V prvních dnech po válce vítali Iráčané americké či britské vojáky jako osvoboditele. Nadšení s rozpadem infrastruktury, vzrůstající kriminalitou, emigrací části středních tříd a zásobovacími problémy rychle vyprchalo.
Iráčané, kteří většinou netouží po návratu Saddáma Husajna a chápou důvody, proč byl jeho režim zničen, současně odmítají cizí vojáky na svém území. A bombové útoky jsou pouze nejviditelnější částí tohoto odporu.
Je přitom dokonce jedno, zda atentáty provádějí stoupenci bývalého režimu, teroristé z Al-Kajdy, militantní odpůrci Američanů či najatí cizinci. Atentáty nahlodávají i tak malou důvěru v okupační správu Iráku, ale ovlivňují i postavení a budoucnost prezidenta USA a britského premiéra.
Jistěže existovalo mnoho dobrých důvodů, proč na Irák zaútočit: Saddám vedl války proti sousedům, masově mučil a popravoval své odpůrce, neplnil rezoluce OSN. A ty důvody jsou silné i bez toho, že se nenalezly hledané zbraně hromadného ničení.
Jenže Irák je teď pro spojence "mírovou" pastí, jež začíná připomínat nekonečný izraelsko-palestinský konflikt. Získat totiž důvěru většiny Iráčanů se zdá nepřekonatelným problémem.
Bude to chtít nejenom silnou ruku, ale i ochotu k nebývalým kompromisům a možná i ústupkům. Ty však od zúčastněných vojáků a politiků lze čekat těžko.
