V Česku se často straší diktaturou politické korektnosti, jejíž počátky kladou její kritici do USA. Proč právě sem, do země, která je asociována se svobodou projevu?
Politická korektnost znamená úctu k jiným, kulturní citlivost, toleranci a slušné chování. Je třeba pochopit, že prostředí, v němž se žije ve Spojených státech, se zásadně liší od české společnosti. V českých hospodách, školách, podnicích, kavárnách a na univerzitách se scházejí Češi, lidé stejné barvy, mluvící jedním jazykem, kteří sdílí téměř všechny základní hodnoty. Někdo může byt třeba Sparťan, jiný Slávista, jeden volil Paroubka, druhý zase Topolánka, ale ve všech důležitých věcech spolu souhlasí. V Americe je tomu přesně naopak. Na přednáškách vedle sebe sedí Židé a Muslimové, v jedné laboratoři pracuje Srb a Albánec z Kosova, Rus a Čečenec, kterému ruská armáda znásilnila sestru, hrají v jednom školním týmu. Proto je tady větší potřeba jasné vymezit hranice chovaní.
Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v RozstřeluPrezident Donald Trump záměrně polarizuje společnost, jak ukázal během svých dvou vystoupení k násilnostem ve virginském Charlottesville. Hlava USA zároveň ukazuje, že nerozumí mezinárodním vztahům a svými neuváženými komentáři tak provokuje nestabilní režim v Severní Koreji. V pořadu Rozstřel o tom hovořil historik Igor Lukeš. více |
Jednou kdosi v mé přítomnosti jednomu řekl diplomatovi, že diplomatický protokol je směšný a absurdní a měl by se zrušit. Přesně naopak, odpověděl diplomat. Potřebujeme ho každý den, protože jinak bychom byli permanentně uráženi a nemohli bychom pracovat.
Jak vypadají projevy politické korektnosti na vaší domovské Bostonské univerzitě? Celý ten fenomén prý vznikl právě na amerických univerzitách…
Mně to připadá tak přirozené, že na to nemyslím. Ke každému se snažím chovat stejně rovně a čestně. Nekomentuji, jak ženy vypadají, komentuji jejich pracovní výsledky. Neobtěžuji studenty vlastními názory, nabízím fakta a jejich analýzu.
Igor LukešProf. PhDr. Igor Lukeš, Ph.D., (1950) je americký historik českého původu a honorární konzul České republiky v Bostonu Vystudoval filosofii a historii na Univerzitě Karlově, působí jako profesor historie a mezinárodních vztahů na Boston University se zaměřením na historii a politiku střední a východní Evropy a současného Ruska. Je také členem Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů a přispívá do českých novin a časopisů. Je autorem řady knih, např. Inside the Apparat či Gorbachev’s USSR: A System in Crisis (1990), kniha Czechoslovakia between Stalin and Hitler: the diplomacy of Edward Benes in the 30´s (Oxfrod University Press 1996) získala cenu Boston Authors Club a Kahn Award.  Český historik žijící v USA Igor Lukeš |
Jak vypadá uplatňování takzvaného speech codes? Nejsou části, ve kterých se za nepřijatelné sexuální obtěžování považuje například pošilhávání, hvízdání či sexuální narážky, trochu přehnané? Řešíte na univerzitě podobné případy?
Vám to připadá přehnané? Když byste byl mladou dívkou, možná by se vám to nelíbilo, kdyby se vás někdo proti vaší vůli dotýkal nebo vám do tváře říkal vulgárnosti. Představte si ženu v laboratoři, která přišla na nový postup ve výzkumu, a vedoucí jí za to ocení tím, jak se mu líbí její nový svetr. A to nemluvím o sexuálním vydírání. Představte si situaci na vojně, kde vám vaše nadřízená zarazí postup, protože s ní nechcete na rande. V USA všeobecné platí, že kde mezi lidmi existuji profesionální vazby, v nichž jedna strana má moc nad druhou, nemělo by dojit k intimnostem, protože pak není nikdy jisto, zda ten slabší povolil z lásky nebo ze strachu. Pokud se prokáže, že zaměstnavatel, psychiatr, psycholog, právník, voják, profesor nebo učitel tohle pravidlo porušil, může ztratit práci, a totéž platí o ženách na vedoucích místech. V české společnosti lze možná dosáhnout rozumného řešení potichu. V Americe na to musí byt explicitní pravidla. Mně to vůbec nepřekáží.
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvPošilhávání a pohvizdování mi připadá spíše jako těžko zadržovaný poněkud puberťácký projev zájmu o druhého. Nesouvisí tahle striktní pravidla spíš s americkou puritánskou tradicí. Prý je na amerických plážích zakázáno nahota i pro docela malé děti. Je to pravda?
Ubezpečuji vás, že pokukování po ženách je v Americe dosud zcela běžné. Máte ale pravdu, že nahota na veřejnosti je v téhle zemi méně běžná, než v Evropě. A malé děti skutečně musí mít většinou plavky. Ale podobně bychom mohli mluvit o pití na veřejnosti, což je zcela zakázáno ve všech městech, kde jsem kdy žil, ve Washingtonu, New Yorku a Bostonu.
Pro zájemce o témaRozhovor s Igorem Lukešem volně souvisí s textem Kdo je tady (ne)korektní?, který publikovala Kavárna MF DNES v sobotu 3. prosince 2011. Tento materiál najdete na stránkách Kavárny on-line, konkrétně vpravo, pod hlavičkou Vyšlo v sobotu. Můžete si jej stáhnout a přečíst ve formátu PDF. |
Setkal jste se s cenzurou v souvislosti s politickou korektností někdy osobně? Podléhá prostředí amerických univerzit nějakému omezení, například v tématech o imigraci, nebo třeba ve vědě o rozdílech mezi muži a ženami?
S takovou cenzurou jsem se setkával denně - avšak v dobách studené války, zejména v sedmdesátých letech. Události jako Katyň nebo ukrajinský hladomor byly považovány za provokativní a neprokázané vlastně až do devadesátých let. Když člověk mluvil o hrůzách stalinismu nebo brežněvovského Ruska, zněl mnohým jako jestřáb a válečník, který hnal svět do chřtánu nukleární katastrofy. Soužití se Sovětským svazem! To mělo být cílem všech slušných lidí. A když jste řekl, že Moskva porušuje odzbrojovací dohody, byl hned oheň na střeše! V univerzitním prostředí mnozí nenáviděli CIA, ale KGB jim nevadila.
Americký prezident Richard Nixon a sovětský vůdce Leonid Brežněv v Moskvě v roce 1974.
Gerald Ford a Leonid Brežněv u podpisu komuniké po jednání o omezení strategických zbraní v roce 1974 ve Vladivostoku.
Jimmy Carter a Leonid Brežněv u podpisu smlouvy SALT II v roce 1979 ve Vídni.
Existuje vůbec nějaké jednotné hnutí podporující ony speech codes, nebo nějaká názorová či politická platforma, která je prosazuje?
Takové hnuti existuje jen ve fantazii těch, kdo z různých důvodů potřebuji dštít oheň a síru a hledají si k tomu záminku. Když zjistí, že říkáme Afroameričan místo černoch, hned volají Orwell! Manipulace jazyka! Kontrola myšlení! Tomu se musím smát. Takhle se mělo bušit do tam-tamů během studené války, když komunisté “bojovali za mír,” ale připravovali se na válku. Tehdy ale z Prahy člověk neslyšel ani pípnutí. Čeští válečnici vytáhli do boje proti politické korektnosti asi třicet let po funuse. Co se raději obout do rozkrádání a korupce? Není tohle skutečný úkol zvolených politiků?
Jak vypadají výbory takzvané affirmative action, které mají podle kritiků hlídat dodržování politicky korektního myšlení a chování? Funguje podobný výbor na Bostonské univerzitě?
Tady jsme u kořene věci. Srovnáváte nesrovnatelné. Politická korektnost se týká hlavně jazyka a sexuálního chovaní v práci nebo ve veřejném prostoru. Na to nejsou výbory. Naproti tomu pozitivní diskriminace (affirmative action) má co dělat se snahou upřednostnit příslušníky menšin v kariérním postupu, aby profesně uspěli a přinesli domů příjmy, a hlavně kulturní zvyky střední třídy. Bude méně ghett, pokud bude víc afroamerických astronautů, chirurgů, policejních prezidentů, starostů a ředitelů skol. Už jen proto je Obama tak důležitý! Mladí Afroameričané ještě před lety viděli, že v jejich sousedství měl často peníze jenom ten, kdo dělal něco nezákonného. Teď vidí, že by se mohli stát prezidentem. To je inspirace.
Americký prezident Barack Obama pronáší zprávu o stavu unie (25. ledna 2011)
Vzpomenete si na nějakou kauzu, kdy bylo prosazování politické korektnosti skutečně za hranou? Na univerzitách nebo ve veřejné sféře?
Určitě by se takové případy našly, ale – říkám to znovu – v sedmdesátých letech. Diskuse o tomhle fenoménu přišla do České republiky se zpožděním, tedy pokud tam dorazila v roce 2011. Totéž platí pro radikální feminismus. Věci, za něž generace mé manželky bojovala, jsou dnes zcela lhostejné pro naše dcery. Ty už feministkami být nemusí, protože se společnost – právě i díky feminismu – změnila k lepšímu. Vydělaly na tom nejen ženy, ale i muži. Generace našich dědečků a otců často neměla ponětí, jak obrovskou radost přinášejí děti. V mé generaci to víme, protože nás k tomu manželky přinutily.
Existují na amerických univerzitách kvóty na přijímání studentů ze slabšího sociálního prostředí, například černochů, Latinoameričanů a podobně?
Kvóty jsou podle rozhodnuti Nejvyššího soudu nezákonné. Přesto mají Afroameričané nebo Hispánci větší šanci, než jejich bílí spolužáci, zejména při přijímání na nejprestižnější školya, do hasičských sborů a k policii. Takže kvóty oficiálně neexistují, ale nebýt bílý může být výhodou, protože školy, úřady a instituce chtějí ukázat, že přitahuji širokou škálu studentů - z různých geografických oblasti, ekonomických vrstev, náboženství a barvy pleti. Lze s tím přirozené polemizovat, už jen proto, že pozitivní diskriminace je skutečně diskriminací a proto, že to porušuje zásadu meritokracie, na níž je tahle země vystavena. Nejhorší je, když je pozitivní diskriminace použita ve prospěch těch, kdo ji nepotřebuji. Například ženy nejsou diskriminovanou menšinou, a přesto je trend přednostně přijímat ženy. Nebo proč preferovat děti afroamerického bankéře, které vystudovaly na nejlepších (a nejdražších) školách?
Prezident Lyndon Johnson hovoří k americkým jednotkám v Jižním Vietnamu
Kritici politické korektnosti opakují po americkém konzervativním kandidátovi na prezidenta Patu Buchananovi, že koncepty speech codes a afirmativních akcí vycházejí z neomarxismu a z frankfurtské školy – respektive kritické teorie. Je to tak?
O frankfurtské škole se mluvilo v šedesátých letech. Mohu zcela vyloučit, že by o ní dnes mladí lidé diskutovali. Pozitivní diskriminaci (affirmative action) do Spojených států zavedl president Lyndon B. Johnson. Jestli si někdo mysli, že Johnson, původně kongresman z Texasu, byl neomarxista, tak mu přeji hodně štěstí.
