. Svůj postoj jsem změnil až ve věku, kdy bych mohl být rodič svých rodičů. Kdy jsem se dokázal dívat na matku, jako by byla mou dcerou, a na otce, jako by byl mým synem. Tehdy místo vzteku přišlo soucítění, zvědavost, humor a empatie. S nimi jsem psal tuhle knihu.

A nebylo sebezničující, držet vztek tak dlouho uvnitř?
Ano, ale můj vztek byl tak pálivý a jedovatý, že jsem ho nechtěl s nikým sdílet - bál jsem se, že otrávím další vztah. Proto jsem tolik let mlčel.

Vaši rodiče působí ve vaší knize jako dva báječní lidé. Jak mohlo jejich manželství skončit tak špatně?
Tohle mystérium jsem nikdy nerozhřešil. Jak může manželství skvělého muže a skvělé ženy skončit kolosální tragédií? Tohle není scénář Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Madam Bovaryové a dokonce ani Anny Kareniny. Tohle byli dva dobří lidé. Jak může dobré s dobrým vyprodukovat katastrofu? Začal jsem psát knihu s nadějí, že tu záhadu vyřeším. Ale ani na poslední stránce nezjistíte, kdo byl hlavním padouchem. Ani já jsem se nedozvěděl, kdo byl vinen. Ba co víc, otázka, kdo vinen byl, mě přestala zajímat. Místo toho mě začaly zajímat velké příběhy každodenního života. Vůně, chutě, zvuky, zvyky, oblečení, způsob řeči, vzpomínky a sny.

Možná že odpověď neexistuje.
Já jsem odpověď nenašel a ztratil zájem o otázku. Nemyslím, že otázka viny je v životě tak důležitá - je důležitá před soudem. V konfliktu, ať už je mezi mužem a ženou nebo mezi rodičem a dítětem nebo mezi Palestinci a Izraelci, je otázka viny vždycky velmi nebezpečná. Nechme stranou vinu a raději se ptejme, co můžeme udělat.

Když šel izraelský spisovatel Amos Oz po ulici s redaktorkou MF DNES Alicí Horáčkovou, řekl jí: Kdybychom spolu šli po ulici a někdo by nás napadl a jedinou možností, jak bych nás zachránil, by byl boj, tak bych bojoval. Ale bojoval bych jen ze dvou důvodů: v sebeobraně a za svou svobodu.

Jaký byl Jeruzalém v dobách vašeho dětství?
Byl federací různých sousedství: židovského, muslimského, křesťanského, arménského. Pokaždé, když jste překročili ulici, octli jste se nikoliv v jiném městě, ale na jiném kontinentu, v jiném jazyku, v jiné kultuře. Měl jsem rád atmosféru židovského Jeruzaléma, který trochu připomínal uprchlický tábor. Ačkoli vládlo v Jeruzalémě i napětí, nenávist, strach a nebezpečí, nad tím vším vládla krása odlišností.

Nikdy jste se nebál mikrobů - jako vaše babička?
Když jsme s babičkou procházeli ulicemi Jeruzaléma, mikrobi doslova utíkali na druhou stranu! Byla nepřítelem virů! Ba ne, byla to obsese, která jí pravděpodobně přivodila smrt. I když v jejím úmrtním listě stojí srdeční infarkt, ve skutečnosti zemřela na přehnanou čistotnost. Ale možná že ani čistotnost není správné vysvětlení - skrývá se za ní strach z Orientu. A za strachem z Orientu fascinace Orientem. Přitahovali ji tihle sladcí, polonazí, silní, svalnatí muži, a ona vzdorovala jejich erotickému kouzlu strachem z mikrobů, který si kolem boků opásala jako pás cudnosti. To kvůli nim nakonec zemřela ve vaně napuštěné příliš horkou vodou. Alespoň tak to dokážu dekódovat.

Vaše babička trpěla strachem z Orientu, zatímco téměř všichni vaši židovští příbuzní obrovskou touhou po Evropě. Ale nebyl to jen mýtus?
Dnes je Evropanem téměř každý, a ti, kteří jimi ještě nejsou, už čekají v řadě: Turci, možná se jimi stanou i Iráčané a Afghánci. Ale před sedmdesáti lety tu byli samí bulharští, italští nebo norští vlastenci a jedinými Evropany v Evropě byli moji rodiče, prarodiče a Židé jako oni. Znali mnoho jazyků, kultur a historií. Nemilovali Polsko, Rusko, Ukrajinu, Litvu - milovali Evropu. Ale právě kvůli svému evropanství byli nenáviděni, označováni za vykořeněné intelektuály, kosmopolity, parazity. Stejné nadávky patřily do slovníku nacistů i komunistů. Moji rodiče byli ve třicátých letech brutálně vytlačeni z Evropy, což bylo jejich štěstí - jinak by je ve čtyřicátých letech zavraždili. Přišli do Jeruzaléma, aby v něm vybudovali malou Evropu s červenými střechami, s dobrými mravy, spoustou Gemütlichkeit (něm. výraz pro útulnost - pozn. red) a oslovením paní doktorová, paní ředitelová. Samozřejmě to nemohlo fungovat, Izrael není evropskou zemí. Ale jako dítě jsem si uvědomoval tuhle neopětovanou, zklamanou lásku vůči Evropě. Milovali Evropu, a Evropa nemilovala je.

Dřímá tahle evropská láska i ve vás?
Nepovažuju se za Evropana, pocházím z Blízkého Východu. Ale ten rozpor jsem zdědil po rodičích a prarodičích - stejnou lásku i stejnou nenávist, stejnou touhu a stejný strach. Moji rodiče ovládali mnohé jazyky: matka četla v sedmi či osmi, otec v šestnácti. Ale mě učili jen hebrejsky. Nikoli proto, že by byli šovinisty, ale protože se báli. Mysleli, že kdybych znal byť jen jediný evropský jazyk, zvábila by mě Evropa, kde by mě zabili. To všechno je ve mně.

Co si myslíte o Čechoslovácích té doby?
Můj otec často o Československu vtipkoval, že má tři národnosti: Češi, Slováci a Čechoslováci, což jsme byli my, Židé.

Po sebevraždě vaší matky jste změnil identitu, přijal nové příjmení Oz, což znamená silný. Může jméno dodat sílu?
Oz znamená nejen silný, ale i odvážný. Opustil jsem domov, když mi bylo patnáct let, rebeloval jsem proti světu svého otce. Rozhodl jsem se, že budu vším, čím on není, a nebudu tím, kým je. On byl pravicovým intelektuálem, a já se stal socialistickým řidičem traktoru. Byl mužem města, já se přestěhoval do kibucu. Byl to malý muž, a já se rozhodl být velkým: nefungovalo to, ale alespoň jsem to zkusil. On se jmenoval Klausner, a já se stal Ozem, protože právě sílu a odvahu jsem nutně potřeboval.

Amos Oz při své poslední návště Prahy (15. 10. 2009).

V kibucu jste strávil třicet let. Jak si jemný syn z intelektuálních kruhů zvykal na těžkou manuální práci?
Bylo to velmi těžké. Nebyl jsem tak silný a odolný jako ostatní hoši a dívky z kibucu, nebyl jsem zvyklý celý den pracovat na poli. Ano, byl jsem introvertní, zatímco okolí velmi extrovertní. Na druhou stranu, jsem těm letům vděčný. Život v kibucu byl pro mě nádhernou univerzitou lidské povahy: téměř vše, co vím o lidech, jsem se naučil v té malé společnosti, kde neexistovala žádná tajemství. Všichni věděli všechno o všech, nejmenší podrobnosti o každém z těch čtyř set lidí. Kdybych žil v Praze, Londýně nebo New Yorku, nikdy bych nepoznal tolik lidí tak do hloubky. Mělo to však svou cenu: i má tajemství byla veřejnější, než bych byl chtěl. Tedy jedno velké tajemství jsem měl - své psaní.

Má myšlenka kibucu ještě smysl?
Myslím, že se jednou vrátí, v jiné inkarnaci. Původní kibuc byl v určitých ohledech velmi dogmatický a vlastně i trochu dětinský ve víře, že lidskou povahu lze změnit během jedné generace. Ale idea, že lidé mohou žít solidárně, sdílet a podporovat se navzájem, má podle mne budoucnost. Když se podívám kolem sebe, kamkoli na západ, vidím lidi, kteří pracují více, než by museli, aby si vydělali víc, než potřebují, aby si koupili věci, které ve skutečnosti nechtějí, jen aby oslnili lidi, které nemají rádi. V kapitalistickém systému je podle mne něco sebezničujícího. A současná ekonomická krize je syndromem téhle samozhouby. Alternativou samozřejmě není totalitní režim, ale jakýsi druh dobrovolné sociální solidarity.

Nemáte strach, že hospodářská krize může vyústit v něco ještě mnohem horšího?
Už způsobila bídu a utrpení milionů lidí, to jako hrůza stačí. Může to být ještě horší? Nevím.

Jako voják jste se zúčastnil dvou válek. Jaké jste si vzal ponaučení?
První válku jsem zažil jako dítě. Roku 1948 byl židovský Jeruzalém obléhán a bombardován, žili jsme tehdy v podzemních sklepeních. A potom války let 1967 a 1973 mě naučily, že největší zlo na světě není válka, ale agrese. A agresi musí být občas zabráněno silou. Nejsem tudíž tradiční pacifista - jsem mírový aktivista. Pokud by nás někdo na ulici napadl, a jedinou možností záchrany by byl boj, tak bych bojoval. Ale bojoval bych jen ze dvou důvodů: v sebeobraně a za svou svobodu. Nikdy za takzvané národní zájmy či potřebná území.

Myslíte, že osud státu Izrael závisí víc na Izraelcích nebo ostatních? Palestincích, USA, Evropě...
Myslím, že osud státu Izrael závisí na míru. Izrael musí udělat vše, co je v jeho silách, aby udržel mír s Palestinci a s dalšími arabskými sousedy. Nebude to lehké ani jednoduché, ale věřím, že je to možné.

Jste tedy optimista?
Jsem optimista bez jízdního řádu. Nedokážu předpovědět den ani rok, ale vím, že jednou tu vedle sebe budou existovat stát Palestina a stát Izrael, podobně jako existuje Česká republika vedle Slovenska. Většina Izraelců i Palestinců ví, že to takhle dopadne: nejsou z toho šťastní a nebudou tančit v ulicích, až to přijde. Ale sedm milionů Izraelců a čtyři a půl milionu Palestinců nikam neodejde. Nestanou se šťastnou rodinou, protože to rodina není a není ani šťastná. Jsou to dvě nešťastné rodiny, proto nezbývá než rozdělit jejich dům na dva menší byty.

A co je největší překážkou těch bytů?
Nedostatek vůdčích sil na obou stranách. Lidé jsou pacienty, kteří čekají na bolestnou operaci. Jen doktoři jsou zbabělci.

V Příběhu o lásce a tmě píšete o špatných čtenářích, kteří v knihách lačně hledají hlavně detaily ze života autora. Ale není tedy trochu paradoxní, napsat román s výrazně autobiografickými prvky?
Literatura je příbuzná s klevetami, pohání je stejná zvědavost, dychtění po lidské podstatě. Rozdíl je v tom, že klepy sdělují to, co už víme, a literatura objevuje něco nového. Rád bych, aby čtenáři nepřemýšleli o tom co kdo s kým, ale přemýšleli o sobě, pro sebe. To je můj vzkaz dobrému čtenáři: srovnejte můj život se svým a vyvoďte vlastní závěry. Ale nečtěte mou knihu kvůli pikantnostem. Knihu si berete do postele, autora nikoli.

Letos vám bylo sedmdesát. Bilancujete?
Jestli jsem zralejší, to nevím. Ale hodně jsem toho viděl, a to je mé bohatství. Být Izraelcem a dožít se sedmdesátky, znamená žít předlouhý život. To je další věc, kterou mají Izraelci společnou s Čechy: historie se nám odehrávala před očima. Nejcennější, co máme, jsou vzpomínky. Ale víte, co mě trápí? Že pro současnou internetovou civilizaci přestává být minulost podstatná, stává se břemenem. Zábavní mašina nám od rána do večera říká: vyměňte starou věc za novou, je lepší. Jako by se lidství rozdělilo do dvou skupin: mezi ty, kteří už mají zpívající záchodovou mísu, a ti, co ji ještě nemají.

Souvisí to nějak s psychologií mladých generací?
Souvisí to s určitou dětinskostí. To děti stále po něčem touží, jen co otevřou oči, chtějí najít pod postelí novou hračku. Můj svět byl opačný: vyrostl jsem obklopený knihami a ponořený v jazyku. Možná i proto se považuju za šťastného muže.



ZPRÁVY: Babiše překvapuje urputnost policie při další žádosti o jeho vydání



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Právníci přechytračili soud. Vyhýbali se mu až do promlčení činu

Obžalovaní Karel Hnilica a Lenka Hnilicová na snímku z prosince 2012

Manželský pár advokátů Hnilicových názorně demonstroval, jak je v Česku možné se vyhnout trestu od soudu. Byť jde o...

Ve věku 39 let zemřel veterán Mevald vyznamenaný za službu v Afghánistánu

Prezident Miloš Zeman a český voják Jaroslav Mevald při slavnostním udílení...

Ve věku 39 let zemřel v pátek náhle český veterán Jaroslav Mevald zraněný v roce 2014 v Afghánistánu. Za hrdinství,...



U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Dopravní podnik testuje gumové bodáky, mají zastavit přebíhače kolejí

Na tramvajové zastávce v Braníku dopravní podnik testuje zábrany v kolejišti...

Pražský dopravní podnik zkouší na jedné z tramvajových zastávek v Braníku gumové zábrany ve tvaru malých bodáků. Mají...

ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN půjdou společně. Vést Sněmovnu Fiala nechce

ODS. TOP 09, KDU-ČSL a hnutí STAN se dohodly na společném postupu při formování...

Čtyři strany ve Sněmovně - ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN - se domluvily na společném postupu při formování Sněmovny a...

Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V...

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...

ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.