Hroch porazil řadu poměrně vtipných návrhů, jež vycházely jak z negativních či směšných postav české kinematografie (Hujer či Cvach), tak „výstižných“ názvů filmů (Proč?, Vrať se do hrobu). Zvítězil návrh odkazující na snímek režiséra Karla Steklého Hroch z roku 1973.
Otevřeme-li odborné publikace, nalezneme o Hrochovi ta nejhorší hodnocení; objevují se výrazy jako „nejtrapnější záležitost v historii české kinematografie“ nebo „účelový paskvil“. S tím nelze než souhlasit. Jenže Hroch není ani tak výsledkem diletantismu autora, který za svého života prokázal, že řemeslu rozumí, nýbrž spíše projevem jeho neskutečné servility vůči normalizačnímu režimu.
Zvláštní kariéra
Hroch je jedním z mála zcela autorských filmů režiséra a scenáristy Karla Steklého (1903-1987). Většinu jeho režisérské filmografie tvoří adaptace významných literárních děl. K těm zdařilejším patří dvoudílný přepis Haškova Švejka z let 1956-1957, který - zejména díky výkonu Rudolfa Hrušínského v hlavní roli - dokáže pobavit i dnes. Není bez zajímavosti, že Steklý se ve dvacátých letech pohyboval v prostředí, jemuž kraloval právě Jaroslav Hašek - hrál u různých divadelních společností a účastnil se života žižkovské bohémy, jejíž některé představitele (například Artura Longena, jeho manželku Xenu či „bořitele“ mariánského sloupu Frantu Sauera) později přenesl na stříbrné plátno. V roce 1928 Steklý nastoupil do Osvobozeného divadla, kde působil jako inspicient.
Brzy nato začala jeho kariéra u filmu. Od roku 1933 začal psát scénáře komerčně úspěšných, ale poněkud kýčovitých komedií režírovaných Svatoplukem Innemanem. Nejvýznamnějším snímkem, na němž se za první republiky podílel, byl film Voskovce a Wericha Svět patří nám (1937), na jehož scénáři spolupracoval spolu s protagonisty a režisérem Martinem Fričem. Právě s tímto režisérem spojil Steklý i svoji dráhu za protektorátu, kdy napsal řadu scénářů k úspěšným Fričovým filmům jako Muzikantská Liduška (1940), Valentin Dobrotivý (1942) či Těžký život dobrodruha (1941). S režisérem Václavem Binovcem, jenž byl po válce odsouzen za kolaboraci, spolupracoval na scénáři adaptace prózy Jana Drdy Městečko na dlani (1942), podílel se i na filmu, který pro německou filmovou společnost Prag-Film natočil právě Frič.
Nikterak to neovlivnilo Steklého poválečnou kariéru. Jeho režijní debut Průlom (1946) byl prvním filmem zcela vytvořeným znárodněnou kinematografií. Další snímek, adaptace románu Marie Majerové Siréna (1947), obdržel Zlatého lva na mezinárodním festivalu v Benátkách, což se dodnes žádnému českému filmu nepodařilo. Siréna tehdy porazila i film Orsona Wellese Cizinec.
Po únoru 1948 se dal Steklý do služeb nového režimu. Zfilmoval knihy náležející k povinné výbavě komunistického agitátora - vedle Anny proletářky (1952) vyrobil silně ideologickou adaptaci Jiráskova Temna (1950). Od úspěchu adaptace Švejka uplynulo několik let a přišla „zlatá šedesátá“ a s nimi nástup mladé filmařské generace, která lidi typu Steklého zastínila. Větší příležitost dostal až na konci šedesátých let, v rámci spolupráce se spisovatelem a scenáristou Janem Procházkou, jenž patřil k hlavním osobnostem pražského jara. Procházka napsal pro Steklého scénář k historické komedii Slasti otce vlasti (1969), která zobrazovala mládí Karla IV. a setkala se s příznivým diváckým ohlasem. Pod dalším scénářem podobného žánru, historickou komedií Svatby pana Voka (1970), již Procházka, označený mezitím za jednoho z hlavních „exponentů pravice“, podepsán již být nemohl.
Brzy nato Steklý podpořil nové vedení „strany a státu“. V sedmdesátých letech patřil k nejprotežovanějším českým filmovým režisérům: každý rok natočil celovečerní film. Výjimečné místo mezi nimi zaujímají tři silně ideologické snímky interpretující události roku 1968 perspektivou normalizační ideologie - Hroch (1973), Za volantem nepřítel (1974) a Tam, kde hnízdí čápi (1975). Poslední dva filmy vznikly evidentně na přímou objednávku nejvyšších míst. Avšak Hroch se zdá být zcela dílem Karla Steklého; ve všech verzích scénáře, uložených v Národním filmovém archivu, je uváděn jako autor námětu i scénáře výhradně on.
Husté pokusy o humor
Hroch je ve scénáři i na plakátech k filmu charakterizován coby „fantastická burleska“. Jako jiné tehdy oblíbené crazy-komedie (Pane, vy jste vdova či Což takhle dát si špenát), je Hroch situován do neznámé země, kde se odehrávají „nadpřirozené“ úkazy, jež se mají stát východiskem pro komické situace. Oproti výše uvedeným snímkům je však Hroch obohacen o nepřehlédnutelný politický prvek.
Základní dějová linie je až trapná. Pracovníci zoologické zahrady zjistí, že jeden z nejvzácnějších svěřenců, hroch, má zkažené zuby, a žádají, aby jim banka poskytla potřebné množství zlata na opravu. Banka vyšle do zoo svého úředníka, který se shodou okolností jmenuje Hroch. Při zkoumání zvířecího chrupu hroch úředníka spolkne, ten však živý přebývá v jeho útrobách a komunikuje s okolím, což vyvolává efekt mluvícího hrocha. Ve stejné době probíhá v zemi rekonstrukce vlády, do níž přichází nový ministr Borovec. Skupina jeho příznivců se chystá převzít moc a pokusí se k tomu využít právě mluvícího hrocha. Záměr nevyjde, jejich demagogie je odhalena, když hroch vyvrhne živého úředníka před zfanatizovaný dav.
Přes poněkud obskurní fabuli obsahuje Hroch mnoho narážek na československé události roku 1968. Řada scén měla divákům připadat povědomě, ať už jde o narážky na jednotlivé představitele pražského jara, ironizování projevů občanské společnosti či práce médií. Vedle toho Hroch obsahuje sekvence, které mají „vysvětlovat“, proč k těmto událostem došlo. Ministr Borovec je vykreslen jako autoritativní a arogantní jedinec chtivý moci, jemuž spřátelení novináři budují legendu oblíbeného a „lidového“ politika. Nejen jméno Borovec, ale kupříkladu i scéna, v níž se tento politik nechává fotografovat v plavkách na koupališti, naznačuje, že má jít o karikaturu ikony pražského jara, někdejšího prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandera Dubčeka.
Borovec je ve svém jednání ovlivňován úskočným profesorem Fibingerem, specialistou na mezinárodní právo, jenž podle jednoho z dialogů usiluje o vědeckou a společenskou rehabilitaci. Nejspíš jde o narážku na Eduarda Goldstückera, literárního vědce a diplomata, jenž byl v 50. letech odsouzen na doživotí v rámci procesů s příslušníky KSČ a v roce 1968 jako předseda Svazu čs. spisovatelů patřil k hlavním mužům „reformního procesu“. V první verzi scénáře je tato postava pojmenována jako „profesor Hugo Silbernágl“ - zlato v Goldstückerově jméně bylo průhledně nahrazeno stříbrem. Fibinger je v Hrochovi zobrazen jako člen tajného společenství, které sám nazývá „mozkovým trustem národa“ a jež usiluje o uchopení moci, ale svůj cíl se prozatím rozhodne maskovat idejemi o „milosrdném socialismu“. Vezmeme-li v potaz židovské kořeny Goldstückera, nelze se ubránit dojmu, že režisér chtěl naznačit, že za pražským jarem stálo „židovské spiknutí“. Podobné narážky nalezneme i ve Steklého filmu Za volantem nepřítel. O „vlivu sionistických sil“ v roce 1968 hovoří též zásadní písemný dokument normalizační ideologie, Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.
V Hrochovi nechybí ani proradný zástupce médií. Představuje jej patrně nejzápornější postava filmu, novinář Pip Karen, jenž vystupuje navenek kultivovaně, elegantně a příjemně, zatímco ve skutečnosti používá k dosažení svých cílů lží, podvodů či vydírání. Nelze vyloučit, že předobrazem této postavy byl pro změnu dramatik a novinář Pavel Kohout. Právě Pip přijde s nápadem využít mluvícího hrocha pro politické cíle, vyhlašuje před zfanatizovanou mládeží zrušení cenzury a organizuje mediální kampaň na podporu hrocha, která obsahuje hesla velice podobná těm, která se v osmašedesátém roce objevila na českých ulicích.
Ve filmu je dále zobrazena sbírka na „konto hroch“, která připomíná sbírku na tzv. fond republiky z července 1968. Vidíme plakát propagující „Klub angažovaných přátel hrocha“, což má být pokus o zesměšnění Klubu angažovaných nestraníků (KAN). V závěru hroch promlouvá ke zfanatizovanému davu fanoušků větou „Jsem s vámi, vy buďte se mnou“, která parafrázuje „osmašedesátnický“ slogan „Jsme s vámi, buďte s námi“. Vzápětí po svém vyvržení ze zvířecích útrob bankovní úředník Hroch pronáší větu „Proč se smějete? Já byl jenom popletený“, což lze vnímat jako určité „omilostnění“ sympatizantů „pražského jara“ - hlavními viníky jsou přece ti, kteří tahají za nitky, nikoliv zmanipulovaná masa.
Nesporná nepoctivost
Obraz „osmašedesátníků“ je v Hrochovi neuvěřitelně trapný. Film byl uveden do kin pouhých šest let po pražském jaru (1. března 1974), a i když přistoupíme na princip satiry, zdá se být těžko uvěřitelné, že mohl kdosi byť jen na okamžik uvažovat o tom, že právě tato forma sdělení přiměje pamětníky roku 1968 ke změně pohledu na nedávné události. Vše je navíc podáno topornými hereckými výkony, neboť - jako v dalších kulturních a společenských oblastech - příležitost dostávali druhořadí tvůrci. Titulní roli úředníka Hrocha sehrál slovenský herec a „lidový bavič“ Oldo Hlaváček, sekundovali mu lidé jako Josef Větrovec, Eduard Dubský, Helga Čočková, slovenská zpěvačka Helena Blehárová, komici Josef Kobr, Miroslav Homola či Jiří Lír. Angažmá tu však přijali i uznávaní herci: Slávka Budínová, Josef Hlinomaz, Oldřich Velen, Jan Skopeček, Jiří Holý, Zdena Hadrbolcová. Někteří z nich hráli předtím i ve filmech, jež v době uvedení Hrocha už byly uzamčeny v trezorech coby ideově závadné...
Původní verze scénáře byla k představitelům pražského jara ještě daleko ostřejší. Sice marginalizovala postavu ministra Borovce, zato nabízela množství narážek na „socialismus s lidskou tváří“ a jeho představitele. Steklý zamýšlel zesměšnit populární zpěváky - měla zde zaznít jedna z písní Heleny Vondráčkové a z hrocha se mělo ozývat „fortissimo Karla Gotta“. „Zvrhlost“ novinářů měla být podrobněji rozvedena. Scénář obsahoval i lascivní protikřesťanské narážky, což bylo patrně i pro normalizační ideology příliš.
Podle oficiálních údajů Hrocha navštívilo více než 200 tisíc diváků. Číslo je patrně nadnesené, návštěvnost ideologických snímků byla uměle navyšována jejich zařazováním mezi povinné projekce pro školní či pracovní kolektivy. Filmoví kritici, kteří přežili „obnovení pořádku“ a mohli psát i po roce 1968, se recenzování Hrocha vyhýbali. Určité rozpaky dokonce v Rudém právu vyjádřil i přední normalizační filmový kritik Jan Kliment.
Pochválil Steklého za odvahu, s níž se jako první z tuzemských filmařů pustil do „ožehavého tématu“, a konstatoval, že ne vždy se vše povede. Ale jeho kardinální verdikt je stejně těžko uvěřitelný jako samotný film: „Karel Steklý nikým nemanipuluje. Už proto, že je komunista. V tom spočívá nesporná poctivost jeho frašky, jeho pamfletu.“
Hroch získal ocenění na festivalu v Nitře a jeho tvůrci obdrželi prémii Českého literárního fondu. Evidentně se líbil na nejvyšších místech: roku 1973 byl Karlu Steklému udělen titul národní umělec a o dva roky později mu k 75. narozeninám poblahopřál telegramem prezident Gustáv Husák.
