A naplno to říkají - tak jako americký generál Tommy Franks: "Jsme uprostřed čtvrté světové války."
Za tímto hrozivým pojmem se však skrývají jen nevelké střety a bitky na mnoha bojištích americké "války proti terorismu".
Vypadá to "světově", ale oběti bojů se zde obvykle počítají na desítky či stovky - ne na desetitisíce a statisíce jako u Ypres či Verdunu a už vůbec ne na miliony jako u Stalingradu.
Svět se však mění - už nyní mohou skrytě narůstat kořeny velkých i světových konfliktů zítřka, kde bude opět nespočetně mrtvých.
Pravda, ve světě, kde vojensky dominuje jediná mocnost, se může zdát, že válka nemá budoucnost. Aspoň ne válka na straně odpůrců USA. Ale možná je to jen zdání.
Nikdo dnes nemůže soupeřit s Amerikou ve vojenské moci a bohatství. Každý se však může snažit o získání prostředků, jimiž dokáže ohrozit slabé body USA, protože i ony je mají. To bývala taktika povstalců a partyzánů. Dnes se zdá, že je to taktika států.
Když před deseti lety Čína "zpestřovala" tchajwanskou volební kampaň odpalováním raket do blízkosti tohoto ostrova, Amerika reagovala jednoduše: do mořské úžiny mezi Tchaj-wanem a Čínou vyslala eskadru letadlových lodí - a Peking nemohl dělat vůbec nic.
Dnes by si to USA podle amerických analytiků nedovolily - a možná by ani nestačily včas zasáhnout, pokud by se Čína rozhodla ostrov prostě obsadit.
Kdyby chtěli Číňané obsadit Tchaj-wan před deseti lety, mohly by jejich divize překonat 160 kilometrů širokou úžinu snad jedině plaváním. Dnes má Peking flotilu rychlých invazních plavidel a buduje silnou ponorkovou flotilu.
"Vybavují se tak, aby nás dokázali odradit od zásahu do krize na Tchaj-wanu nebo aby aspoň zásah zpozdili. Obratně vyvinuli kapacity, které by mohly cílit na naše slabé body," tvrdí podle listu New York Times bývalý americký vojenský atašé v Číně Eric McVadon.
Spojené státy se mohou utěšovat jen tím, že stejně zbrojí i jejich spojenec Japonsko, takže Číně vzniká soupeř přímo v regionu.
Zdá se, že "čínskou cestu" volí i Írán. Před čtyřmi lety si ve velkém množství pořídil rakety známé pod nic neříkajícími kódy 3M-82 nebo SS-N-22 Sunburn. Nyní si nakupuje zdokonalenou verzi sunburnů, rakety SS-NX-26 Jachont, které jsou rychlejší a mají větší dolet.
Jsou to rakety s měnitelnou dráhou letu. Sunburn pochází z doby, kdy Rusové vzdali marný boj o ovládnutí moří a zaměřili se na strategickou obranu - vyvinuli přitom střelu, která je lepší než její americké protějšky. Sunburn označují někteří experti za "momentálně nejsmrtonosnější raketu světa".
Američtí odborníci jen spekulují, jak velké ztráty mohou tyto zbraně způsobit jejich flotile v Perském zálivu, pokud USA udeří na Írán. Potopení jedné velké lodi může americké armádě způsobit stejné ztráty jako celá dosavadní válka v Iráku. A pokud se Íránu podaří vyvinout i jadernou zbraň, může být válka buď ještě krvavější, nebo nemyslitelná.
Skryté hrozby a boj o duše
I velký útok lze zahájit s omezenými prostředky a s velmi jednoduchými zbraněmi. Pravda totiž je, že i když se svět nejvíce bojí biologických, chemických a jaderných zbraní, největším zabijákem stále zůstávají běžné konvenční zbraně - miny, granáty či přenosné rakety.
Proto se odborníci, kteří přemýšlejí i o nemyslitelném, nebojí jen raket a ponorek. Hrozbu vidí i v jednoduchém bambusovém kole - považují ho za nástroj skryté mobilizace sil pro velké války ve třetím světě. Bambusová kola, přesuny vojsk za teplot, které se blíží teplotě lidského těla nebo auta se sníženým vyzařováním tepla, to nedokážou odhalit ani přístroje na družicích a v letadlech.
Maskování, klamání, navádění protivníka na fiktivní cíle patří k nástrojům, jimiž lze čelit i silnému protivníkovi, jak se přesvědčilo NATO (a USA) v Kosovu před šesti lety. Masivní bombardování vojenských cílů nemělo tehdy téměř žádný viditelný efekt - bomby i rakety dopadaly až příliš často na atrapy či na prázdná místa.
To je jen jedno z rizik, jimž čelí státy s rozvinutými armádami. Nemalým rizikem je i odhodlání zasahovat proti skutečným či domnělým hrozbám na celém světě. "Při vedení globální války proti terorismu budeme muset jít tam, kde jsou teroristé," prohlašuje šéf amerických sil v Evropě, generál James Jones, a není sám.
A američtí vojáci jdou - do Afriky, do jižní Asie, do Latinské Ameriky, všude, kam jsou vysláni. Herman Cohen, bývalý náměstek ministra zahraničí USA pro Afriku, varuje: "Rubem (této strategie) je, že můžete převzít agendu místních vládců."
Někdejší ředitel v americké Radě národní bezpečnosti Steve Simon to blíže upřesňuje: "Jednou z hlavních stížností, na něž se teroristické skupiny snaží zaměřit pozornost, je, že Spojené státy se přátelí s odpornými režimy, které utlačují svůj lid. Ale pokud Spojené státy chtějí odstranit tyto skupiny, potřebují pomoc a spolupráci těchto režimů a to může dodat na věrohodnosti podobným stížnostem. Toto riziko je jedním z velkých paradoxů války s terorismem."
Kořeny velkých válek se tak mohou skrývat i ve zdánlivě malé válce proti malým skupinám povstalců a teroristů: mohou vyrůst uvnitř nestabilních států a pak se šířit dál, pokud Spojené státy prohrají boj o duši tamních lidí.
