Efektní a dobře medializovaný protest počítačovou síť v českých zemích bezpochyby zviditelnil - v pouličních anketách už babičky na otázku týkající se internetu nebudou odpovídat "Nevím", ale spíš "To sou ty, co stávkujou". Ale ani případné ústupky Telecomu od drakonického zdražování mnoho nezmění na tom, že k informační společnosti západního typu se v tuzemsku i nadále příliš směřovat nebude. Kořeny zla jsou totiž jinde.
KONEC DOBRÝCH ÚMYSLŮ
Zoufalý stav telefonní sítě v České republice byl (a leckde dodnes je) jednou z největších překážek rozvoje podnikání. Přesto se problém dostal na pořad dne až několik let po "sametové revoluci". Ovšem zásadám státní telekomunikační politiky, na nichž se vláda roku 1994 usnesla, prakticky nelze mnoho vytknout.
Vláda vycházela ze správného předpokladu, že vybudování nové moderní sítě bude vyžadovat obrovské investice, což může zajistit jen kapitálově silný, státem podporovaný a po nějaký čas také jediný vlastník. Monopol byl proto potvrzen do konce roku 2000. Stát si pro tuto dobu také měl uchovat právo do toho mluvit, aby (věřte, nebo nevěřte) hlídal zájmy občanů. Monopol se týkal jen dálkových spojů, zatímco do místních sítí (které jsou pro internet nejdůležitější) měl být umožněn i vstup dalším firmám.
Ve skutečnosti se to ovšem nějak zvrtlo. Stát si sice zachoval majoritu 51 procent, ve skutečnosti však ministerstvo hospodářství, tehdy vedené Karlem Dybou, uzavřelo se strategickým partnerem v Telecomu (společností TelSource) smlouvy, jimiž svůj vliv dobrovolně omezilo na minimum. Navíc lidé, kteří měli ve správní radě zastupovat stát, ve skutečnosti přešli na pozice strategického partnera.
Státní úředníci však opakovaně potvrzují monopol Telecomu navzdory tomu, že zjevně neplní svůj účel. Jeho zpochybňování bylo tvrdošíjně odmítáno nezávisle na tom, zda právě vládl Klaus, Tošovský či Zeman. Poslední zdražení bez připomínek podepsal ministr Svoboda pocházející ze strany, která si ještě před volbami chtěla na Telecom posvítit.
JE COSI SHNILÉHO
Podivný státně-soukromý monopol není jen výsadou Telecomu. Jde spíše o pravidlo zdejší ekonomiky, od elektrárenské společnosti ČEZ až po zdravotní pojištění. Funguje to dokonale: management nekontrolovatelně "hospodaří", zatímco stát mu kryje záda. I v případě Telecomu si tedy občan platí státní aparát ne proto, aby hájil jeho zájmy, ale aby jej mohly státem podporované monopoly bez kontroly odírat. A ač si jinak jdou politici různých stran po krku opravdu ukázkově, v otázce postoje k těmto ekonomickým monstrům je jejich postoj překvapivě shodný: nezlobit. V záplavě zpráv tuzemského tisku o činnosti animonopolních orgánů USA například zcela zaniká existence jakéhosi nevýznamného českého úřadu, který má v náplni práce kupodivu přesně totéž.
Mnozí internetonauté doufají, že stačí zatnout zuby a vydržet do roku 2000. Lze ale oprávněně pochybovat, že pak se mnoho změní. Telecom se už stačil ve snadno získaných lénech zabydlet (o nepochybném vlivu ve státních institucích ani nemluvě). Menší společnosti budou vedle mocného soupeře klopýtat přes státní klacky pod nohama, mnohé s ostudou zkrachují a jistě nebudou chybět ani skandály. Většina otrávených zákazníků se nakonec vrátí k sice krutému, leč fungujícímu lennímu pánovi - vždyť telefonovat se přece musí.
Předobrazů možné budoucnosti "nemonopolních" tuzemských telekomunikací po 1. lednu 2001 není málo. Nemusí jít jen o situaci známou ze zdravotního pojištění či bankovnictví, ale také přímo z prostředí sluchátek a číselníků. I připouštění konkurence na místní sítě se totiž děje s velkým odporem státu a spíše symbolicky, přestože mu oficiálně nic nebrání.
VOLNOST, ROVNOST, INTERNET
Ovšem plivat na představitele Telecomu, je přinejmenším nezralé. Ti dělají jen to, co správný šéf dělat musí - snaží se docílit nejvyšší zisk, jaký okolnosti dovolí. A není jejich vinou, že okolnosti tuzemské státně-monopolní ekonomiky dovolují opravdu hodně.
Stávky a happeningy internetových nadšenců tuto středu přesto byly užitečné, protože upozornily přemýšlivější část veřejnosti na to, že něco není v pořádku.
Pokud se ovšem problém převede pouze na výši telefonních poplatků a ještě ke všemu jen z pozice internetu, je to zavádějící. I kdyby tentokrát Telecom couvl, přijde si na své dříve nebo později jinak. Bojkotovat telefon či internet totiž nejde moc často, zvlášť, když se jeho prostřednictvím živíte. Naproti tomu státem podporovaný monopol (nejen telekomunikační) si může zdražovat, kdy chce. Řešení je jinde: ve vybudování skutečně tržních podmínek a v omezení zneužitelné (a také zneužívané) moci byrokratů.
STÁVKA TROCHU JINAK
Jednou z forem stávky bylo i vypnutí českých internetových serverů. Řada uživatelů si tak možná trochu paradoxně uvědomila, že je závislá nejen na Telecomu, ale i na provozovatelích těchto počítačů - že jejich často životně důležitou elektronickou poštu a webové stránky vlastně má v hrsti někdo jiný. Zde je sice zatím slušná konkurence, ale červík pochybnosti zahlodal: monopoly jak známo, mají velké oči, zatímco zdejší stát je má naopak směrem k nim pořádně přivřené. Co kdyby jednou...?
Příznačné jsou i rozpaky, které vzbudilo sbírání adres a rodných čísel na petici proti monopolu. Organizátoři protestu se sice zaručovali, že nebudou zneužity - jenže už druhý den rozhlas ze seznamu citoval prominentní jména. Nemluvě o tom, že petici je třeba odevzdat úředníkům i s příslušnými osobními údaji, přičemž ochrana dat v České republice je zlopověstně nízká.
Stávka zkrátka naznačila, že s budováním moderní informační společnosti to ve zdejších podmínkách nebude jednoduché. Zdá se, že internet svobodu, konkurenci a skutečně tržní prostředí nejen přináší, ale také potřebuje.
KONEC DOBRÝCH ÚMYSLŮ
Zoufalý stav telefonní sítě v České republice byl (a leckde dodnes je) jednou z největších překážek rozvoje podnikání. Přesto se problém dostal na pořad dne až několik let po "sametové revoluci". Ovšem zásadám státní telekomunikační politiky, na nichž se vláda roku 1994 usnesla, prakticky nelze mnoho vytknout.
Vláda vycházela ze správného předpokladu, že vybudování nové moderní sítě bude vyžadovat obrovské investice, což může zajistit jen kapitálově silný, státem podporovaný a po nějaký čas také jediný vlastník. Monopol byl proto potvrzen do konce roku 2000. Stát si pro tuto dobu také měl uchovat právo do toho mluvit, aby (věřte, nebo nevěřte) hlídal zájmy občanů. Monopol se týkal jen dálkových spojů, zatímco do místních sítí (které jsou pro internet nejdůležitější) měl být umožněn i vstup dalším firmám.
Ve skutečnosti se to ovšem nějak zvrtlo. Stát si sice zachoval majoritu 51 procent, ve skutečnosti však ministerstvo hospodářství, tehdy vedené Karlem Dybou, uzavřelo se strategickým partnerem v Telecomu (společností TelSource) smlouvy, jimiž svůj vliv dobrovolně omezilo na minimum. Navíc lidé, kteří měli ve správní radě zastupovat stát, ve skutečnosti přešli na pozice strategického partnera.
Státní úředníci však opakovaně potvrzují monopol Telecomu navzdory tomu, že zjevně neplní svůj účel. Jeho zpochybňování bylo tvrdošíjně odmítáno nezávisle na tom, zda právě vládl Klaus, Tošovský či Zeman. Poslední zdražení bez připomínek podepsal ministr Svoboda pocházející ze strany, která si ještě před volbami chtěla na Telecom posvítit.
JE COSI SHNILÉHO
Podivný státně-soukromý monopol není jen výsadou Telecomu. Jde spíše o pravidlo zdejší ekonomiky, od elektrárenské společnosti ČEZ až po zdravotní pojištění. Funguje to dokonale: management nekontrolovatelně "hospodaří", zatímco stát mu kryje záda. I v případě Telecomu si tedy občan platí státní aparát ne proto, aby hájil jeho zájmy, ale aby jej mohly státem podporované monopoly bez kontroly odírat. A ač si jinak jdou politici různých stran po krku opravdu ukázkově, v otázce postoje k těmto ekonomickým monstrům je jejich postoj překvapivě shodný: nezlobit. V záplavě zpráv tuzemského tisku o činnosti animonopolních orgánů USA například zcela zaniká existence jakéhosi nevýznamného českého úřadu, který má v náplni práce kupodivu přesně totéž.
Mnozí internetonauté doufají, že stačí zatnout zuby a vydržet do roku 2000. Lze ale oprávněně pochybovat, že pak se mnoho změní. Telecom se už stačil ve snadno získaných lénech zabydlet (o nepochybném vlivu ve státních institucích ani nemluvě). Menší společnosti budou vedle mocného soupeře klopýtat přes státní klacky pod nohama, mnohé s ostudou zkrachují a jistě nebudou chybět ani skandály. Většina otrávených zákazníků se nakonec vrátí k sice krutému, leč fungujícímu lennímu pánovi - vždyť telefonovat se přece musí.
Předobrazů možné budoucnosti "nemonopolních" tuzemských telekomunikací po 1. lednu 2001 není málo. Nemusí jít jen o situaci známou ze zdravotního pojištění či bankovnictví, ale také přímo z prostředí sluchátek a číselníků. I připouštění konkurence na místní sítě se totiž děje s velkým odporem státu a spíše symbolicky, přestože mu oficiálně nic nebrání.
VOLNOST, ROVNOST, INTERNET
Ovšem plivat na představitele Telecomu, je přinejmenším nezralé. Ti dělají jen to, co správný šéf dělat musí - snaží se docílit nejvyšší zisk, jaký okolnosti dovolí. A není jejich vinou, že okolnosti tuzemské státně-monopolní ekonomiky dovolují opravdu hodně.
Stávky a happeningy internetových nadšenců tuto středu přesto byly užitečné, protože upozornily přemýšlivější část veřejnosti na to, že něco není v pořádku.
Pokud se ovšem problém převede pouze na výši telefonních poplatků a ještě ke všemu jen z pozice internetu, je to zavádějící. I kdyby tentokrát Telecom couvl, přijde si na své dříve nebo později jinak. Bojkotovat telefon či internet totiž nejde moc často, zvlášť, když se jeho prostřednictvím živíte. Naproti tomu státem podporovaný monopol (nejen telekomunikační) si může zdražovat, kdy chce. Řešení je jinde: ve vybudování skutečně tržních podmínek a v omezení zneužitelné (a také zneužívané) moci byrokratů.
STÁVKA TROCHU JINAK
Jednou z forem stávky bylo i vypnutí českých internetových serverů. Řada uživatelů si tak možná trochu paradoxně uvědomila, že je závislá nejen na Telecomu, ale i na provozovatelích těchto počítačů - že jejich často životně důležitou elektronickou poštu a webové stránky vlastně má v hrsti někdo jiný. Zde je sice zatím slušná konkurence, ale červík pochybnosti zahlodal: monopoly jak známo, mají velké oči, zatímco zdejší stát je má naopak směrem k nim pořádně přivřené. Co kdyby jednou...?
Příznačné jsou i rozpaky, které vzbudilo sbírání adres a rodných čísel na petici proti monopolu. Organizátoři protestu se sice zaručovali, že nebudou zneužity - jenže už druhý den rozhlas ze seznamu citoval prominentní jména. Nemluvě o tom, že petici je třeba odevzdat úředníkům i s příslušnými osobními údaji, přičemž ochrana dat v České republice je zlopověstně nízká.
Stávka zkrátka naznačila, že s budováním moderní informační společnosti to ve zdejších podmínkách nebude jednoduché. Zdá se, že internet svobodu, konkurenci a skutečně tržní prostředí nejen přináší, ale také potřebuje.
 Logo, pod kterým se odehrával středeční happening, je víc než výmluvné |
