Příběh šestadvacetiletého studenta a o šest let starší učitelky začal psát své úvodní kapitoly těsně po zmanipulovaných volbách v roce 2009, kdy si Mahmúd Ahmadínežád podvodně sáhnul po druhém období v křesle íránského prezidenta.
Gandžího blízkého přítele Kojara Gudarzího tehdy zatkla policie na demonstraci proti Ahmadínežádovi a vsadila ho na rok do žaláře. Když šestadvacetiletý mladík vyšel z káznice, přibouchly mu úřady navždy brány univerzity a vehnaly ho tak znovu do náruče opozice.
To se nakonec zřejmě stalo osudné jemu i jeho spolubydlícímu Gandžímu. O poslední červencové noci k nim do bytu vtrhli tajní agenti a oba mladíky odvlekli do nechvalně proslulé teheránské věznice Evín. Nedlouho poté zatkli podle listu The Times i Nahal a Gudarzího matku.
Za mřížemi zažil hrůzy, z věznice vyšel jiný člověk
Gandží strávil za zdmi žaláře asi osm dní a část trestu si odpykal na samotce. Nikdo přesně neví, co se mu v káznici přihodilo, ale ven vyšel docela jiný člověk, než do Evínu vcházel. Zlomený muž o svém utrpení neřekl ani slovo. Přestal se stýkat s kamarády i zvedat telefony.
Kamarádka o příběhu"Jsou symbolem toho, o co v Íránu jde. Nikdo tu není v bezpečí. Mohou vás zatknout jen za to, že jste ve špatný čas na špatném místě, nebo za to, že znáte v očích režimu špatné lidi," řekla Faríja Barlasová. |
Úzkostně se bál, že se znovu vrátí do vězení a ponořil se do hlubokých depresí. Své trápení definitivně ukončil o první zářijové noci. Ve svém bytě se předávkoval předepsanými léky a na místě zemřel. Rozhořčení přátelé nyní dávají dohromady střípky toho, co se mu mohlo ve věznici přihodit.
Kamarád Amir tvrdí, že ho vyšetřovatelé v káznici bili a nutili ho, ať udá svého přítele. Zpětně je těžké odhadnout, jestli ho nakonec mučení zlomilo, ale v dopise na rozloučenou se prý vyrovnává s pocitem viny.
Přítelkyně Faríja Barlasová, která žije v Londýně, zase tvrdí, že Gandžího a Gurdázího znásilňovala stráž a oni museli mučení vzájemně sledovat. To mělo nadobro zlomit jejich vůli. Faríja na Gandžího vzpomíná jako na vtipného a usměvavého hocha.
"Muselo se mu stát něco strašného, aby si vzal život," kroutila nevěřícně hlavou kamarádka. Krutý příběh ale záhadnou smrtí Gandžího zdaleka neskončil. Své zkusila v kobkách věznice, která běžně slouží jako nástroj cynického režimu, i Nahal.
Co bez tebe mám dělat? vypisovala se dívka ze žalu
Týrání zakusila v Evínu tři dny. Vyšetřovatelé jí soustavně vyhrožovali zneuctěním a žila v neustálém strachu, kdy jí znásilní. Přes všechny útrapy jí zážitky z vězení nezlomily tak, jako jejího přítele.
Osudným ji byl spíše pocit viny, že svému milému dostatečně nepomohla. Z poznámek na blogu lze vyčíst, že ji totálně drtí žal. Jednou napsala: "Hej, Behnáme. Co bez tebe mám dělat?" A vzápětí zaprosila, aby se jí vrátil.
Ve čtvrtek ráno i ona udělala poslední krok. Ve svém pokoji spáchala sebevraždu. Stejně jako partner se předávkovala, stejně jako on si život vzala ve čtvrtek. Byl to den, který byli zvyklí trávit spolu, protože obvykle měla volno ve školce, kde pracovala.
V posledním zápisku na jejím blogu stojí: "Tak je tu zase čtvrtek. Pojď, Behnáme. Pojďme si ještě jednou ve čtvrtek zatancovat." Nikdo dosud netuší, co se stalo se třetím strůjcem příběhu íránského Romea a Julie.
Gurdází se od zatčení neozval a úřady popírají, že by ho stále svíraly zdi věznice Evín. Prý netuší, kde se mladík může nacházet. Jeho přátelům tak nezbývá než doufat, že je naživu. Nahal a Behnám takové štěstí neměli.
