Situace v Íránu se zdá přehledná. Právě to ale vyvolává optickou iluzi, že se tam odehrává (po včerejšku platí spíš odehrávala) místní verze listopadu 1989.
Kromě násilí jsou rekvizity natolik podobné, aby nás při zběžném pohledu popletly: lidé v ulicích masově demonstrují, režimní pochopové připomínající Lidové milice a pohotovostní pluky VB je rozhánějí, režim je očividně prohnilý, ideologie zastaralá, zvedají se dva prsty na znamení vítězství a ve vzduchu visí naděje, že už to konečně praskne.
Ahmadínežád má roli Jakeše a jeho protivník Músáví hraje... Ale koho vlastně?
Média občas s chutí nedovolují faktům, aby jim zkazila dobrý příměr, a tak se mu už říkalo íránský Gándhí. Nám by mohl připomínat třeba Havla – to abychom dodrželi automatické schéma o revoluci, která duněla ulicemi Teheránu. Tak nějak si to servíroval svět.
"Íránský Gándhí"Svět v něm chvíli skoro viděl možného Havla nebo Walesu. Ale Mír Hosejn Músáví s režimem vyrostl a býval jednou z hlavních postav prvního desetiletí islámské revoluce. I teď byl člověkem zevnitř, žádným disidentem, jenž chce rozbít pouta režimu, nýbrž režimem schváleným kandidátem, který chce změnu uvnitř systému, ale ne změnu systému. |
Ale co si myslet o íránském Gándhím (nebo Havlovi), který uprostřed revoluce říká: "Nejsme proti našemu svatému režimu a jeho stavbě. Ta chrání naši nezávislost, svobodu a islámskou republiku." Tahle slova, která znějí jako přísaha loajality, a ne jako prohlášení vůdce vzpoury, nabízejí i jiné, méně romantické vysvětlení dění v Teheránu.
To není revoluce, při níž režimu teče do podpalubí jako Titaniku.
Tohle není, když použijeme československé podobenství, Jakeš versus Havel, ale Jakeš versus Štrougal.
"Je to bitva rodiny Corleone s Tattagliovými," řekl americký expert na Írán Karim Sadjadpour v narážce na knihu Kmotr o amerických mafiánech. "Nejsou tady dobří hoši a špatní hoši. Jsou jen špatní a ještě horší." Ono méně romantické vysvětlení totiž připouští možnost, že nejde o revoluci, ale o boj o moc uvnitř režimu.
Pořád jeden z bratrstva
Dokonce i vůdce opozice vypadá jako člověk, který na sklonku politické kariéry sice překročil svůj stín, ale v žádném případě nemíní překročit stín islámské revoluce.
Sedmašedesátiletý Mír Hosejn Músáví, reformistický prezidentský kandidát, jenž hodil rukavici prezidentu Ahmadínežádovi, stál u zrodu režimu a patřil k jeho velkým papalášům. Býval oblíbencem ajatolláha Chomejního, Lenina íránské revoluce. Není to Havel nebo Walesa. Po celé osmdesáté roky, když byl Írán ve válce s Irákem, byl předsedou vlády. Pro mladé Íránce (polovině země je pod třicet) je to neznámá doba, a tak mohou jen slýchat, že si pod ním země i ve válečných časech vedla celkem dobře ekonomicky. Ahmadínežád ho v jedné předvolební debatě obvinil, že se za jeho vlády děly politické masakry, což je pravda, ale byla to rána pod pás: tohle rozhodně neřídila vláda, ale vyšší kruhy.
Už mu to nikdo nevezmeAhmadínežád a Músáví: jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Ale pořád by byl lepší Gorbačov než Brežněv. Na druhou stranu experti tvrdí, že Írán v čele s Ahmadínežádem paradoxně bude snazší držet v izolaci. |
Přesto o Músávím tehdejší doba něco vypovídá. Obhajoval obsazení americké ambasády v Teheránu a držení rukojmích. V roce 1988 ho časopis The Economist označil za "tvrdého radikála". Když válka skončila, stavěl se rozhodně proti západní pomoci při rekonstrukci země: islámská republika si přece nezadá s prohnilým světem napojeným na Velkého satana.
Faktem je, že pak nadlouho zmizel z titulků a v této době se "tvrdý radikál" zklidnil. V roce 1997 se stal poradcem umírněného (ale bezzubého) prezidenta Chátámího. Před volbami byl umírněný, ale zase ne tolik, protože chtěl bodovat i mezi skalními fundamentalisty. Tohle nebyl Havel, který přichází svrhnout režim.
Také jeho spojenci nepatří k žádným disidentům. Bývalý prezident Rafsandžání měl vždycky přídomek "pragmatik" (plus pověst zkorumpovaného člověka) a spolu se svým následovníkem Chátámím a předsedou parlamentu Laridžáním sice patřili mezi "umírněné konzervativce" nebo "umírněné", ale pořád to byli radikální velkorevolucionáři z roku 1979. Ti kontrarevoluci neprovedou, protože by popřeli celý vlastní život a kromě toho je jim jasné, že by zvedli vlnu, která by smetla i je.
Tvrzení, že v Teheránu sledujeme pokus o revoluci, je přehnané, dokonce naivní. Músáví chce reformu systému, ne však nový systém. "Nejsme proti islámskému zřízení a jeho zákonům," prohlásil, "jsme proti úchylkám a lžím a chceme je napravit. Chceme nápravu, která nás vrátí k nejčistším principům islámské revoluce." Ale totéž vlastně chce i Ahmadínežád. Proč se tedy dvě skupiny perou o moc?
Boj uvnitř režimu
Z našeho pohledu vypadají íránští duchovní jako jednolitá konzervativní masa, protože pořád opakujeme tu chybu, že Írán přeměřujeme našima očima.
Ahmadínežád má pro nás dres konzervativců, duchovních, kteří tvořili a tvoří tvrdé jádro revoluce, Músávího tábor jsou reformisté. Jenže v Íránu je všechno složitější, jak ostatně ukazuje pohled do ležení jeho politických spojenců. Analytik George Friedman z ústavu Stratfor, jenž rád přináší nestandardní vysvětlení událostí, jež vypadají na první pohled tak jasně, napsal k Íránu asi toto: Ahmadínežád nemluví za duchovenstvo, ale naopak proti němu. Duchovní tvoří politickou elitu, která si od roku 1979 vytvořila své prebendy a trafiky. Nyní je jim Ahmadínežád nebezpečný: rozkývává jejich křesla, protože hraje s kartou chudáků, a současně se na mezinárodním poli zbytečně chová jako hulvátský výtržník, což také škodí. A tak boj v Teheránu nebyl vzpourou proti režimu, ale mocenským bojem uvnitř režimu.
Zbývá ještě otázka. Co ti lidé na ulicích? Ti zrovna nevypadají, že jim šlo o to, aby krváceli za režim. Kam tedy patří?
Íránci zůstali doma
Letos před volbami napsal německý Der Spiegel, že volby budou sporem mezi "nikes a nukes". Byla to metafora, že jde o střet mezi touhou po svobodnějším západním stylu života a zbožím, představovaným ve slovní hříčce teniskami Nike, a dobrodružnou politikou symbolizovanou jadernými ambicemi prezidenta Ahmadínežáda, která zemi místo otevírání naopak ještě více uzavírá do její vlastní klece. Metafora zněla hezky, ale měla jednu slabinu: podobné se objevují už aspoň patnáct let. Pořád máte pocit, že v Íránu se natahuje pružina, jen jen prasknout. A pořád nic. Proč?
Výsledek?Nebude to stejné jako dřív. Autorita režimu je poškozena a povolební krize ukázala, že uvnitř režimu zeje hluboká trhlina. Legitimita režimu je narušena, protože v "islámské republice" právě vítězí islám nad republikánstvím a bude těžké argumentovat, že toto zřízení, které muselo být hájeno násilím, je posvěcené od Boha. |
Ještě jednou Friedman, protože nad jeho vysvětlením stojí za to se zamyslet: média vytvořila iluzi. Vytvořila jiný Írán, než jaký je ve skutečnosti. Novináři se vesměs ptali v Teheránu – a ptali se mladých lidí, kteří uměli anglicky. Jenže otázka zní: představují skutečný Írán? Uvažují tito lidé stejně jako většina? Bylo to, jako by si západní novinář dělal v Praze průzkum mezi podnikateli, kdo by měl vyhrát příští volby a proč. Dostal by jasnou, leč zcela nereprezentativní odpověď.
Druhá věc je, že v Teheránu nebojovaly dvě skupiny, ale tři. Ty první dvě představovala vládnoucí elita, která soupeřila o moc. Tou třetí byli demonstranti, kteří by klidně brali změnu režimu. Byli jen lodičkou ve vlnobití vyvolaném střetem obou mocenských skupin, z nichž každá je po svém využívala.
A nebylo jich moc. To lze dobře vidět na tom, že zůstali svým způsobem osamoceni. Íránci jako národ do ulic nevyšli.
Ale i tak to všechno mělo smysl. Proč?
Lepší Gorbačov než Brežněv
Už je jisté, že volby a krize po nich otevřely hlubokou trhlinu v íránské společnosti. Západ by si přál, aby odtud čouhala otázka "islámský režim, nebo převrat?". Ale spor je spíš "jen" o to, kam dál má směřovat islámská republika.
Autorita režimu je však nepochybně poškozena. Pro jakoukoliv vládu je těžké, když musí rozhánět demonstranty a když se o ní píše v souvislosti s těžkým volebním podvodem. Platí to i o Íránu: "Je to teokracie, která uvnitř obsahuje kus demokratického softwaru. Její legitimita je založena na demokracii," prohlásil před pár dny v listu Christian Science Monitor americký politolog Ahmad Sadrí. "Jenže teď vzniká v islámské republice napětí mezi její ‚islámskou‘ a ‚republikovou‘ součástí. Islámská část zvítězí, ale režim se stane tyranií. Jeho legitimita bude pryč, protože už těžko budou moci nadále argumentovat tím, že takovýto režim je posvěcen Bohem."
Músáví nebyl tím, kdo dokázal zvrátit běh dějin. Nebyl to žádný kandidát zvenčí, disident, který chtěl zbořit pouta režimu, ale člověk zevnitř, dokonce režimem schválený. Žádný Havel, jen Štrougal. Ale když jsme se dostali do 80. let, je třeba dodat, že lepší než Brežněv by byl i v Íránu Gorbačov.
