Jeho kancelář měla kromě malého vstupního předpokoje dokonce i kanape.
Jako náhradník za Mlynáře přišel poslanecký nováček Robert Vokáč, ovšem na volnou kancelář si zuby brousit nemohl. Nastěhoval se tam ostřílenější unionista Marian Bielesz.
Ani do o trochu horší Bieleszovy kanceláře se však Vokáč nepodívá. Nárok na ni si dělá zkušenější unionista František Pelc."Ano, je to trochu jako na vojně," směje se další unionistický poslanec Pavel Svoboda. "Ale já jsem zažil něco podobného před pěti lety," vzpomíná. I on se ke své dnešní kanceláři propracoval "až časem".
Jediný, kdo může být smutný, je poslankyně Hana Marvanová. Ta totiž, ačkoli je ve sněmovně souhrnně ze všech unionistů nejdéle, stále nemá vlastní kancelář. Musí ji sdílet s lidovcem Svatoplukem Karáskem.
Povolání poslanec: malá prestiž, slušný plat
Kdyby pěstovali kukuřici nebo řídili vlak, měli by je lidé raději. Jenže takhle si vydělají mnohem víc peněz. Nemusí pracovat ani pět dní v týdnu, vlakem jezdí zadarmo, stejně jako městskou dopravou. V létě mají prázdniny podobně jako školáci. Vybrali si zkrátka lukrativní zaměstnání s nevalnou pověstí: jsou poslanci.
"V očích veřejnosti není již ctí býti poslancem," konstatoval před více než osmdesáti lety Karel Čapek. Ani dnes na tom poslanci nejsou v očích veřejnosti nijak lépe. Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) sleduje prestiž 27 vybraných povolání pravidelně od roku 1996 a poslanci za tu dobu klesají stále níž.
Předstihli je profesionální sportovci, policisté, účetní i mistři v továrně a ze současného 24. místa nechávají za sebou už jen vojáky z povolání, sekretářky a uklízečky. Na uznání strojvedoucích, zemědělců, učitelů nebo lékařů se dívají s uctivých odstupem.
Jaký je však vlastně život za zdmi pražských malostranských paláců? Co dělají poslanci, když zrovna nepracují ve své "továrně na zákony"?
Kdo hlasuje, ten pracuje
Nejdůležitější "poslaneckou prací" je chodit na zasedání Poslanecké sněmovny a hlasovat. Na takové schůzi se "odbavují" zákony, poslanci zde vystupují, řeční, předkládají a schvalují návrhy zákonů a smluv.
Každá taková pracovní směna, tedy schůze, má své rituály: začíná se například s železnou pravidelností v devět hodin dopoledne a končí se kolem sedmé večer. Jen občas se jednání protáhne, ale v takovém případě mají poslanci šikovnou pojistku, která jim umožňuje nebrat přesčasy až tak vážně: po devatenácté hodině se totiž podle zákona nesmí hlasovat (pokud se poslanci neusnesou jinak). A po jedenadvacáté hodině pak nemohou hlasovat, ani kdyby si to odhlasovali - zakazuje jim to totiž jednací řád.
Schůze (v průměru je jich přibližně patnáct ročně) většinou trvá dva až tři týdny. Každý čtvrtek odpoledne je "volno", neboť se vyřizují interpelace - to v sále většinou sedí pouze poslanec, který interpeluje, a daný ministr.
Schůze začíná až v úterý
Ostrý pracovní týden poslanců začíná až v úterý. Pondělky mají politici vyhrazené na to, aby mohli sedět ve své regionální kanceláři a řešit problémy voličů. Také proto jim stát na nájem kanceláře přispívá až přes dvacet tisíc měsíčně. Ne vždy ale voličům takto slouží: stačí do kanceláří zavolat a často se ukáže, že tak v polovině z nich sedí osamocená asistentka.
Tak jako dělník v továrně má svou šatnu s plechovou skříňkou, mají své zázemí i poslanci. Každý poslanec má v malostranských palácích ještě jednu, poslaneckou kancelář. Čím důležitější poslanec (a čím služebně starší), tím je jeho pracovna lepší.
Zde může například sledovat v klidu zasedání v televizi na vnitřním okruhu. Mnohdy tak sál sněmovny zeje prázdnotou a poslanci se do něj ze všech stran sbíhají až těsně před hlasováním.
Ústava je perná šichta, nad peticemi se relaxuje
Poslanecká schůze však netrvá nepřetržitě. Mezi jednotlivými zasedáními jsou přibližně měsíční rozestupy. V této době poslanci zasedají ve výborech, kde se probírají zákony ještě předtím, než jdou na závěrečné schvalování.
Ne každý výbor je stejný, v jednom je práce nad hlavu, jiný sami poslanci posměšně nazývají "relaxačním". "Například výbor ústavněprávní někdy zasedá klidně dvanáct hodin denně, celý týden. Když se pak přijde na nějaký teoretický problém, je debata velmi složitá," říká poslankyně Vlasta Parkanová (KDU-ČSL).
Naopak mezi výbory, kde si poslanec "odpočine", patří třeba petiční výbor. V době, kdy nezasedají výbory a není ani schůze, mají poslanci volno - tedy odbornou terminologií "poslanecký týden". "Poslanecký týden slouží k tomu, aby si člověk mohl vyřídit vše, co během těch ostatních týdnů nestihl, aby se mohl připravit na týdny další," vysvětluje Parkanová.
Nežijeme běžný život
"Nesnáším termín běžný život. Naznačuje, jako by život v parlamentu byl něčím neběžným. To je hrubý omyl. Myslím, že tam žádné extra výhody nejsou," rozčiloval se poslanec Marek Benda, když po více než deseti letech opouštěl brány Poslanecké sněmovny.
Faktem ale je, že poslanci běžný život nežijí. Svědčí o tom i jejich pracovní podmínky: kromě bezmála padesátitisícového platu mohou za telefon utratit až šest tisíc korun měsíčně, na cestovné dostávají až 28 tisíc korun, 7500 korun berou na stravu a reprezentaci.
Mají asistenta, na jehož plat jim stát vyplácí 23500 korun. Mimopražští poslanci v době zasedání schůze mají hrazeny i vnitrostátní letenky, dostávají příplatky na ubytování. "Je to logické, kdo by nechtěl co nejlepší plat a další podmínky," přiznala před nedávnem poslankyně Hana Marvanová (US). "Jenže normální zaměstnanci si na rozdíl od poslanců nestanovují svůj plat sami," neodpustila si poslankyně.
