Pohřeb Palestinců zabitých po izarelských leteckých útocích (4. leden 2009)

Pohřeb Palestinců zabitých po izarelských leteckých útocích (4. leden 2009) | foto: Reuters

Hra o Gazu: výsledek izraelské operace nejspíš změní rozložení sil v celém regionu

  • 24
Při posuzování současného dění v Gaze a okolí se často přehlíží dvě důležité skutečnosti. Zaprvé: uvažování a rozhodování Hamasu se ubírá jinými cestami než naše vlastní. A zadruhé: konflikt v Gaze je jen malou částí velkých tektonických pohybů, které předurčí podobu Blízkého východu na mnoho let dopředu.

Osudy Gazy byly vždy spojeny s blízkým Egyptem, a to nejen politicky, ale i intelektuálně. Hamas vznikl z podhoubí egyptského Muslimského bratrstva, hnutí, které usilovalo o zřízení islámského státu v Egyptě, a to i za cenu boje. Právě v Gaze bylo bratrstvo velmi aktivní i během egyptského záboru (1948-67) a ve své snaze o islamizaci palestinské identity pokračovalo i po příchodu Izraelců. Hamas, založený až roku 1987, je tedy jakýmsi mladým květem vyrůstajícím ze starých kořenů.

Zatímco Muslimské bratrstvo v Egyptě se oficiálně (a asi nedobrovolně) násilí vzdalo, Hamas z ozbrojené akce udělal svůj erb. Jeho hlavní zbraní byly po roce 1994 sebevražedné atentáty podnikané uvnitř Izraele. Zároveň však bojoval i nevojenskými prostředky - vybudoval síť vlastních nemocnic, nadací či škol. To zvláště kontrastovalo s neschopností štědře dotovaného Fatahu zajistit alespoň elementární pořádek a veřejné služby. Charitativní i ozbrojená činnost Hamasu zajistila velkou popularitu, jejíž základy nemůže vyvrátit ani izraelská invaze.

Demonstrace proti izraelským útokům na pásmo Gaza se uskutečnila před izraelskou ambasádou v Praze. (2.1.2009)

Díky obratné sebeprezentaci dokázalo hnutí dokonce těsně zvítězit v palestinských parlamentních volbách roku 2006. Hamas podpořily i nezávislé osobnosti a příslušníci střední třídy, unavení korupcí a chaosem pod nadvládou Fatahu - o islamistický režim měla vždy zájem jen menšina Palestinců.

Vztahy mezi Hamasem a dosud většinovým Fatahem, které spojovala tak nanejvýš nenávist k Izraeli, se horšily a v červenci 2007 Gazou otřásl převrat. Příslušníci Hamasu zabili, zmrzačili, zastrašili či vyhnali většinu bojovníků Fatahu.

Hamas není - na rozdíl od Fatahu - členem Organizace pro osvobození Palestiny, a není tedy ani signatářem patnáct let starých dohod z Osla, které uznávají Izrael a vzdávají se terorismu. Charta Hamasu i nadále deklaruje snahu získat "celou Palestinu“ - tedy včetně Izraele -do arabských a muslimských rukou, a to ozbrojenou cestou. Je pravděpodobné, že kdyby se Hamas po svém volebním vítězství nebo ještě i po puči rozhodl alespoň formálně uznat dohody z Osla, a tedy nepřímo uznat Izrael a vzdát se terorismu, nikdy by nedošlo k blokádě Gazy, únosu Gilada Šalita, a jistě tedy ani k současné válce. Hamas dal přednost čistotě idejí před špínou kompromisu.

Netahej vlka za ocas

Co Hamas opravdu chtěl, možná zůstane navždy zahaleno spekulacemi. Je pravděpodobné, že přinejmenším od vítězných voleb roku 2006 - prvních, kterých se Hamas účastnil - probíhala uvnitř vedení organizace velká debata. Část umírněnějších představitelů se chtěla pokusit využít příležitosti a v klidu vybudovat alternativní Palestinu, prosperující území, které by se stalo lákavým vzorem i pro obyvatele "Fatahlandu“ na Západním břehu. S tím však radikálové nesouhlasili.

Hamas je navíc vícehlavý tvor, jeho "nejvyšší“ velení, jež je v rukou Chálida Mišála, sídlí v Damašku. Syrské vedení podpořilo radikály a Hamas zvolil konfrontaci. Do Gazy v uplynulých letech proudili podzemními tunely bojoví experti, peníze i rakety - lidé možná po stovkách, rakety po tisících a dolary po milionech.

Operace Lité olovo

Operace Lité olovo (hebrejsky Mivca Oferet jecuka) začala 27. prosince, během židovského svátku Chanuka. Izrael nejdříve bombardoval cíle v Gaze pomocí letounů a vrtulníků. Teprve týden poté se rozhodl k pozemní operaci. Podle izraelských tvrzení není cílem operace zničit Hamas, ale v průběhu války to vypadá, že izraelské cíle jsou ambicióznější, než se zdálo na začátku. Za minimální plán lze považovat dlouhodobé zastavení palby na izraelská města - což se vlastně podařilo v případě války s Hizballáhem v roce 2006 na severu Izraele.

Silný tlak na Hamas by mohl změnit poměry i uvnitř palestinské politiky. Zatím však vše vypadá ještě velmi nejistě.

Drejdl.

Operace Lité olovo je pojmenována podle verše z dětské básně o Chanuce, v níž se mluví o drejdlu, malé káče odlité z olova, se kterou si děti během svátku světel hrají. Káča se roztočí, postupně se zpomaluje a nakonec se zastaví na jedné ze čtyř svých stran, a tak se hráč dozví, zda získává vše, polovinu, nic, nebo zda dokonce neztrácí.
Teprve příští dny ukážou, na kterou stranu spadne olověný drejdl z hlediska Izraele a jak naopak dopadne Hamas.

Proč se hnutí spolehlo na ozbrojené násilí? Jak vyplývá z analýzy výroků představitelů Hamasu, půlroční příměří dojednané za egyptského přispění v červenci loňského roku považovali za vítězství ozbrojeného postupu a za přiznání slabosti Izraele.

"Zatímco Fatah na Západním břehu nedokázal jednáním získat nic, Hamas pomocí boje zastavil sionistickou agresi,“ prohlásil například Abú Marzúk, jeden z vysokých politických představitelů hnutí, o okolnostech příměří.

Jsou zde i další důvody. Izraelská a egyptská blokáda Gazy dopadala na každodenní životy lidí, podvazovala tamní ekonomiku a diskreditovala Hamas. Neprodloužením příměří, které vypršelo 19. prosince, a vystupňováním raketového ostřelování izraelských měst, se hnutí rozhodlo "prorazit plot“ - donutit Izrael k odpovědi, která by ho znemožnila a díky mezinárodním tlaku podkopala základy jeho politiky embarga Hamasu. Představitelé hnutí věděli, že izraelská odveta, ať bude jakákoli, se bez civilních obětí neobejde a Izrael bude muset ustoupit - podobně jako v Libanonu roku 2006.

Pásmo Gazy

V pásmu Gazy, které má rozlohu 360 km čtverečních (pro srovnání - rozloha Prahy je 496 km čtverečních), žije asi 1,44 milionu Palestinců. Jde tedy o jedno z nejhustěji obydlených území na světě.
Od června 2007 je pásmo Gazy pod kontrolou Hamasu.

Existuje však ještě třetí možnost - totiž ze vůdcové Hamasu nevěřili, že Izraelci na Gazu zaútočí. Jak tvrdí Abdel Rahim, poradce Mahmúda Abbáse, hnutí se domnívalo, že se Jeruzalém z obav o život uneseného Gilada Šalita neodhodlá k ozbrojené akci, a už vůbec ne k pozemní operaci. Hamas investoval obrovské prostředky do složitých zařízení pro odvrácení pozemní invaze - "máme pro Izraelce mnoho překvapení, jen ať přijdou“.

Jedno arabské přísloví říká, že nemáme tahat vlka za ocas, když ho neumíme zabít. A právě toto přísloví na přelomu roku opakovaně připomínaly egyptské a asi i ostatní arabské listy. Poselství bylo určeno Hamasu: proč si zahráváte s Izraelem, když víte, že si s ním pak nebudete umět poradit?

Bratři zarytě mlčí

Právě arabská reakce patří k nejzajímavějším aspektům konfliktu, i když se jí kupodivu nevěnuje velká pozornost.

Přitom už celé měsíce před vypuknutím krize se objevovaly v některých arabských médiích tvrdé útoky na zarputilý Hamas, například list Al Šark Al Avsat napsal, že "první obětí Hamasu bude palestinský lid a jeho cíle“.

Hned na počátku izraelské operace se zejména z Egypta a z Ramalláhu, kde sídlí Palestinská autonomie v rukou Fatahu, ozvala slova o tom, že za střet může hlavně Hamas. Prezident autonomie Mahmúd Abbás dokonce řekl, že Hamas je zprostředkovaně zodpovědný i za mrtvé, kteří v Gaze padnou.

Abbásovy motivy jsou zřejmé. Příslušníci Fatahu v Gaze byli v loňském a předloňském roce Hamasem týráni a zabíjeni, a to třeba i shazováním z výškových budov. Smrt Nízára Rijána, jednoho z vůdců Hamasu, který zahynul v uplynulých dnech při izraelském bombardování, byla na Západním břehu dokonce uvítána s radostí, protože právě on byl za mnohá zvěrstva údajně zodpovědný. Mnoho lidí z Fatahu sní o tom, že se do Gazy vrátí a Hamasu se pomstí.

Masakry členů Fatahu

Podle novináře Chálida Abú Tuámího v sobotu - tedy na začátku izraelské pozemní invaze - vyhledali bojovníci Hamasu několik desítek aktivistů Fatahu v Gaze a popravili je nebo jim prostříleli nohy, aby se nemohli přidat na stranu Izraelců. (I když část příznivců Fatahu mluví o tom, že momentálně by raději bojovala v Gaze po boku Hamasu proti Izraeli.)

Izraelští vojáci při přípravě střel

Velké přízni se Hamas netěší ani v Káhiře. Egyptská vláda je na Hamas rozezlena kvůli tomu, že opakovaně ničil její pokusy smířit jej s Fatahem i s Izraelem. Vzájemné vztahy mezi Káhirou a Hamasem jsou samozřejmě napjaté i kvůli egyptskému podílu na blokádě Gazy. Egypt nemá v tomto ohledu jiné zájmy než Izrael - chce si Hamas udržet co nejdál od těla. Hamas totiž je, jak jsme se zmínili výše, odnoží Muslimského bratrstva. Toto hnutí v Egyptě stále existuje a dnes je vůbec nejsilnější opoziční organizací, kterou však Mubarakův režim pilně potírá.

Příliš vyhrocená situace v Gaze nesvědčí ani Egyptu - tlak ulice bude zde i v jiných arabských zemích čím dál silnější. Poučný je pohled třeba jen na to, jak o situaci informuje anglická verze Al-Džazíry, nemluvě o radikálnějších médiích. Kleště, do kterých se Káhira dostala, využívá třeba Hizballáh, „vítěz“ války z roku 2006. Jeho šéf Hasan Nasralláh obvinil Káhiru z kolaborace s Izraelem a vyzval „miliony Egypťanů, aby vyšli do ulic“, na což egyptský ministr zahraničí reagoval slovy, že šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh vlastně Egyptu „vyhlásil válku“.

Boj o regionální nadvládu

Boj Izraele s Hamasem má tedy řadu nečekaných sekundantů. Na straně Izraele de facto stojí Egypt, ale i řada dalších arabských států. Jistě nefandí Izraeli jako takovému, ale přejí si porážku Hamasu, který vnímají jako nebezpečnou sílu, jež se dala do služeb svého hlavního sponzora. Tím je samozřejmě Írán - nearabský šíitský stát s velkými plány. Teherán do svého týmu získal nejen alavitský režim v Sýrii a libanonský šíitský Hizballáh, ale nyní i stoprocentně sunnitský Hamás.

To je zajímavý obrat v tradiční nenávisti šíitů a sunnitů, ale Íránu spíše než o teologické otázky nebo osud Palestinců jde o regionální nadvládu.

Izraelci ve Sderotu, který Hamas ostřeluje, se kryjí před přilétající raketou.

Egypt, Saúdská Arábie, Jordánsko a další státy to dobře vědí a svým mlčením a pasivitou vlastně nepřímo podporují Izrael. I tyto země v hloubi duše vědí, že je pro ně snesitelnější soužití s Izraelem, kterému jde hlavně o bezpečnost uvnitř vlastních hranic, než nejistá koexistence s íránským režimem (který se netají ambicemi řídit oblast Perského zálivu i východní Středomoří) a s jeho čím dál bujnějšími a bodavějšími odnožemi.

Příznačný je vývoj po izraelské prohře s Hizballáhem, jenž vedl k pádu celého Libanonu do područí Teheránu a oslabení role Saúdské Arábie, Egypta i Turecka. Právě experti Hizballáhu naučili kolegy z Hamasu mnoho "užitečných“ věcí.

Mnozí v oblasti tedy nijak netouží po vítězství Hamasu, který by dále posílil fundamentalistický trend v oblasti. A to tím spíše, že i uvnitř samotného Hamasu se začaly objevovat skupinky, které se dále radikalizují a blíží se k vlastní verzi "alkajdismu“. Po předloňském červenci například prý téměř zmizely z ulic nezahalené ženy a na křesťany byla spáchána řada atentátů.

Volání po okamžitém příměří je zcela pochopitelné z humánního hlediska. Obyčejní obyvatelé Gazy se -doslova - ocitli uprostřed palby a Hamas je - doslova i přeneseně - používá jako rukojmí.

Rizika rychlého konce

Rychlé příměří bez zdecimování Hamasu by znamenalo zachování a posílení dosavadní podoby "Hamastánu“ a definitivní uchycení fanatismu nejen v Gaze, ale i na Západním břehu.

Izraelský neúspěch by také znamenal definitivní zánik izraelské odstrašující síly a vzestup nových vyzývatelů z řad islamistických opozicí v arabských zemích. Nikdo by také už nenašel odvahu postavit se íránskému režimu, protože nyní už je téměř jisté, že USA neudělají nic - stačí se podívat na pomalou reakci jak Bushe, tak Obamy na současnou krizi.

I ti, kdo dnes pod vlivem domácího veřejného mínění volají po okamžitém ukončení palby, budou konfrontováni s dlouhodobými a celoregionálními důsledky této války, která je vlastně jen malou bitvou mnohem rozsáhlejšího konfliktu. Lze říci, že vše, nebo aspoň mnohé, je nyní v rukou arabských států a Evropy.


Nejlepší videa na Revue