Co se to stalo? A co bude dál?
"Věci vypadají horší, než jsou doopravdy," říká plukovník Tim Ryan, jeden z našich průvodců americkou válkou, který každý den posílá své muže do bojů na předměstí Bagdádu, přijímá hlášení o mrtvých, raněných a zajatých. "Tahle země má naději. Je rukojmím malých skupin zabijáků. Zvládneme to," opakuje.
Za necelou hodinu do jeho tábora dopadne nepřátelská raketa a zraní lékaře, za osm hodin vyrazí Ryan do noční akce a při razii zatkne osm ozbrojenců a ráno nabídne místnímu šajchovi peníze na projekty pro chudinskou čtvrť.
Plukovník Ryan, vždy klidný muž, má pravdu - ozbrojenci dosáhli svého: skupinky odhodlaných mužů, kteří v noci střílejí po Američanech, čítají nejspíš jen několik tisíc bojovníků rozdrolených do malých oddílů.
Nedokážou porazit americkou armádu, dokážou ji však ponížit. Apokalyptické scény z měst a noci plné ohňů a zkázy pracují na jejich straně. Ukazují světu: USA porazily Saddáma, ale na pár výrostků se samopaly nestačí.
Je zajímavé dívat se do očí těm zabijákům, kteří byli chyceni při přípravě krvavých útoků. V zajetí se tváří vyplašeně, i když vědí, že mají štěstí: většina útočníků při střetu s Američany zahyne. Tváří se také vzpurně. Není těžké představit si, že zítra znovu zamíří na tržiště a znovu (za peníze, samozřejmě) budou hloubit díru pro smrtící nálože.
A také je v jejich očích vidět nenávist. Tady, ve čtvrti Abu Ghuraib, bydlelo za Saddáma hodně vojáků, a zatímco v rámci celé země na krvavého diktátora vzpomíná málokdo, zde v jeho jménu neváhají jeho stoupenci zabíjet.
Jak vlastně vypadá válečná mapa té rozbouřené země pod drobnohledem? Z družice byste zahlédli i dnes - překvapivě - poměrně poklidnou zemi. I v současnosti jsou násilnosti, které připomínají válku v ulicích, omezeny jen na poměrně malá území například některé čtvrti Bagdádu či město povstalců: Fallúdžu.
Při celkovém pohledu na Irák byste zahlédli i "sunnitský trojúhelník" zahrnující někdejší centra moci Saddáma Husajna. Až do minulého týdne se násilnosti soustřeďovaly především zde. Pak byste také uviděli šíitské oblasti, které byly až donedávna poměrně klidné - nyní však někteří radikální vůdci vyzývají k boji proti Američanům a jejich proklamace mají ohlas.
Jak se roztáčí dlouhá spirála násilí
"Alláh je jediný Bůh a Američané jsou jeho nepřátelé!" burácí zfanatizovaný dav. Jednou z "pekelných" čtvrtí Bagdádu proplouvá smuteční procesí. Dřevěné rakve skrývají těla mrtvých válečníků, kteří zahynuli při nočních bojích s americkou armádou.
Ten dav v sobě koncentruje nesmírnou dávku hrůzy, zloby a nenávisti. Mladíci se samopaly výhružně poskakují v davu a vypadá to, jako kdyby tančili jakýsi tanec smrti. Část z nich jsou ještě děti a většina z nich se neodváží ze svých zbraní vystřelit.
Bojovníci tvrdého jádra své zbraně vytáhnou až v noci, tihle mladíčci jen v televizi viděli, jak si v jiných částech země lidé opatřili zbraně a začali střílet po vojácích. A z těch hochů v chudinské čtvrti Bagdádu, v níž není práce ani naděje, se najednou přes noc stali mudžáhidové.
Na trhu si za sto dolarů koupili samopal, v černé čepici vystřihli otvor pro oči a pod touto maskou skryli svoje tváře. Stali se z nich válečníci, rádi se promenádují před kamerami, někteří z nich v noci vyrážejí ke svému prvnímu útoku a většina při něm nejspíš zemře, neboť to jsou pořád jen děti.
Přesně takto se roztáčí spirála násilností: Američané se brání útokům, jenže s každým mrtvým Iráčanem stoupá odhodlání jejich okolí bojovat. A lekce z bezpočtu válek zní: Spirála násilí se roztočí snadno, zastavit ji však bývá velmi těžké.
"Lidé se hněvají. Nechtějí Američany. Prostě je chtějí vyhnat. Pak bude mír," opakuje lámanou angličtinou jeden z křičících demonstrantů se zbraní v ruce. V tom se nejspíš mýlí - kdyby se američtí vojáci nyní stáhli, nastal by ještě větší chaos, vypukla by občanská válka, neboť země je plná nelítostných vůdců, kteří chtějí svými zbraněmi urvat kus moci.
Američané se dostávají do pasti - vše je nějak jinak, než si přestavovali. Pád Saddáma dal Iráku svobodu, přesně před rokem dokázali překvapivě snadno porazit Saddámovu armádu, pyšného obra na hliněných nohách. Málokdo tehdy tušil, že vnutit zemi mír bude tak těžké.
Ale proč vše vzplálo během pouhých pár dní? Proč jsme vjeli před deseti dny do země, u níž bylo vidět světlo na konci tunelu, a odjeli, či spíše uprchli ze zóny nestability? Odpověď není snadná. Na začátku byl masakr čtyř amerických civilistů ve Fallúdže. Ozbrojenci je zastřelili, dav poté podpálil jejich auta a ohořelá těla pověsil na most.
Týden, který otřásl Irákem a rozmetal naděje
Snad to byla rozbuška, snad záběry opakované na televizních stanicích ukázaly ostatním: tohle se dá dělat, takhle může vypadat irácká msta. A když se poté vojáci snažili město pacifikovat, konflikt vzplál naplno. To vše se stalo téměř na den rok poté, co americká těžká technika strhla obrovskou sochu Saddáma Husajna v centru Bagdádu.
Bylo to vše jen náhoda? Američtí vojáci krčí rameny. "Nechce se mi věřit, že by to bylo plánováno či koordinováno," říká jeden americký důstojník. "Spíše to bylo tak, že radikální skupiny využily vhodný okamžik a povedlo se jim rozdmýchat násilí."
Jenže násilí se vylilo z břehů příliš rychle a džina prolévání krve se již nepodařilo vehnat zpět do lahve. Ještě přednedávnem vojáci říkali, že mají situaci pod kontrolou a že jen dolaďují výsledky. Nyní přiznávají: Musíme bojovat v nové válce.
Dám ti peníze, když práskneš svého souseda
Není to jen válka zbraní, je to také válka informací a svoji roli v ní hrají i armády špiclů. Američtí rozvědčíci utrácejí nemalé částky za práskače - právě oni jim za úplatu řeknou: "Ahmeda jsem viděl s raketometem. Můj soused, bývalý voják, pomáhá chystat výbušniny. V sousedním domě je sklad zbraní."
Pak přijde úder americké armády. "Víme o jednom velkém skladu zbraní. Právě jsme naplánovali velkou operaci. Zničíme je," říká stručně jeden americký voják. "Za několik hodin zahájíme ostřelování pozice nepřítele v jiné části města. Bude to krycí manévr, odlákáme pozornost. Pak udeříme. Dostali jsme od velení povolení, že se v téhle akci nemusíme na nic ptát," popisuje válečný plán.
Co to znamená, že se vojáci nemusí na nic ptát? Voják se na chvíli zarazí, usměje se a vyhýbavě řekne: "No prostě budeme trošku přísnější než jindy," dodává. Jenže není v jejich silách zničit veškeré skupinky ozbrojenců, není v jejich silách pochytat ty, kteří na ně střílejí.
Jak se tedy bude vše vyvíjet? "Pokud jim pomůžeme tuto zemi nastartovat k normálnímu životu, máme vyhráno. Těch pár lumpů nakonec vyřídíme," říká kapitán Aaron Munz. Právě v to věří vojáci i americká vláda.
Mají jedinou šanci: znovu získat kontrolu nad zemí, co nejvíce ji stabilizovat, omezit počet "pekelných zón". A pak tvrdě bojovat ve "válce o srdce" Iráčanů - přesvědčit je, že lepší život je na dosah a že klid znamená stabilitu a prosperitu.
Jak získat v Saddámově paláci přízeň šajchů
Skupina amerických vojáků sedí v polorozbořeném paláci, který kdysi patřil Saddámovu bratrovi, a snaží se domluvit s místními vládci na americkém podílu při obnově města.
Je to mírně bizarní scéna: američtí vojáci v těžkých neprůstřelných vestách sedí spolu s vážnými muži v dlouhých splývavých hábitech ve výklencích jakéhosi altánku pod kýčovitými výjevy z pohádek tisíce a jedné noci.
Saddámova rodina zjevně neměla valný vkus - jsou na nich nešikovně vyvedené spoře oblečené dívky, vedle budovy jsou dva bazény zpola zasypané sutinami na palác útočili za války Američané, v prvních dnech chaosu ho vzaly útokem bandy rabujících.
Lupiči vyloupili i luxusní dlažbu, ale nakonec zjistili, že se jim nehodí. "Nejsou to snadná jednání. Většinou chtějí hlavně mobilní telefony," říká kapitán Munz a po očku sleduje své obrněné vozy, jejichž posádky bedlivě monitorují každý pohyb v okolí. Útok může přijít kdykoliv. "Mobily jim nedáme, ale domluvili jsme se, že pomůžeme obnovit dodávky vody do jedné části čtvrti."
Celý ten výjev působí hodně symbolicky: zasmušilí Iráčané dlouhé hodiny v troskách Saddámovy říše jednají o obnově země. 1. července předá americká okupační správa Irák zpět do rukou Iráčanů. Američané se poté mají stáhnout do pozadí a postupně se vytrácet.
Není pochyb: budou to pomalé krůčky. Ale Američané odmítají přestat věřit, že na konci těch drobných krůčků bude vítězství. "Neodejdeme, dokud nezvítězíme. A odejít jednou musíme. Takže musíme zvítězit," dodává kapitán Munz a vyráží zpět mezi nízké domky čtvrti, kde zuří válka.
