Poslední okamžiky jejího života zachytil na videozáznam náhodný svědek, takže je na internetovém serveru YouTube viděly miliony lidí. Byla nádherná a klidná, uprostřed vší té paniky obklopující její umírání. Téměř se zdálo, že ani neví, co se to s ní děje.
"Nedo, neboj se," říkal jí jeden z blízkých mužů. Nemyslím si však, že měla strach.
Na druhém obrazu je hubená íránská dívka – nejspíše ještě teenagerka – kterou na teheránské ulici kope dvakrát tak velký, urostlý policista.
Posledním obrazem je stará žena v čádoru, svírající v rukou zelený transparent. Někdo jí podává vodu, aby uhasila žízeň. Je unavená, ale usmívá se. Je pevně rozhodnutá vytrvat v protestech. Chce, aby ji bylo slyšet.
Ženy stojí v první linii hnutí, které v posledních dnech přivedlo tolik lidí do íránských ulic. Ženy všech generací i společenských a ekonomických vrstev drží vlajky, skandují hesla, čelí zásahům policistů. Některé byly brutálně zbity bezpečnostními složkami a příslušníky milic basídž. Neda za to zaplatila vlastním životem.
Nezdá se však, že by se Íránky připravovaly na ústup. Íránské ženy totiž nejsou zvyklé sedět doma a mlčet k tomu, co se děje okolo. Ačkoli v politice má poslední slovo muž, nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí, v naprosté většině íránských rodin je klíčovou osobností matka. To ona má poslední slovo.
Není tedy překvapením, že se ženy aktivně účastní protestů. Vyšly do ulic a na některá shromáždění společně s muži, na některých demonstracích však podle svědků co do počtu muže předčily. Ženy jsou totiž koneckonců nejublíženější a nejpostiženější vrstvou íránské společnosti. Od revoluce v roce 1979 čelí soustavné a hluboce omezující diskriminaci, navíc zakotvené v zákonech země.
Za poslední čtyři roky se pod prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem tato diskriminace a nátlak ještě více prohloubily. Ahmadínežád se ostatně nechal slyšet, že ženy by namísto nynějšího vyžadování svých práv měly zůstat sedět doma.
Desítky aktivistek z íránských ženských hnutí dnes dostávají předvolání k soudu, jsou obviňovány z ohrožování národní bezpečnosti a zavírány za mříže. Většina z nich se přitom nedopustila ničeho jiného, než že shromažďovaly podpisy k peticím nebo informovaly veřejnost o porušování svých práv. Ženy jsou rovněž častým terčem obtěžování a šikany za to, že vycházejí na veřejnost oděny způsobem, který islámský establishment zakazuje.
Političtí představitelé islámského státu mají z žen oprávněné obavy. A íránské ženy mají dost a dost důvodů pro to, aby opakovaně vycházely do ulic a tam hlasitě požadovaly změny, svobodu a rovnost. Mají k hněvu daleko více důvodů než jen jedny zmanipulované, a tudíž "ukradené" volby.
V tuto chvíli nelze předvídat, jak krize v Íránu nakonec dopadne. Je však jisté, že íránské ženy – které se mimo jiné podílejí na univerzitní populaci pětašedesáti procenty z celkového počtu studentů – se budou o svá práva hlásit i nadále.
Za to jim vyslovuji své hluboké sympatie a nepřestávám jim držet v jejich zápase palce.
