Reformátoři převzali iniciativu
Narůstající obtíže československé společnosti, které nikdo neřešil, se projevovaly také v obou výzvědných službách – jak ministerstva vnitra, tak ministerstva národní obrany. Není divu, že se tam od začátku šedesátých let pozvolna formovaly dva proudy: reformní a konzervativní. Tedy stejně jako v celé společnosti.
Většina reformně myslících důstojníků nebyla svázaná s bezpečnostním aparátem padesátých let – přicházeli totiž na ministerstvo vnitra ve druhé polovině tohoto desetiletí z vysokých škol. Tihle lidé znali cizí jazyky, uměli získávat zkušenosti v západním prostředí a navazovat styky s lidmi, kteří je intelektuálně obohacovali. K tomu jim dopomohlo i jejich zařazení na odbory politické a vědeckotechnické rozvědky.
Naproti tomu konzervativci dlouhá léta sloužili na kontrarozvědce či na rozvědce. V minulosti se podíleli na honbě za nepřáteli socialismu i na vykonstruovaných politických procesech. Odtamtud si odnesli sekyrnické vystupování a příliš přímočaré myšlení, které neodpovídalo potřebám zpravodajské činnosti. Chybělo jim všeobecné vzdělání, cizí jazyky znali špatně, zpravidla nanejvýš trochu německy, a zkušenosti získávali na místech, kde se nemuseli s cizinci tolik stýkat – především v německo-rakouském úseku a na nelegální rozvědce.
Akční program rozvědky se opíral o dosavadní analýzy činnosti složek ministerstva vnitra a o diskuse, které mladí důstojníci vedli od začátku šedesátých let. Ze šesti bodů byl nejdůležitější ten první: Těžištěm práce zůstanou i nadále strategické úkoly Varšavské smlouvy, ovšem s důrazem na národní zájmy republiky.
To znamenalo omezit činnost ve prospěch KGB, zvláště pak odejít z některých zemí Afriky a Latinské Ameriky, kde víc hájila zájmy Sovětů, než ekonomické potřeby republiky. Československo mělo diplomatické styky s 61 státy světa, nicméně důstojníci rozvědky pracovali v 72 zemích. Výzvědná služba se měla zreorganizovat, snížit stavy a zvýšit efektivitu, organizačně se začlenit pod jiný orgán než je ministerstvo vnitra a do jejího čela se měl dostat člověk s politickým kreditem.
Sovětští nelegálové jako provokatéři
Cenné informace rozvědky KGB z terénu často znehodnocovala jejich analýza v moskevské centrále. To se opakovalo i v případě Pražského jara. Ideologické klapky způsobily, že KGB nedokázala správně pochopit situaci a oháněla se spiknutím a konspirací.
Už v březnu 1968, kdy se na sovětském politbyru poprvé hovořilo o možnosti vojenské invaze, nařídil předseda KGB Jurij Andropov zahájit operaci proti Československu pod krycím označením Progres. Moskevští šéfové dospěli k názoru, že do východní a střední Evropy proniká západní ideologie, způsob života i zpravodajské služby.
Stěžejní součástí operace Progres se stalo vysílání nelegálů ze Západu do republiky, kteří sem přijížděli jako turisté a novináři. Předpokládalo se, že „kontrarevolucionáři“ budou k lidem se západními pasy přátelštější a upřímnější. A také měli provokovat lidi k protisovětským akcím. Poprvé v historii sovětských výzvědných služeb byli použiti nelegálové k akcím uvnitř zemí komunistického bloku. Do 12. května se mělo v Československu rozvinout patnáct nelegálů – to bylo víc, než kdy bylo vypraveno do kterékoliv západní země v tak krátkém čase.
| ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH |
|
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází v létě. |
Gurjev napsal dopis Černému: Hrozí vám nebezpečí od odpůrců reforem, a proto vám nabízím bezpečný úkryt. Stejné varování poslal i Procházkovi. Předpokládalo se, že od nelegálů převezme oba spisovatele oddělení speciálních akcí a převeze je auty s diplomatickými čísly bez jakékoliv kontroly do NDR.
Jenže únosy se nepovedly. Černý přežil dvacet let perzekuce a nyní tvrdil: Nevěřím, že mne čeká ještě něco horšího. A o Procházku se zase staral ministr vnitra Josef Pavel. Centrála také přehlédla jazykové bariéry – zatímco Černý znal jazyky, Procházka hovořil jenom česky.
Kromě toho začali do Prahy přijíždět důstojníci rozvědky z moskevské centrály. Bývalý poradce v ČSR plukovník Borij Nalivajko dostal příkaz, aby se svou ženou a ještě s jednou manželskou dvojicí odjeli jako pacienti do Karlových Varů. Odtud navázali kontakty s důstojníky StB, kteří bojovali proti reformistům.
Později se Nalivajko přesunul do Prahy. „Měl jsem pod sebou osm lidí,“ řekl reportérům České televize. „Oddíl, který se přesunul do Československa, čítal asi stovku operativců. Byli všude – v Bratislavě, v Ostravě, v Brně i v dalších městech. Pro jistotu – kdyby bylo třeba někoho zatýkat, vyslýchat a podobně.“
Vedení republiky podle KGB
V létě sestavila sovětská tajná policie seznam vedení státu, které by mělo vzniknout po sovětské intervenci. Ke členům předsednictva Aloisi Indrovi, Drahomíru Kolderovi a Vasilu Biľakovi přidali bývalého premiéra Jozefa Lenárta a bývalého ministra vnitra Rudolfa Baráka.
Tito čtyři aktivní politici – tedy bez Baráka – často chodili na sovětskou ambasádu. Tam tedy mohli Sověti s nimi dojednávat další podrobnosti postupu. Avšak někteří prosovětští členové nejvyššího vedení KSČ s účastí Baráka nesouhlasili. Museli by se s ním dělit o moc a obávali se jeho intrikářství. KGB nezbylo nic jiného, než bývalého ministra ze seznamu vyškrtnout.
Ideová bariéra československých komunistů
Třebaže českoslovenští zpravodajci nikdy nepracovali proti spojencům z Varšavské smlouvy, nemohli si nepovšimnout, že v NDR a v Polsku se hromadí sovětská vojska. Náčelník vojenské rozvědky generál Oldřich Burda na to před Velikonocemi upozornil náčelníka Generálního štábu Karla Rusova. Rusov nařídil velitelům divizí nejnižší stupeň pohotovosti.
Tři týdny nato, večer 8. května, se dověděla Zpravodajská správa GŠ, že v Polsku poblíž Českého Těšína se soustřeďují dvě sovětské tankové divize. Na Hradě probíhala recepce na počest státního svátku. Po jejím skončení ohlásil Dzúr šokující zvěst o obou divizích prvnímu tajemníku ÚV KSČ Dubčekovi. A ten se rozohnil: Já je sem nepustím! Jak je mám rád, tak je sem nepustím!
Později se ukázalo, že 24. tanková divize generála Grigorije Jaškina dostala od Jakubovského rozkaz překročit 9. května v 11 hodin hranice. Na Ostravsku je měli uvítat člen předsednictva ÚV KSČ Drahomír Kolder, tajemník ÚV KSČ Alois Indra a vedoucí tajemník KV KSČ Oldřich Voleník.
„Zpravodajská služba hodnotila situaci jako velmi vážnou,“ vzpomínal bývalý Burdův zástupce Jaroslav Vinkler. „Podle našeho názoru to byl způsob vojenského nátlaku na změnu vnitřní politiky. Avšak generál Rusov tuto formulaci odmítl. V prostředí, v němž jsem já pracoval, existovala ideová bariéra – a ta nepřipouštěla, že by mezi spřátelenými socialistickými státy bylo něco takového možné.“
Avšak všichni českoslovenští politici, stejně jako vojáci, trpěli „ideovou bariérou“. Nedovedli si představit, že by jejich „věčný spojenec“ mohl proti nim vojensky vystoupit. V Praze se pohybuje spousta „krátkovlasých turistů“, tedy příslušníků KGB. Nemáme se pokusit zjistit, co tady dělají? I tenhle nápad Rusov alibisticky odmítl.
Selhání západní špionáže?
Západní tajné služby sledovaly vývoj v Československu. To bylo normální. Avšak Andropov v tom spatřoval důkaz, že se na Pražském jaru podílejí. Moskevská Pravda dokonce 19. července 1968 otiskla výtah z plánu CIA na „ideologickou sabotáž“ v Československu, který měl být předehrou k „liberalizaci ČSSR a východního Německa“. Tento falzifikát vyrobila správa A (aktivní opatření) první hlavní správy KGB.
Jak uvedl americký historik Mark Kramer, pro CIA v Moskvě nepracoval žádný informátor. To potvrdil v diskusi na mezinárodním semináři o srpnu 1968, který se konal roku 1994 v Praze, i tehdejší šéf zpravodajské služby státního departmentu Nathanel Davis. Přesto mělo mít NATO přehled o soustřeďování sovětských divizí, aby si dokázalo odvodit, nakolik je může ohrozit. Navíc si soustřeďování a směry nasazení těchto vojsk ověřovalo odposlechem rádiových hovorů a z družicových snímků.
Americké špionážní družice tehdy ještě nedokázaly vysílat zachycené záběry průběžně rádiem do řídícího střediska, nýbrž je odesílaly k Zemi v pravidelných intervalech ve výsadkových schránkách. A proto dostali analytici CIA fotografie zobrazující bezprostřední nástup sovětské armády na Československo přesně podle harmonogramu až několik dnů po zahájení této intervence.
Šéf britské výzvědné služby MI 6 Dick White si v memoárech posteskl: „Věděli jsme dokonce, kolik každý voják dostává denně housek a co jí, ale nemohli jsme zjistit, jaké má rozkazy.“
„Pravičáci“ v internaci
V úterý 20. srpna 1968 večer, kdy sovětské tanky přerazily závory na přechodech z NDR a Polska a kdy sovětští výsadkáři přistávali na ruzyňském letišti, nezapomněl agent KGB Viliam Šalgovič, který byl náměstkem ministra vnitra, ani na rozvědku. Poslal tam nové vedení složené ze spolehlivých důstojníků. Do čela „revolučního štábu“ postavil nedávno odvolaného náčelníka Josefa Housku.
Ve vrátnici centrály se usadila skupina „marxistů-leninovců“ se seznamem 29 „pravičáků“, který sestavili Šalgovič, Houska a jejich lidé. Samozvaná stráž třídila příchozí podle seznamu. Nemáš zbraň? Ne! Tak tě stráž odvede do kaple! – přikazovali každému člověku zapsanému na černé listině.
V kapli křížovníků, dávno přeměněné na zasedací síň, seděla dva strážní. Snažili se tvářit neutrálně. Internovaným nedovolili telefonovat, ale spolu s nimi poslouchali z tranzistorového rádia vysílání legálního rozhlasu. Mnozí internovaní se obávali: Dopadneme jako Maďaři v šestapadesátém. Pošlou nás na Sibiř! Jenže se pořád nic nedělo. Na co čekáte? Kolegové se samopaly stereotypně odpovídali: Na prohlášení dělnicko-rolnické vlády...
Moskevský scénář se zadrhl. Pražský rozhlas v noci na 21. srpna odvysílal do světa prohlášení předsednictva ÚV KSČ, že vojska Varšavské smlouvy k nám přichází neohlášena a nezvána. Naopak pozvání skupiny „předních stranických a státních činitelů“ k „záchraně socialismu v Československu“ pořád nikdo nezveřejňoval. Na celém území republiky se projevil pasivní odpor proti okupantům, který nečekali ani jejich velitelé, ani domácí kolaboranti.
„Revoluční vedení“ rozvědky nedostávalo žádné přesné direktivy. Co s internovanými? Propustíme je! Stejně o nich víme. Když bude třeba, tak si pro ně dojdeme. „Pravičáci“ zamířili do vzdálené hospody, kam lidé z rozvědky nikdy nechodili. Musíme se domluvit, co budeme dělat dál! Doma spát nemůžeme, tam by nás vyhmátli, musíme ke kamarádům, kteří nemají s vnitrem a partají nic společného. Musíme si najít soukromé konspirační byty!
Současně si s ulehčením uvědomovali: Na rozvědce nepochybně končíme, do těch zdí už se vracet nebudeme. Přesto musíme něco dělat, musíme se postavit na odpor. Nejdřív se domluvíme na vzájemném konspirativním spojení! A ustavíme operační štáb, který naváže kontakt s ministrem Pavlem. Potom pomáhali organizovat ve Vysočanech 14. sjezd KSČ.
Zatčení Dubčeka řídil plukovník Nalivajko
Devatenáct sovětských tanků přivedl důstojník kontrarozvědky Šimon o jedenácté hodině 21. srpna před budovu sekretariátu ÚV KSČ. Za KGB tam byl plukovník Nalivajko, který velel zatčení Dubčeka a dalších členů komunistického vedení.
NATO uvedlo svá vojska v západní Evropě do stavu zvýšené pohotovosti. Rovněž tak se ještě víc aktivizovaly všechny zpravodajské služby. Ostatně to dokládá i zvýšená činnost všech rádiových centrál těchto služeb. Například vysílačka BND v Mnichově vyslala svým agentům ve státech Varšavské smlouvy jakési heslo, které nikdo nerozluštil.
Teprve v úterý 27. srpna – po příletu nejvyšších představitelů z Moskvy, kde jednali se Sověty – se mohli sesazení funkcionáři bez obav vrátit.
Čistka ochromila výzvědné operace
I po invazi zůstávali nelegálové hlavní zbraní Andropova v Československu – měli odkrývat a destabilizovat pravičáky. V srpnu jich tam vyslal čtrnáct. V letech 1968 až 1969 se vystřídalo v ČSSR celkem 29 sovětských nelegálů.
V lednu 1970 vyhlásil ÚV KSČ prověrky všech komunistů – čistku, jaká neměla v dějinách československého komunismu obdoby. S rozvědkou se muselo rozloučit 35 procent důstojníků. Další vlny vyhazovů následovaly ještě do poloviny sedmdesátých let. Čistka službu ochromila. Odešla většina operativců, kteří řídili akce v zahraničí, a rovněž důstojníci, kteří pracovali na klíčových místech v centrále.
V armádě začaly tvrdé postihy už na podzim 1968. Do konce roku muselo opustit Zpravodajskou správu na osmdesát důstojníků. V dalším roce čistka pokračovala ještě ve větším rozsahu.
Nedozírné důsledky
Normalizační vedení rozvědky tvrdilo, že západní zpravodajské služby měly zájem o získání našich důstojníků už od ledna 1968. Do konce léta 1969 údajně zaznamenalo osmnáct neúspěšných pokusů o jejich zverbování. O pokusech úspěšných nemůže vědět. Z první správy uteklo osm důstojníků, všichni do USA.
Málokdo si uvědomuje, že rok 1968 byl také přelomem v dějinách špionážních služeb států sovětského bloku. Do té doby jim dobrovolně a s nadšením sloužily desítky a stovky komunistů a dalších levicově orientovaných lidí, kteří podlehli kouzlu myšlenek socialismu. Avšak záběry tanků s rudou hvězdou na Václavském náměstí, které kulomety poznamenaly budovu Národního muzea, a celé zardoušení reformního hnutí vyhnalo valné většině ideologicky motivovaných agentů tyhle naivní představy z hlavy.
Pravda, pár zanícených socialistů zůstalo, dokud jim to věk dovolil. Nicméně noví vyzvědači si udělali ze zrazování svých států obchod, často lukrativní. Komunistickým myšlenkám nevěřili – jejich náboženstvím se staly tisíce dolarů, liber a marek, které plynuly jako honoráře na jejich účty.
