Sociální bouře se tedy zatím nekonají, ale odpor odborů ještě vláda pocítí. Odbory nejsou společenství zloduchů, kteří zmanipulovali dav. Nejsou ani žádnými novodobými husity, kteří se berou za pravdu lidu.
Vláda se tu prostě střetla s organizacemi, které jednak posilují svůj vliv, jak to činí každý spolek, jednak reprezentují názor lidí o reformě nepřesvědčených. A že někdo není o potřebě reformy přesvědčen, za to může především vláda sama.
Špidla a spol. vyžadují od občanů oběti. Většina obyvatel přitom žije pod hladinou průměrné mzdy. To nemusí nutně znamenat, že nuzují, vždyť ve světě šedé ekonomiky, regulovaných nájmů a štědrých podpor může mnohý žít lépe, než to vypadá podle statistiky.
(Když třeba jako "regulovaný" nájemník vydáváte na bydlení o osm tisíc měsíčně méně než neregulovaný, hned jste na tom stejně jako jedinec vydělávající mírně nadprůměrně.)
Rozevírající se sociální nůžky však naznačují, že stát blahobytu, který především ČSSD před volbami slibovala, se nekoná. Obyčejného člověka zajímá, proč tomu tak je, a není mu zcela jasné, proč by měl ještě něco obětovat.
Zatímco Václav Klaus býval mistrem metafor, které v devadesátých letech vysvětlovaly ekonomickou reformu, Špidla ani Sobotka nejsou schopni svou věc prodat. Lid tak ví, co ztratí, ale nikdo mu neřekl, co získá.
I kdyby však tato vláda nastínila jasné pozítří, už by jí to asi po všech minulých slibech nikdo nevěřil. Možná i proto, že vláda sama si není svou věcí jistá.
