Před pár dny jsme byli svědky tragikomické politické operety jménem Lidumil Trump. Podstatou propagandistického divadla bylo zastavení ilegální agrese vůči svrchovanému státu.
Údajně deset minut před úderem na íránské území učinil prezident supervelmoci „humánní krok“ a zastavil bezmála zahájený výpad proti zemi s antagonistickými zájmy.
Americké vojenské síly se rozhodl stopnout, aspoň podle oficiální linie, jelikož mu bylo líto návazných obětí na nepřátelských životech.
Ejhle, toť obrat o sto osmdesát stupňů, prezident USA musel jít do sebe! Vždyť likvidací toho či onoho režimu, výhrůžkami všeho druhu a do všech stran neskrblí, hospodářskopolitickými sankcemi a ozbrojenými akcemi nešetří. Dokonce bez ohledu na přání přátel!
Mediální šaráda znamenala samozřejmě další výhrůžku Teheránu, jenž byl tak „troufalý“ a dovolil si sestřelit rozvědný bezpilotník, aby jeho trosky ukazoval světovým agenturám coby doklady agresivity „Velikého Satana“ a vlastní vojenskotechnologické vyspělosti.
Za pouhou úvahu o odvetě ovšem Bílý dům naštěstí nepostoupil, k čemuž znepokojená předsedkyně sněmovny za demokraty Nancy Pelosiová podotkla, že vzhledem k pravděpodobným obětem na životech by byl úder velmi provokativní.
Ano, neadekvátní a provokativní by akce byla, ale ne v souvislosti s íránskými lidskými ztrátami. Teokratický režim by si nemohl dovolit zůstat nečinný. Už proto, že ostentativně hrdý vzdor vůči Washingtonu je ideálním nástrojem k potlačování početné vnitrostátní opozice. Znamenalo by to faktické posílení nedemokratického systému, v němž mají rozhodující slovo náboženští vůdcové, jimž zdatně „sekundují“ militaristé z Revolučních gard anebo (velko)podnikatelské kruhy.
Tanec mezi vejci
Trump navíc ví, že prudké zhoršení bezpečnostních vztahů v neuralgickém regionu Perského zálivu, odkud pochází významné množství fosilních paliv, by znamenalo ošklivou komplikaci jeho právě odstartované předvolební kampaně.
Vzdor posunům v jednáních se totiž zatím nezdařilo vyjednat mír s afghánskými tálibánci, a tak by mu další nekonečný konflikt slávy rozhodně nepřidal. Jen by dvakrát podtrhl veřejně šířené názory, že se EU musí starat sama o sebe, poněvadž má takového přítele, kvůli němuž již netřeba nepřátel.
Írán překročil limit obohacení uranu, navzdory jaderné dohodě |
Napjatou situaci se spoustou vektorů řešili Trumpovi píáristé obrazem „lidského rozměru“ jinak chlapáckého, tvrdého vůdce. Tanec mezi vejci vlastního mediálního dojmu, jaký předvádí bezkoncepční novosvětská administrativa, je bizarní.
Notnou spojitost s krizí v Perském zálivu má nesporně též neohlášená, překvapivá státní návštěva v KLDR, při níž byl unikátním Trumpovým vstupem na území orientální diktatury poněkud zakrýván nejen předchozí neúspěch (protijaderného) rokování v Hanoji, ale právě i zmatené počiny v Perském zálivu.
Další vlákna do složitého přediva vplétají taktéž Íránci, když tlačí na diplomatickou pilu prostřednictvím sebevědomých prohlášení o dalším obohacování štěpného materiálu či překračování jeho dojednaného limitu. Upomínají tím mezinárodní společenství na svévolné pohřbení vícestranné mírové smlouvy, již nakonec prokazatelně respektoval, ač přiškrcovaný ekonomickými sankcemi, jedině Teherán.
Neklidná, nicméně oslabená a šikanovaná Evropa, kde svou roli sehrává i masivní izraelský lobbing, proti nim vystupuje jen velice obezřetně. Třebaže ještě loni ajatolláhům slibovala kompenzaci hospodářských ztrát. Nestalo se a stále proameričtější Velká Británie teď Íráncům dokonce zabavila ropný tanker. K čemuž se přidávají skutečnosti, že od svého tradičního dovozce fosilních paliv – opět pod americkým tlakem – ustupuje Indie, a ani Ruská federace s ČLR nebudou situaci zbytečně hrotit.
V případě Moskvy rovněž proto, že mezi oběma (válečnými) spojenci stoupá napětí kvůli vlivu na Damašek.
Vysoké karty
Tak jako tak třímá šíitská oblastní velmoc silné karty – stupňování zástupných konfliktů prostřednictvím vlastních klientů.
Nebo rovnou trumfové eso: Hormuzský průliv na konci Perského zálivu, kde již kdysi probíhala tzv. válka tankerů. Teherán nestojí v takřka polozávislé pozici Kanady či Mexika, ježto na pobřeží úžiny, kudy ročně „teče“ nejméně pětina světové produkce „černého zlata“ (ohledně loňského roku šlo o nějakých 20,8 mil. barelů), má solidně vyzbrojené základny.
Trump: Útok na Írán jsem zastavil 10 minut před startem, zemřelo by 150 lidí |
Notabene disponuje zkušenými subverzivními jednotkami, vybavenými drony či miniponorkami. Tudíž pouhá reálná příležitost k destabilizaci míst, odkud transportují naftu i tradiční chráněnci USA, Japonské císařství a Jižní Korea, znamená geopolitický malér. O příkrém růstu cen uhlíkatých paliv na světovém trhu nemluvě.
Zatím se napětí mezi Spojenými státy a Íránem řeší, odkážu-li na klasika, civilizovaně. Místo kamení se z břehu na břeh hází nadávkami, jak to nedávno hrubou sentencí předvedl prezident Islámské republiky Rúhání.
Nicméně strategické bombardéry Boeing B-52 Stratofortress stojí připravené na pozicích a nespí jistě ani půlmilionová íránská armáda. Klinč, v níž se protivné strany ocitly, vznikl poměrně zbytečně a jeho řešení bude složité. Každý má přece sobeckou prestiž!
8. července 2019 |
