Když řeknou, že přinášejí změnu, člověk má chuť jim věřit víc než ostatním. Změna. S tím slovem se až dosud v kampaních žonglovalo jako s žádným jiným.
Chceme vycouvat z Iráku, chceme změnu v přístupu k ilegální imigraci, k zdravotnímu pojištění – USA jsou jednou z mála zemí na světě, kde povinné zdravotní pojištění neexistuje.
Ať je Washington méně zkorumpovaný, ať tam vládne někdo, kdo se dokáže domluvit s opozicí, kdo vrátí lidem víru v americký sen, tedy v to, že každý může uspět, když se opravdu snaží.
A nutno vědět, že po mnohých z těchto míčků létajících sem tam se poohlížejí také republikáni. Například po tom iráckém nebo po tom snivém. Jenže bylo by zplošťující nahlížet na vše jen takhle.
Nejde přece pouze o změnu, nýbrž i o to, jakou kontinuitu navázat s tím, co už bylo. Republikáni by hlavně rádi opět našli někoho, jako byl Ronald Reagan.
Tomu se podařilo nejen uzbrojit SSSR, kvůli čemuž je dodnes populární ve střední a východní Evropě, nýbrž hlavně pod jeden prapor přivést všechny tři myšlenkové proudy u republikánů: náboženské charizmatiky, zahraničněpolitické jestřáby a fiskální konzervativce.
Byla to silná koalice, jejímž výsledkem byla například tzv. reaganomika, úspěšná politika založená na snižování daní, osekávání státních výdajů a snižování inflace. Bush v tom Reagana nedostihl. Daně sice snížil, ale výdaje dosáhly mamutích rozměrů. Takže fiskální konzervativci pro něj plakat nebudou.
Jestřáby pak zklamal tím, jak nezvládl iráckou válku. Charizmatici ho sice mají rádi, ale vadí jim, že nezrušil zákon legalizující potraty a ani neprosadil ústavní dodatek o tom, že manželství smí uzavřít jen žena a muž.
Nikdo z republikánských kandidátů včetně vítězného Huckabeeho se jako stranický sjednotitel zrovna nejeví. Třeba v zahraniční politice je bývalý arkansaský guvernér nepopsaným listem, moc ho alespoň zatím nezajímá.
Také s případným menším zvýšením daní by si asi hlavu nelámal. Jeví se sice jako autentický konzervativec s reaganovským smyslem pro humor, ale ne všichni republikáni z něj mají radost.
Demokraté to mají jednodušší. Oba proudy uvnitř jejich strany, umírnění i radikálové, ať už ve věci pacifismu, feminismu nebo vegetariánství, si nijak zvlášť nelezou na nervy. Proto vítězství Baracka Obamy není pro ty, kteří chtěli někoho jiného, pohromou.
Ale i on má problém ohledně kontinuity s minulostí. Od roku 2000 strana hledá nového Billa Clintona, člověka, který by si uměl zachovat levicovou tvář a přitom by ekonomiku nezbrzdil nějakým socialismem. Byl to úspěšný model: demokraté se stali středovější a zemi se hospodářsky dařilo.
Co nabízí Obama, když musí vysvětlit, jak si změnu představuje? Chce regulovat, zrušit Bushovy daňové škrty, zvyšovat minimální mzdu, a dokonce i hodit přes palubu některé Clintonem zavedené věci, jako je severoamerická zóna volného obchodu. Ta prý odčerpává pracovní příležitosti do ciziny.
Za svou svěží kennedyovskou tváří Obama skrývá politika přísahajícího na klasickou ideologii, čili politika dost vzdáleného clintonovskému ideálu.
První dějství v dlouhé řadě amerických nominačních voleb vneslo alespoň trochu jasno v tom, kdo má jaké šance. Okolní svět si z toho může vzít především zjištění, že volání po změně je sice nejhlasitější voličskou motivací v USA, nemusí však nutně naznačovat, jakým směrem se Amerika po Bushovi vydá.
