Pár dní nato jsem se dočetla v novinách, že tahle letní přeprška podle střízlivých odhadů zabila 1200 lidí.
Byli to většinou lidé bez domova, kteří se před deštěm schovali do podchodů pro chodce pod frekventovanými třídami. Když podchody zaplavila voda, utopili se. Neuměli plavat.
V USA byla situace už dlouho přesně opačná. Živelní katastrofy, kterých je v USA nespočet, od hurikánů na východě až po lesní požáry, záplavy a zemětřesení v Kalifornii si pokaždé vyžádaly neskonale méně obětí na životech, než by odpovídalo jejich rozsahu. Částečně to bylo dáno menší hustotou osídlení a lepší informovaností obyvatelstva, ale mnohem víc se o to zasloužila připravenost policie, hasičů, vojska, zdravotnického personálu a koneckonců i meteorologů a mediálních pracovníků.
V Dillí občas také zaslechnete hlášení z reproduktorů v ulicích, které v angličtině a v hindí varuje před tím či oním nebezpečím, jenže většina chudých lidí spisovné verzi hindí nerozumí.
V USA se klade důraz i na prevenci.
Moderní výškové budovy v oblastech s častým zemětřesením mají takové zabezpečení, že jsou prý nejbezpečnějším místem k úkrytu v širém okolí. A přehrady či retenční nádrže v povodí řeky Mississippi, která se ještě za časů Marka Twaina vylévala z břehů a zabíjela každý rok, jsou propočtené tak, aby udržely daleko horší nápor vod než ten, který je před týdnem protrhl.
Musely by se ovšem udržovat. Teď se ukazuje, že se o ně už hezky dlouho nikdo nestaral. Několik článků v New York Times obviňuje George W. Bushe z toho, že, stručně řečeno, už několik let utrácel peníze za vzdálenou válku, takže Američanům nezbylo na to, aby se starali o vlastní bezpečnost na domácí frontě. Posledním prezidentem, který se o stav krajiny na jihovýchodě Států zajímal, byl Bill Clinton, ten skutečně věnoval státní peníze na zabezpečení. George W. Bush nic podobného neudělal – a už teď se mluví o tom, že se celá Amerika bude muset v příštích letech uskrovnit, aby vůbec zaplatila vzniklé škody.
Dalším nápadným aspektem celé katastrofy je, že většina mrtvých, zmizelých i na poslední chvíli zachráněných lidí jsou černoši. Není to proto, že by jich v těch místech žilo o tolik víc. Když bylo před záplavou vydáno varování, že bude lepší se z ohrožených míst odsunout, udělala to většina vlastníků aut. Chudí, kteří auta neměli, obvykle zůstali na místě (veřejná doprava v Louisianě funguje dost bídně) a bylo nutné je nakonec evakuovat s vynaložením daleko více námahy a peněz. V louisianských zátokách už dlouho žije řada nemajetných na obytných lodích – nemohou si dovolit koupit pozemek a postavit si na něm dům, ale vodní plocha nepatří nikomu. Takových lidí budou určitě desítky tisíc, ale zatím jsem o jejich osudu nic nečetla.
Dalším zajímavým aspektem je všeobecné přesvědčení lidí v postižených oblastech, že Bůh Ameriku trestá za její hříchy. Američané, i ti pobožní, obvykle berou živelní katastrofy věcně.
USA už léta válku vyvážely. Teď je situace hodně podobná válečným hrůzám dostihla doma. Nepřipravené.
