Přiznávám tedy, že paradoxně držím palce Iráku, aby spojenci tuto válku vyhráli. Můj názor vychází z toho, že sami jsme šanci odstranit komunismus od roku 1948-1989 nedostali. A nenalhávejme si! To, že nám rok 1989 svobodu přinesl, bylo pouze věcí politických domluv uvnitř i vně našeho státu, žádné naše hrdinství.
Názor na to, proč Iráčané nadšeně nevítají své osvoboditele a nebojují bok po boku se spojenci (či okupanty ?) si lze vytvořit až to vše skončí. V době totality se těžko odporuje, a tudíž těžko souhlasí s někým jiným než s diktátorem. A to že totalita v Iráku prokazatelně je a nějakou dobu ještě potrvá, než lidé začnou důvěřovat, nikdo, kromě samotného diktátora, nemůže popřít.
V této chvíli je pro mne důležité vědět, že Iráčané dostanou šanci si uspořádat svůj stát po svém. Přeji jim štěstí.