Věnujete se možnostem léčby v oblasti rakoviny. Chemoterapie, kterou se nyní nemoc převážně léčí, je pro organismus extrémně náročná. Rozhodí celý imunitní systém, lidé jsou pak náchylnější k jiným onemocněním. Konkrétně se věnujete cílené imunoterapii, kdy se výzkum ubírá cestou blokace kontrolních bodů imunitní reakce. Ve zkratce řečeno se snažíte řídit imunitní systém tak, aby ničil, co má a chránil, co potřebuje, je to tak?
Vybíráme modely, na kterých zkoušíme, jestli léky, které naše laboratoř společně s Ústavem makromolekulární chemie AV ČR vyvíjí, fungují na nádory. Chemoterapie je vytvořená k zabíjení všech rychle se dělících buněk v těle. Způsobuje to například vypadávání vlasů. Poškozuje to i jiné orgány, které se musí velmi rychle obnovovat, například kostní dřeň nebo střevní sliznice, v těle je to běžný proces. Cílená imunoterapie má tu výhodu, že zabíjí víceméně pouze nádorové buňky, aniž by poškodila ostatní.
Ty zdravé.
Především nepoškozuje ty zdravé, což se u chemoterapie děje. Denně nám umírají v těle miliardy buněk, které se musí obnovit a tím pádem i rychle dělit.
Koronavirus umí naší obranyschopnosti chytře unikat, říká imunolog Zadražil |
Takže s léčbou rakoviny, jakou zná většina lidí, nemá cílená imunoterapie, kterou vyvíjíte v ústavu, mnoho společného? Příznačné je například zmíněné vypadávání vlasů, které u chemoterapie často bývá.
To zásadní mají společné, obě možnosti léčby útočí na rychle se dělící buňky, mezi které patří buňky nádorové. Hlavní rozdíl je v tom, že cílená imunoterapie oproti chemoterapii nepoškozuje buňky zdravé.
Tedy místo toho, aby se kácel celý les, odstraní se jen nemocné stromy?
Víceméně. Občas se porazí i nějaký zdravý strom, ale je to v mnohem menší míře.
V jaké fázi výzkumu jste?
To je docela citlivé téma. Studujeme to s Ústavem makromolekulární chemie řadu let, máme na to mnoho patentů. V jedné fázi jsme byli docela blízko klinickým testům, ale pak kvůli změnám v postavení a finančních možnostech farmaceutické firmy, se kterou jsme spolupracovali, se fáze klinického testování na určitý čas zastavila.
Rozhovor plný úsměvůSetkaly jsme se v Mikrobiologickém ústavu AV ČR v její kanceláři, která je plná knih a odborných časopisů. Pravidelně v nich sleduje nejnovější studie. Z osmasedmdesátileté profesorky imunologie Blanky Říhové vyzařuje neuvěřitelná energie a klid. Přivítala mě pevným stiskem a s úsměvem mi řekla „tak jdeme na to“. Během rozhovoru jsme se usmívaly v podstatě pořád. Vzpomínky na svoje začátky i studium v zahraničí vyprávěla lehce, odborné otázky ale bere naprosto vážně.  |
Takže se dosud tento typ terapie netestoval na pacientech?
Ale ano, jako takzvanou experimentální terapii jsme to testovali na pacientkách, které trpěly nádorem prsu. Vůbec první měla angiosarkom, což je nádor srdečního svalu.
A jaké byly výsledky?
Pěkné, publikovali jsme je i ve světě. V současné době laboratoř vyvíjí nové a nové postupy, protože konkurence se hodně zvětšuje. Na trhu se objevují kromě směrovaných léčiv, které bývaly zcela výjimečné, i nové typy, které mají také velmi dobré výsledky a také se snaží zasahovat pouze nádory.
Mluvila jste o nádorech prsu a dalších diagnózách. Pokud bych přeskočila všechny klinické fáze a testy rovnou na konec, dala by se imunoterapie použít na všechny typy nádorů?
Rakovina je pojem pro tak heterogenní skupinu nemocí, že prakticky neexistuje možnost říct „my něco máme a ono to funguje na všechno“. Čili vždycky se to dělá tak, že se to vyzkouší na některém typu nádorů a později se zkouší, jestli na to budou citlivé i jiné.
Na které se zaměřujete?
My jsme primárně cílili na nádory prsu, rádi bychom se zaměřili na nádory slinivky, které se velmi špatně léčí a stejně tak nádory ovarií (vaječníků, pozn. red.), které se dlouho nediagnostikují a pak už bývá často pozdě.
Záleží tedy na tom, jakou základní stavební část, ze které nádor je, vyberete?
Laicky řečeno ano. Pokud vybereme léčivo, které je účinné na určitý typ nádoru a přidáme k tomu vtip toho směrování, pak by se dala taková léčba použít prakticky na cokoli.
Věda nemá hranice, imunita ano
Vaše práce se věnuje léčbě rakoviny, což je v podstatě výsledek selhání imunitního systému. Kde má imunitní systém hranice?
Hranice? Takovou otázku jsem ještě nedostala, to musím trochu zapřemýšlet. Na hranici se člověk dostane v momentě, kdy bude jeho imunitní systém vyčerpán. Řekli jsme si, že máme v těle určité množství buněk, miliony jich denně umírají a znovu se obnovují. Pokud se z nějakého důvodu stane, že se nebudou moci z kostní dřeně rychle obnovovat, pak se dostaneme na hranici.
Co je příčinou?
Nejen věk, ale přichází to i s některými chorobami, kdy se možnosti kostní dřeně zmenšují. V době, kdy se bude zmenšovat možnost vytvářet nové a nové imunokompetentní buňky, bude to znamenat maximální limit imunitního systému. V té době nebude schopen včasně reagovat, bude pomalý a tělo bude více a více nemocné.
A kde má hranice věda? Je to jen etika? Vezměme si například objev „genetických nůžek“ CRISPR-Cas9, díky kterým je možné editovat dědičnou informaci nebo třeba zneškodňovat viry. Právě za jejich objevení dostaly Nobelovu cenu za chemii Jennifer Doudnaová a Emmanuelle Charpentierová. Akademici ale upozorňují, že ruku v ruce s podobnými objevy musí přicházet i rozumná pravidla pro jejich používání.
Etika je morální hranice, kterou musí respektovat i věda. Dneska si řekneme „my umíme to a to“, jenomže to je omezeno stavem našeho vzdělání. Za deset let u toho samého zjistíme, že je to někde dál, je to mnohem složitější, než jsme si původně mysleli a tak to pokračuje dál a dál. Skutečně toho moc nevíme, i když si myslíme opak. V zásadě toho víme o přírodě ještě pořád málo a budeme se další stovky let dozvídat nové a nové věci. Věda nemá hranice, ty jsou dané jen naším momentálním poznáním.
Věda se díky koronaviru dostala daleko více do povědomí veřejnosti. Za tu dobu se extrémně rychle vyvinula a schválila první vakcína. U její aplikace existují různé názory, například že by se mohly dvoudávkové typy míchat. Je míchání reálné?
Možné to podle mě je, ale musí se to otestovat, jako ostatně všechno. Očkovat se může jen na podkladě seriózních protokolů.
Možnost je spojit není?
Myslíte spojit dvě různé vakcíny do jedné aplikace? To nedává smysl. Kombinace by měla výhodu jedině tehdy, když by bylo možné použít pro dvě dávky dvě různé vakcíny.
Mělo by to výhodu tehdy, pokud by například vakcíny použité pro první očkování nebylo dostatek. Pak je potřeba poněkud složitější domluva farmaceutických firem, které různé vakcíny vyrábějí, aby se společně podílely a financovaly testování na dobrovolnících.
Vakcínám, které takto rychleji vznikají, se často říká urgentní vakcíny. Tím se dává najevo, že jsou to vakcíny vyvinuté kvůli urgentní situaci, a že se na nich bude dále pracovat.
Jde tedy o domluvu mezi firmami, než že by se vakcíny „tloukly“?
Nemyslím si. Všechny vakcíny jsou v základě namířeny proti S proteinu, hrotové bílkovině, která slouží jako ligand, kterým se virus připojuje na receptor infikovaných buněk. Antigen je stejný, jiný je nosič.
Pfizer a Moderna mají mRNA, AstraZeneca, Johnson&Johnson a Sputnik V mají různé adenoviry, Novavax je vakcína s umělým S proteinem a Sinopharm a SinoVac jsou vlastně inaktivované celovirové vakcíny.
Nemyslím si, že by se to u adenovirů tlouklo. V tom je ale mimochodem vtip ruské vakcíny. Pro první vakcinaci používá jeden typ adenoviru a pro druhou druhý typ. Čili sekundární odpověď na vakcínu není zeslabena sekundární odpovědí na adenovirus, ale soustředí se na S protein. To je podle mě velmi chytrý přístup.
Sputnik V je u EMA pořád v předběžném hodnocení, které stále není u konce. Dlouho trvalo, než se na veřejnost dostala první data, jaké jsou výsledky vakcíny v rámci klinických fází.
To je pravda, poměrně dlouho také trvalo, než bylo možné dohledat princip ruské vakcíny.
Ovlivňuje to podle vás důvěryhodnost vakcíny? Dosavadní výsledky se ukazují jako velmi dobré, jsou ale kolem toho „papírové“ záležitosti, které ten dojem kazí.
To bych jim dávala za vinu. „Papírů“ jsou samozřejmě kvanta, nicméně pokud se na trh chtějí dostat a chtějí říct „my taky něco umíme“, musí se snažit. Sputnik V vyvíjel Gamalejův institut, což je špičkové pracoviště, kde pracovalo několik nositelů Nobelových cen.
V Americe to nejsou buřty u táboráku
Měla jste několik zahraničních působišť, vaši kolegové říkají, že věda je kosmopolitní a prakticky se nedá bez spolupráce dělat. Jak funguje spolupráce Česka se světem v oblasti imunologie?
Velmi dobře. Máme spolupráce jak v Evropě, tak v Americe, dokonce něco i v Asii. V Americe jsem byla zhruba šest let vždy pár měsíců v roce a pokaždé to byl nějaký projekt kolem směrovaných léčiv. Do Spojených států odešel pan profesor Kopeček, který výzkum na Ústavu makromolekulární chemie zahájil, a já jsem jezdívala do jeho laboratoře.
Byl v zahraničí někdy problém, že jste byla z Česka? Moc vás pouštět nechtěli.
Během totality moc nechtěli. Tam bývaly problémy pro nepartajníky dost veliké, že mi kamarádi občas i říkali „Ani se nezmiňuj, že jsi dostala pozvání třeba do Izraele, mohla bys mít problémy“. Třeba můj první půlroční výjezd do Oklahomy mi zarazili třikrát, až jsem nakonec řekla, že mě to nebaví a z Ústavu půjdu pryč. Nakonec mě pustili a mohla jsem jet za profesorem Kincadem.
Bylo to hodně poučné. Když přijdete do cizí laboratoře, tak neumíte pustit ani centrifugu, a on na mě chtěl molekulární biologii, která tehdy začínala a kterou neuměl ani on.
Vyjíždí čeští vědci na zahraniční stáže dostatečně? Dokáže Česko využít potenciál mladých vědců?
Podle mě ano, jen musíte najít někoho, kdo vás chce zaplatit. Když se vám to podaří, tak tady problémy nikdo nedělá. Pozor se musí dávat jen na to, jestli máte na sobě vázané nějaké granty, to zas nemůžete vyletět jak z holubníku.
V současnosti jsou u nás podmínky mnohem lepší, než byly kdy dřív. Pokud jde ale o špičkové pracoviště v zahraničí, které o vás má zájem, jsou tam ty podmínky pořád nesrovnatelně lepší. Ale já často odpovídám na otázku, proč jsem teda v zahraničí nezůstala další otázkou, a to jestli tam ti lidé někdy byli. Protože kdyby ano, rádi se do českých luhů a hájů budou vracet.
Nelíbilo se vám tam?
Líbilo, ale dočasně. Oni jsou strašně milí, ale ty buřty a kytara u táboráku a taková vzájemnost, která je tady, to v Americe není. V Americe nemůžete dát najevo, že máte nějaký problém. Chcete-li být vážená, musíte být happy a in.
Je to o konkurenci a vždycky jste konkurent někoho. Profesor pro studenta udělá všecko, ale studenti mezi sebou, to už ne. Tady jakýkoli student, který přijde k nám na oddělení a zeptá se, kdokoli mu pomůže. Metody ve vědě jsou velmi složité a vzájemná pomoc je důležitá. To není, jako když se vzala petriho miska a dělala se věda. Dneska je i ovládnutí některých přístrojů mimořádně složité.
„Říha si vás vybral, tak jděte“
Říkáte, že jste se k imunologii dostala omylem, ale to mi neříkejte, že to není nadsázka.
Omylem to úplně nebylo, to je pravda. Chtěla jsem dělat mikrobiologii, protože jsem si přečetla Paula De Kruifa a nakonec jsem na Přírodovědecké fakultě UK skončila na katedře mikrobiologie a genetiky.
Až ve pátém ročníku nám Ivan Říha přednášel imunologii. Byla to první samostatná přednáška o imunologii na Karlově univerzitě a byla skvělá. Jenže já jsem tehdy hrozně chtěla dělat virologii, která mi připadala zvlášť tajemná a taky jsem z ní měla diplomovou práci.
Představa, že špičkový odborník z praxe půjde učit, je mylná, říká profesorka |
Kdy se to zlomilo?
Když jsme skončili a hledali jsme místa. Po zkouškách z devátého semestru jsem odjela se svým prvním mužem na hory. Vrátila jsem se a vedoucí katedry mi řekl „byl tady Říha, řekl si o Vás, jděte na Akademii dělat konkurz na imunologii“. Tehdy jsem měla docela dobré známky a v jednadvaceti jsem nad tím tak ohrnula nos a řekla jsem, že nechci, že chci na virologii.
Jak to tedy nakonec skončilo u imunologie?
Řekli mi, že „mám smůlu, protože na virologii není vypsané žádné místo, Říha si o vás řekl, tak tam jděte“. Tak jsem šla. Konkurz jsem udělala, přišla jsem sem do laboratoře a imunologie mi pak opravdu přišla úžasně krásná.
Navíc tady bylo neskutečně intelektuální prostředí. Na oddělení pevnou rukou vládl profesor Šterzl, který v té době bezpečně patřil tak mezi pět nejlepších světových imunologů. Mladí si dnes občas stěžují, že nemají dost vedení. Já když jsem sem přišla, tak Ivan (Říha) odjížděl na dva roky do Nigérie jako expert WHO, kam šel zakládat imunologický ústav. Také ostatní vědečtí pracovníci byli venku, Ivo Miler byl v USA, stejně tak Miroslav Holub a Jirka Zikán, a na oddělení zůstali jen aspiranti, ani ne post doktoranti.
Jak to tam s takovými nováčky fungovalo?
Šterzl rozděloval úkoly. Abyste si udělala představu, tak například asi po dvouměsíčním pobytu na oddělení otevřel dveře a řekl jen „paní kolegyně, viděl jsem to a to, napište o tom článek“ a zase zavřel. Kde to najdu, to byl můj problém. A to nebylo jako dnes, že se otevře prohlížeč a hledá se.
Běžela jsem do knihovny a vypisovala. Že bych článek nenapsala, nepřipadalo v úvahu. Šterzl byl geniální vědec, já jsem od té doby skutečně v Čechách nikoho takového nepotkala. Byl přísný a nebylo to s ním vůbec jednoduché, ale tak, jak on interpretoval výsledky, to bylo úžasné.
Každý čtvrtek jsme dostali štos časopisů a z těch jsme museli načíst nejzajímavější články a museli jsme je referovat. Jak Šterzl komentoval výsledky, bylo neuvěřitelné. Ale chudák ten, kdo referoval něco, co se Šterzlovi nelíbilo. Dostal vynadáno, ačkoliv nebyl autorem. Takže každý se snažil si dopředu ještě něco dalšího načíst, aby se vyhnul konfliktu. Velmi poučné. Strašně moc se u toho člověk naučil.
Koronavirus
Sledovat další díly na iDNES.tvMaminka brala děti „po o“, než jsem přiběhla
Vy jste si profesora Říhu nakonec vzala. Jak se společně žilo takovým kapacitám v oboru?
Nosili jsme si práci domů, to ano, ale když byly děti malé, tak byla otázka „dělám vědu a chci i děti“ můj problém. Manžel tedy chodil domu, jak mu to čas dovolil. Já jsem si přebírala děti od maminky.
Řada z nás vědkyň měla pomoc od rodiny, bez toho to nešlo. „Po o“ je maminka většinou brala ze školky domu a chodila s nimi ven. Ve čtyři jsem přiletěla domů a snažila jsem se, aby měly ještě nějaké kroužky, takže chodily do sokola, na gymnastiku, klavír, zpěv a podobně. Večer jsem uvařila, společně jsme se najedli a pak jsem šla zase pracovat.
Tehdy ještě nebyly počítače, všechno jste dělala na stroji?
Nebylo jich moc a já jsem měla jeden z prvních. Moc jsem s tím ze začátku neuměla a tehdy se mi stalo, že jsem psala habilitaci pro docenturu, měla jsem ho s sebou u Balatonu s vidinou toho, že budu psát v době, kdy budou všichni spát. Jenže jsem jednou nějak špatně klikla a všechno jsem si to smazala.
Úplně celou práci?
Celou. Nebylo tam ani písmeno a nemohla jsem to nikde najít. Takže jsem to musela psát celé znova. Jak jsem to měla ještě v živé paměti, šlo to docela rychle. Navíc jsem byla u toho Balatonu, tak jsem se z toho nezhroutila, ale to se mi po psacím stroji stýskalo, protože s ním se to nestane. Takové zkušenosti s počítači má asi každý, notebook byl ale někdy v jednadevadesátém opravdu novinka. Dneska mám všechno zálohované natřikrát.
V posledním roce se imunologie dostala do podvědomí lidí hlavně kvůli koronaviru. Jak se ale „hesla“ jako posílení imunity či imunoterapie zneužívají?
Pokud budou mluvit o imunoterapii ti, co jí dělají, tak se to nezneužívá. Ale pokud se budeme bavit o „doplňcích stravy a příbalových letácích“, tak to je jiná. To se dozvíte, co všechno doplněk stravy dělá. Někdy mám dojem, že mi po něm snad naroste třetí noha, všechny bez rozdílu stimulují imunitu! Jednou mi to nedalo a do takové firmy jsem zavolala.
Vážně? A co jste se dozvěděla?
Neřekla jsem, kdo jsem, jen že jsem si to koupila. Ptala jsem se na to, jak ten přípravek stimuluje imunitu. A odpovědí mi bylo, že „to jsou nějaký ty makrofágy, ne?“. To mluví samo za sebe. Pokud je to skutečně léčivo, jsou k tomu testy a podklady, jinak je to často klamavá reklama, doplňky stravy se nikomu nezpovídají. Imunitu chtějí mít lidé silnou, tak si to často kupují, je to ale většinou strašně předražené.
Vy sama říkáte, že k posílení imunity je nejlepší koupit si kilo pomerančů a jít do divadla. Řada chorob je psychosomatických, tak jak si člověk může být sám sobě lékařem?
Když se drží v pohodě, vyhýbá se stresu. Přiměřený stres je dobrý, drží vás v pozoru, ale pokud je to možné se vyhnout nadměrnému stresu, vyhněte se mu. Jsou to i tak zdánlivě banální věci jako závidět druhým. To je podle mě velký stres. Pokud jste spokojení sami se sebou a zlepšujete se tam, kde je to možné, aniž by to přinášelo velkou zátěž na nervovou soustavu, je to to nejlepší, co pro sebe můžete udělat.
Obranyschopnost se musí trénovat. Říká se „čistota půl zdraví, špína celé“, ale v současné době máme kolem sebe roušky, respirátory, dezinfekce či prostředky na likvidaci 99,9 procent bakterií. Nezakrní tím lidská obranyschopnost?
Ale vy ty bakterie nikdy nezničíte. Reklamní tvrzení je jedna věc, realita druhá. Je to neuvěřitelně životaschopná armáda, stejně je to s dezinfekcí. V ústavu máme hned u dveří dezinfekci, ale než dojdu nahoru k sobě, naberu další. A kdybych osahala petriho misky, bude tam pořád dost bakterií, možná i nějaké plísně.
Je tedy k něčemu dezinfekce?
Samozřejmě je a je dobře se chránit a nadměrné množství bakterií zlikvidovat, ale ony jsou přítulné a nezbavíme se jich. Bakterie máme v sobě, na povrchu kůže a je to jen a jen dobře. Bakterie ve střevech jsou základem naší imunity.
Blanka Říhováprof. RNDr. Blanka Říhová, DrSc. vystudovala v roce 1964 Přírodovědeckou fakultu UK v Praze jako promovaný biolog, o dva roky později získala titul RNDr. tamtéž. Na mikrobiologickém ústavu Akademie věd (případně Československé akademie věd) získala ještě tituly CSc. a DrSc.
 |
Ženy jsou ochotné k diskuzi, muži rádi velí
Akademii věd nyní vede Eva Zažímalová, vy jste vedla Mikrobiologický ústav osm let. Ženy se do vědy dostávají stále častěji, ale pořád je to spíš mužská disciplína. Není to škoda, že je ve vědě málo žen?
To víte, že je. Ale muži jsou v pozicích, které mají velmi rádi a při vší úctě k nim je také neradi opouštějí. Druhá strana věci ale je, že ženy ani někdy nemají ambice do těch pozic jít.
Převaha mužů je opravdu veliká a je to škoda, protože pánové jsou podle mého méně naklonění k argumentacím. Aby muž po diskuzi změnil názor, to dá práci. Se mnou to také není zrovna snadné, ale pokud mi někdo vysvětlí, proč se mýlím, tak to uznám. Ženy jsou ochotnější připustit omyl. Mají také jiný přístup a vybírají si jiná témata.
Byla jsem zjevením, justice je stále „pánský klub“, říká česká šéfka tribunálu |
Jste pro genderové kvóty?
Určitě ne. Strašně se mi to nelíbí. Například pokud v Americe píšete grant, strašně se hlídá rozložení genderové, rasové, všechno. Obecně by mělo být zdůrazňováno především „hledejte ženy“ než nějaké kvóty. Je nerozum trvat na tom, aby na pracovišti bylo 50 procent mužů a stejně žen. Můžeme mít 50 procent skvělých mužů, ale třeba jen 30 procent skvělých žen a zbytek tam bude jen v rámci kvót. To je strašně špatně.
Jak do vědy ženy dostat? Protože absolventky jsou, ale cestou se nějak vytratí.
Ona to není práce „od do“ a některé ženy i po získání vzdělání dají přednost péče o děti. A není na tom nic špatně, jen pak jdou například do laboratoří, kde ta práce „od do“ je.
Co jsou ty hlavní výzvy, které imunologii čekají? Jsou to alergie, astma, autoimunitní onemocnění, mutace virů?
Právě jste je vyjmenovala. Autoimunitních chorob přibývá a měli bychom zjišťovat, proč to tak je. Je to prostředí? Mění se lidé? Nebo je to úplně něco jiného? Autoimunitní choroby jsou nevyléčitelné, ale samozřejmě se imunologie a farmakologie snaží příznaky zmenšovat.
Astma a alergie jsou nekonečný příběh, o kterém víme hodně, ale pořád nevíme, jak tomu úplně zabránit, jen se potlačují příznaky.
Transplantace orgánů je obrovské téma, protože transplantovaní lidé musí do konce života brát imunosupresiva. V tom jsou lékaři hodně šikovní, nejsložitější je situace u transplantací kostní dřeně, tam už to není tak jednoduché.
Máme tu boj s infekčními chorobami, na místě je otázka, jak vylepšit imunizaci a vakcinaci. Dodnes nemáme vakcínu proti HIV a to ten virus známe od roku 1983. A že bych přišla k praktickému lékaři s tím, že se chci očkovat proti borelióze, to také dodnes nejde. A že bych se ráda nechala očkovat. Imunologie bude mít pořád co dělat ještě hodně dlouho.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
