Řeší nejnovější zprávy o hrozbě velkého zemětřesení v Tokiu japonská média? Jak často se takové zprávy objevují?
Prolétlo to mnoha televizními stanicemi i novinami. Samozřejmě ale zpráv o tom, že se v oblasti Velkého Tokia očekává nějaké silnější zemětřesení, je mnoho. Nejen v souvislosti s velkým zemětřesením z loňského března (čtěte, jak vypadalo březnové zemětřesení v roce 2011), ale i s dávnějšími zemětřeseními.
Petr Holý Ředitel Českého centra v Tokiu Petr Holý. Foto Karel Cudlín Do Japonska odjel studovat v roce 1998. V současnosti působí jako ředitel Českého centra v Tokiu a první tajemník českého velvyslanectví v Japonsku. "Na zemětřesení si člověk nezvykne asi nikdy. Vždy mě rozesmějí poznámky přátel, co přiletí a odjíždějí se slovy, že žádné zemětřesení nezažili. Je lepší ho nezažít," říká. |
Od velkého zemětřesení z roku 1923, při kterém zemřelo nejméně 143 tisíc lidí, se podobné varovné zprávy objevují často. Nejsou z nich Japonci otupělí?
Myslím, že každá taková zpráva je alarmující. Ale zejména po tom největším zemětřesení z loňska jsou na ně Japonci zvyklí, o zemětřeseních se tu každou chvíli mluví. Prvního září, na výročí zemětřesení z roku 1923, se každý rok koná cvičení k upevnění návyků, co dělat při velkém zemětřesení. O tom, že by byli otupělí, mluvit nejde.
Takže při podobných zprávách lidé nevykupují zásoby z obchodů a podobně.
Rozhodně ne. Popovídají si o tom přátelé mezi sebou - slyšel jsi? zase mluvili o zemětřesení - a pak jsou tu ta zářijová cvičení.
Jak vypadají?
Je několik typů, nejznámější je asi ten, že vás vezmou na trenažér, který uvnitř vypadá jako obyčejná místnost - je tam stůl, televize... Obsluha může nastavit různé typy zemětřesení, je to nepříjemný pocit. Jako cizinci, co jsme v Tokiu, máme povinnost to cvičení každoročně absolvovat.
Vědci říkají, že četnost slabších otřesů od ničivého zemětřesení loni v březnu výrazně stoupla. Skutečně to je v posledních měsících poznat, nebo se do těch čísel započítaly i následné otřesy po březnovém zemětřesení?
Bezprostředně po zemětřesení 11. března bylo těch otřesů kolem síly 5 bezpočet. Pokud byste si nedělal čárky, tak byste nevěděl, kolikrát se země zatřásla. V poslední době v Tokiu nijak zvlášť víc zemětřesení cítit není, 1. ledna bylo jedno s epicentrem poblíž blízkých ostrovů Izu, asi před dvěma dny bylo ve Fukušimě, zhruba o síle 5,1. To už v Tokiu cítit bylo.
Co by se stalo, kdyby Tokio bylo v epicentru zemětřesení o síle 7, tedy na dolní mezi onoho vědci předvídaného velkého zemětřesení?
Budovy z osmdesátých let a novější by otřesy měly vydržet, moderní architektura je taková, aby otřesy přečkala jen s malými újmami. V japonské společnosti je velký apel na to, aby lidé, kteří žijí v domech staršího data, svá obydlí renovovali či zbourali a postavili nové. Je praxí, že domy starší 50 let jsou strženy a nahrazeny novými, a to na náklady majitele stavby. Může to dohánět k šílenství ochránce starší architektury, ale tady památková péče prakticky neexistuje. Pominu-li sakrální architekturu, tak budovy např. ze dvacátých a třicátých let už neuvidíte.
Projevily se v Tokiu nějaké konkrétní zkušenosti z posledního velkého zemětřesení u Fukušimy? Konkrétně v organizaci záchranné služby, hasičů a podobně.
Globálně byly určitě mnohé mezery, co se týče příjmu humanitární pomoci ze zahraničí, ale to jsou věci, o kterých se moc nemluví. Japonci se koncentrují hlavně na obnovu postižených oblastí. Kdybyste tam teď přijel, tak byste až na pár ještě neodklizených trosek nepoznal, co se tam stalo.
Dá se také spoléhat na to, že když nějaké nebezpečí postihne všechny, Japonci nebudou rabovat, ale naopak si pomůžou. Po předchozím zemětřesení, kdo mohl, napsal na dveře - "voda teče, přijďte si nabrat". V tomhle jsou národ, od kterého bychom se mohli učit.
