Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

I ´věčné časy´ KGB u nás měly konec

  9:16aktualizováno  9:16
Sovětští poradci na civilní a vojenské rozvědce hráli často rozhodující roli. To se zvláště projevilo v roce 1968, kdy napomáhali zardousit pokus o „socialismus s lidskou tváří“. Například někdejší poradce plukovník Boris Nalivajko, který už opět pracoval v moskevské centrále KGB, dostal v polovině srpna příkaz, aby s dalšími kolegy odjel ze Lvova třemi auty do Prahy. „Měl jsem pod sebou osm lidí,“ chlubil se reportérům. „Oddíl, který se přesunul do Československa, čítal asi stovku operativců. Pracovali jsme všude – také v Bratislavě, v Ostravě, v Brně i v dalších městech. Pro jistotu – kdyby bylo třeba někoho zatýkat, vyslýchat a podobně.“

Nalivajko potom také řídil zatčení prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka a dalších vysokých komunistických funkcionářů.

Průkopnická operace Progres
Už v dubnu poslal předseda tajné policie KGB Jurij Andropov do Československa skupina nelegálů ze Západu – začala operace pod krycím názvem Progres. Nelegálové byli sovětští vyzvědači, kteří působili pod falešnými jmény na Západě – jako novináři, obchodníci a podnikatelé.

Andropov počítal s tím, že k těmto údajným západním občanům budou Češi a Slováci sdílnější, takže se dovědí skutečné pozadí hnutí za obnovu demokracie, rovněž s nimi počítal jako s provokatéry, kteří budou podněcovat lidi k protisovětským akcím. V letech 1968 - 69 se v rámci operace Progres vystřídalo v Československu celkem 29 sovětských nelegálů se západními pasy.

Nelegálka Alla, která měla švýcarský pas, narazila na bývalého politického vězně a člena K 231 Leo Lappyho, jemuž namluvila, že s Pražským jarem sympatizuje. Lappy ji údajně zavedl k některým reformním politikům z lidové a socialistické strany. Její depeše o názorech tohoto bývalého politického vězně a jeho přátel dostával na stůl sám Andropov.

Než Alla odjela, seznámila ho s dalším nelegálem Fjodorovem, který Lappyho, jemuž dali krycí jméno Freddy, dál úspěšně využíval. V lednu 1972 navrhl náčelník rozvědky KGB Andropovovi, že by ho získali za agenta, samozřejmě pod cizí vlajkou – aby nevěděl, že dělá pro Sověty. Fjodorov se měl vydávat za důstojníka západoněmecké výzvědné služby BND.

Podle Vasilije Mitrochina, bývalého archiváře KGB, který uprchl na Západ, se Sověti o Lappyho zajímali také proto, že jeho bratr žil ve Spolkové republice a měl blízko ke dvěma tamním politikům. Předseda KGB tento návrh okamžitě podepsal. Bohužel o další činnosti Lappyho chybí v Mitrochinově knize informace.

Operace Progres v Československu byla průkopnická – uvedl Mitrochin. – A protože se osvědčila, rozšířila KGB používání nelegálů se západními pasy na všechny země Varšavské smlouvy. Jejich pomocí sledovala veřejné mínění obyvatelstva, pronikala do ilegálních skupin odporu a také sledovala náznaky ideologické diverze západními tajnými službami.

Například v roce 1971 poslali v rámci operace Progres třináct nelegálů do Rumunska, devět do Jugoslávie, sedm do východního Německa, čtyři do Maďarska a tři do Bulharska. Závěry odevšad byly stejné: všude probíhaly neznatelné změny, které nastartovalo Pražské jaro. Vzápětí začala KGB posílat nelegály i do sovětských republik v Pobaltí. Ti zjistili šokující věc – mnozí lidé se vydávají za Židy proto, aby se mohli vystěhovat do Izraele či do USA.

Čistka pod sovětskou kontrolou
Je nutné, abyste urychleně pronikali do nové emigrace! Na to upozornil nového náčelníka první správy Čestmíra Podzemného předseda KGB Andropov. Podzemný pobýval v Moskvě od 30. září do 3. října 1969. Po této návštěvě připravilo vedení rozvědky plán činnosti na nejbližší dobu.

Kromě toho, že počítalo s odchodem „pravičáků“, chystalo na radu Moskvy několik zásadních změn koncepčních, z nichž mnohé právě tihle vyhazovaní lidé už delší dobu prosazovali. Předně se u hlavního protivníka, tedy USA a států NATO, měla stát těžištěm činnosti Evropa. Předpokládalo se omezení činnosti politické rozvědky na řadě rezidentur zvláště pak ve třetím světě.

ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH

Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází koncem léta.

Vzhledem k odvolávání důstojníků ze západní Evropy a Severní Ameriky, kteří podlehli „revizionismu“ a za něž nebyla okamžitá náhrada, zůstalo i tam méně lidí. Naopak Praha měla zřídit rezidentury v albánské Tiraně, rumunské Bukurešti a jugoslávském Bělehradě, rozšířit počet operativců v Pekingu. První správa se stáhne z míst, kde pracují jenom jeden či dva muži, pokud tam československá politika a obchod nemají žádné výrazné zájmy, anebo se tyto státy nedají použít jako třetí země směrem k hlavnímu nepříteli.

Nad uskutečňováním této nové linie bděl nový představitel KGB generálmajor Jelisej Tichonovič Sinicyn-Jelisejev, dosavadní zástupce náčelníka první hlavní správy a zkušený zpravodajec, který za války začínal ve Skandinávii a v krizových okamžicích byl zástupcem KGB v Maďarsku a v Polsku.

Ještě v srpnu 1972 oznamoval předseda KGB sovětskému politbyru, že „vnitřní protivníci“ v StB odolávají „normalizaci“. V listopadu tvrdil, že na vedoucích místech federálního ministerstva vnitra jsou stále „lidé, kteří nemají politickou důvěru.“ Nakonec bylo z první správy vyhozeno přes tři sta důstojníků, asi čtvrtina stavu – ovšem většinou ti nejzkušenější, kteří vedli nejlepší agenty. Rozvědka byla oslabena jako po každé politické čistce.

Nízkou úroveň nové generace pracovníků československé rozvědky zaregistrovali i jejich sovětští kolegové. Generál KGB Oleg Kalugin to připomněl v memoárech: „Když jsem v sedmdesátých letech spolupracoval s československou službou, bylo vidět, jak je demoralizována a korumpována od nejvyšších stranických šéfů.“

I Zpravodajská správa GŠ prošla po srpnu 1968 obdobným vývojem. Kromě mladých začínajících důstojníků od útvarů, kteří se tam dostali jakýmsi samospádem, začali přicházet synáčkové různých prominentů a straničtí tajemníci – ostatní jim po straně říkali „papežovy děti“. Ovšem to bylo typické pro celou řadu prestižních či výnosných povolání a funkcí.

Verbování ve všech zemích bloku
V roce 1969 dostali sovětští vyzvědači v zemích Varšavské smlouvy příkaz, aby tam verbovali agenty a důvěrné styky. Na všech ambasádách existovaly oficiální rezidentury, které zajišťovaly oficiální styk KGB s bezpečnostními službami příslušného státu.

Ovšem k řízení nově vznikajících agenturních sítí tam museli vytvořit ještě tajné rezidentury. To byl zcela nový krok sovětské tajné služby v kontrole podřízených zemí. Začátkem šedesátých let byla totiž činnost předcházející generace agentů v těchto státech zrušena anebo aspoň snížena na minimum.

Když ve druhé polovině sedmdesátých let přecházel Kalugin z výzvědné služby do kontrarozvědky, „měli jsme v Československu, v Polsku, na Kubě, prostě ve všech socialistických zemích, nejméně tolik agentů jako diplomatů“.

I on viděl tento krok jako určitý předěl: „Byla to nová kapitola v historii vztahů s našimi spojenci včetně Kuby. Oficiální mise KGB nemohly zajišťovat úkoly vyžadující hlubokou znalost dění uvnitř těchto zemí. Po roce 1968 jsme se rozhodli, že je nejvyšší čas, abychom tam začali používat i některé z klasických špionážních metod a využívali zpravodajce pod novinářským a jiným legálním krytím.“

Ve službách Rudolfa
Jedu k Rudolfovi! Touto větou nesrozumitelnou pro nezasvěcence oznamoval rezident československé rozvědky svým podřízeným, že jede na schůzku s místním šéfem KGB anebo s jeho zástupcem. Rudolf platilo jako krycí označení pro KGB. Toto krycí jméno nejspíš pochází z počátků nacistické okupace, kdy pod ním vystupovali zástupci sovětské rozvědky, kteří spolupracovali s českým podzemním hnutím.

Od začátku sedmdesátých let se českoslovenští zpravodajci pravidelně scházeli se svými sovětskými kolegy. Nechodili spolu na obědy či večeře do restaurací, na procházky do parků či na prohlídky muzeí, ale obvykle za nimi jezdili na sovětské ambasády. Jejich rozhovor nesměl nikdo třetí vyposlechnout!

O čem si ti dva tak důvěrně povídali? Zatímco dřív odesílaly československé rezidentury všechny informace svým pražským centrálám, nyní už některé důležité zprávy předávaly svým sovětským partnerům přímo v místě své působnosti.

Třebaže na to neexistoval žádný příkaz, neoficiálně se tato podřízenost Sovětům podporovala a vysvětlovala nutností, aby informaci měli v Moskvě co nejdřív. Ve skutečnosti si tím neschopní důstojníci vytvářeli mocnou podporu pro chvíle, kdy by je schopnější kolegové chtěli vystrnadit.

Když koncem roku 1977 hodnotil představitel KGB generál Jelisej Sinicyn situaci, napsal, že ve 26 zemích se podařilo vytvořit „operativní kontakty“ mezi československou a sovětskou rozvědkou. „Naši přátelé“ – rozuměj českoslovenští zpravodajci – „nám předávají všechny dešifrované telegramy ze všech rezidentur bez ohledu na to, jestli obsahují zprávy informační či operativní; také nám dávají telegramy ze zastupitelských úřadů. Naši přátelé před nám nemají prakticky žádná tajemství.“

Podřízenost československé výzvědné služby Sovětům byla díky „normalizátorům“ dovršena. Zato příslušníci KGB a GRU se jim s takovými výsledky nesvěřovali – žádné službě svého bloku nikdy plně nedůvěřovali. Zprávy přímo předávané přátelům se současně posílaly do Prahy. Musela je ohodnotit centrála a zaznamenat přínos každého operativce do jeho podadresáře v počítači.

Nicméně hlavní náplní většiny schůzek zpravodajských důstojníků obou států byla výměna informací o takzvaném agenturním operativním prostředí – tedy o tom, jak se mění ulice, parky, hospody, restaurace obchodní domy a další veřejná místa, na kterých se scházejí zpravodajci se svými místními spolupracovníky. Bylo to důležité, aby důstojníci mohli snáze unikat domácí sledovačce. Také debatovali o činnosti protivníkovy kontrašpionáže, o nejnovějších rizikách a někdy i o vzájemné výpomoci...

Když třeba Sověti řekněme v Paříži chystali důležitou operaci, požádali rezidentury několika komunistických zemí, aby vyslaly do ulic co možná nejvíc svých aut ke klamným manévrům. Tyto vozy upoutaly pozornost francouzské sledovačky – a ta těžko určovala, které jízdy směřují ke skutečné špionážní akci, proti níž by měla nasadit nejvíc sil, a které jsou fiktivní. Tím se zvyšovala pravděpodobnost, že sovětští vyzvědači snáze uniknou pozornosti a plánovaný úkol splní.

Sjednocená evidence poznatků
Za veškerou analýzu poznatků získaných ze zahraničí odpovídala rozvědka, která musela dostávat všechny poznatky od ostatních správ. To se stalo základem k tomu, aby si Sověti systémově podřídili výzvědné a kontrarozvědné služby států Varšavské smlouvy. Na základě mnohostranné mezistátní dohody začal v roce 1978 fungovat v moskevské centrále KGB Systém sjednocené evidence poznatků. Jeho členy byly Bulharsko, ČSSR, Kuba, Maďarsko, Mongolsko, NDR, Polsko a SSSR.

Do této databáze posílaly zmíněné služby údaje o následujících kategoriích lidí: o všech západních zpravodajských důstojnících a jejich operacích, o všech jejich agentech, stejně jako lidech podezřelých ze špionáže, o vedoucích pracovních ideologické diverze, o členech teroristických skupin, o únoscích všech druhů, sionistech, emigrantech, náboženských a jiných organizacích, o „obchodnících se špionážním zbožím“ i o lidech, kteří spolupracovali a pak se z neznámých důvodů následoval proval, o provokatérech, o všech lidech vyhoštěných z účastnických zemí, o občanech nepřátelsky vystupujících proti socialistickým státům. O mužích měly zůstat zachovány záznamy do 80 let jejich věku, u žen do 75 let – „pokud nebylo stanoveno jinak“. V této evidenci také mohly všechny služby podle potřeby lustrovat.

Když tedy měl v Praze nastoupit třeba nový francouzský konzul, dotazem v Moskvě se zjistilo, co o něm vědí jiní, třeba Maďaři a Poláci. Tímto způsobem prověřovali v osmdesátých letech všechny západní politiky, diplomaty, novináře a obchodníky, o něž se o ně kterákoliv složka bezpečnostních orgánů zemí Varšavské smlouvy začala zajímat.

Marné čekání na ambasádě
V centrále první správy v Praze-Kobylisích vládl ve třetím listopadovém týdnu roku 1989 zmatek. Zdálo se, že stejně jako v Polsku a Maďarsku i v Československu absolutní nadvláda komunistické strany skončí. Ve skutečnosti si však tuhle změnu neuměl nikdo představit.

Zpravodajci stále pracovali pro starou vládu a přemítali o tom, jestli budou moci zůstat, až ve Strakově akademii zasedne kabinet nový. Spousta z nich doufala, že se služba přeorientuje. Místo USA a NATO se stane hlavním protivníkem mezinárodní zločin ve všech podobách – terorismus, pašování peněz, zbraní, narkotik a žen.

Ve druhé polovině prosince dokonce odletěla do Moskvy tříčlenná delegace pracovníků informačního odboru. Její vedoucí cestu odmítl, ale šéf sovětských poradců generál Valentin Lvov na plánovaném setkání trval: Teď přece nemůžete přervat všechny svazky!

Před Vánocemi se šestice sovětských představitelů rozloučila s náčelnictvem jako obvykle: Jedeme do Moskvy oslavit příchod nového roku. Pravda, začátkem roku se Rusové do Prahy vrátili, ale do Kobylis už nejeli, zůstali na sovětské ambasádě, zdá se, že až do jara.

Úplně jiná situace byla ve Zpravodajské správě Generálního štábu. Její nový náčelník generál Jan Kozojed si uvědomoval, že se změnila vojenskopolitická situace. Práce proti Západu ztratila smysl. Vynořovala se nová velice vážná rizika. Československo bylo stále členem Varšavské smlouvy, mělo na svém území 60 až 80 tisíc sovětských vojáků, pětkrát větší kontingent byl usazen v Německé demokratické republice a nikdo nevěděl, jak se bude situace v Sovětském svazu, kde Gorbačov stále narážel na obtíže, vyvíjet. Také vzrůstal neklid v Jugoslávii a na Středním východě. Navíc v pražské centrále stále působil představitel GRU, který nepochopil, že už se nemůže chovat velkopansky jako dřív.

„V červnu se měla konat pravidelná každoroční porada náčelníků zpravodajských služeb armád Varšavské smlouvy,“ vzpomínal generál Kozojed. „Sověti nám k ní poslali teze, které jsme považovali za naprosto nepřijatelné. Stále počítali s bojem proti Západu a se svou nadřazeností. My jsme vypracovali jinou představu, diametrálně odlišnou, a poslali jsme ji nejen do Moskvy, ale i do Varšavy a Budapešti.“

Tato koncepce vycházela z nových bezpečnostních rizik, které určilo úzké vedení Zpravodajské správy v součinnosti s náčelníkem Generálního štábu Antonem Slimákem. Předně bylo nutné pozvolna umrtvit agenturní činnost proti Západu a soustředit pozornost na nestabilní situaci v Sovětském svazu, na Balkánu a na Středním východě. Ministr Vacek o této iniciativě věděl a souhlasil s ní.

Na základě předválečných zkušeností vojenské zpravodajské služby založil Kozojed podél hranic několik expozitur, které zjišťovaly vývoj v NDR, v Polsku, v SSSR a v Maďarsku. Rovněž se mu podařilo překlopit prostředky radiotechnické rozvědky, které dosud zachycovaly rádiové a telefonní hovory západních ozbrojených sil, vládní a diplomatickou korespondenci, sledovaly letecký provoz, rovněž luštily zašifrované depeše, do nových směrů. To bylo organizačně a technicky poměrně dost složité. Tehdy se vynořila možnost nakoupit na Západě nové, mnohem kvalitnější aparatury, které podstatně zlepšily naše možnosti.

„V květnu jsem odletěl do Moskvy,“ pokračoval Kozojed. „Chtěl jsem tam obhájit naše představy o další spolupráci, ale okamžitě jsem narazil. Rusové pořád mluvili o imperialistickém nebezpečí a nebyli ochotni se s námi dohodnout na reciproční výměně zpravodajských informací. V jejich očích jsme se stali zrádci. Nakonec jsem se rozhodl pozvat zástupce GRU na velvyslanectví a tam smlouvu o spolupráci s GRU oficiálně vypovědět. Když jsem se vrátil do Prahy, sovětskému představiteli jsem vstup na Generální štáb zakázal. Společná porada se už nekonala.“

„Přátelství na věčné časy“ se Sovětským svazem, tolik proklamované komunisty, končilo.

Autor:


Hlavní zprávy

Nejčtenější

V Troji se zřítila lávka přes Vltavu, zranili se čtyři lidé

Pěší lávka u Trojského zámku v Praze se zřítila do Vltavy (2. prosince 2017).

Pěší lávka u Trojského zámku v Praze se zřítila do Vltavy. Čtyři lidé byli zraněni. Na místě zasahují záchranáři a...

Dvanáctiletý chlapec se nebál říct pravdu. Zachránil tím kamarádovi život

Dvanáctiletý Jaroslav Šísl (vpravo) zachránil život o rok mladšího kamaráda...

Dvanáctiletý Jaroslav Šísl pomohl zachránit život svého o rok mladšího kamaráda Jiřího Kadlece, který si při pádu těžce...



USA nad Koreu poslaly raptory. Evakuujte Američany, zní z Washingtonu

Jižní Korea a USA zahájily masivní společné letecké cvičení.  Na snímku stroj...

Jižní Korea a USA zahájily masivní společné letecké cvičení. Manévry odsoudila jako provokaci Severní Korea, která...

Severokorejské lodě duchů připlouvají k Japonsku, jsou symbolem bídy KLDR

Jeden ze člunů, které v uplynulých týdnech připluly k pobřeží Japonska.

Kritický nedostatek potravin a zahraniční měny přispívá k tomu, že je na pobřeží Japonska vyplavováno stále více silně...

Za zřícení Trojské lávky může správce, postupoval špatně, říká soudní znalkyně

Pěší lávka u Trojského zámku v Praze se zřítila do Vltavy (2. prosince 2017).

Správce Trojské lávky mohl podle soudní znalkyně v oboru stavebnictví Miloslavy Pošvářové předejít neštěstí, kdyby...



Další z rubriky

Chci pokřesťanštit Evropu. To je můj sen, říká nový polský premiér

Nový polský premiér Mateusz Morawiecki

Nový polský premiér Mateusz Morawiecki zaujal svým prvním interview po pověření novou funkcí i bruselský server...

Lidé protestovali u ambasády USA v Bejrútu, ve Švédsku hořela synagoga

V Bejrútu lidé protestují u ambasády USA, policie je rozehnala slzným plynem a...

Bezpečnostní složky v libanonském Bejrútu v neděli rozehnaly slzným plynem a vodními děly demonstranty, kteří...

Putin je unavený. Už by skončil, ale musí najít nástupce, míní Galeotti

Ruský prezident Vladimir Putin u hrobu neznámého vojáka u Kremlu (23. února...

Rusové se tentokrát snaží udělat prezidentské volby trochu více sexy, ale výsledek je předem jasný. Vladimir Putin by...



Najdete na iDNES.cz