Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hovoří Sven Regener, spisovatel ostrých názorů a autor bestselleru o panu Lehmannovi

  8:20aktualizováno  8:20
S berlínskou zdí jsme se lehce smířili, NDR je jako mrtvola na ulici a ostalgie nikoho nezajímá. Známý německý spisovatel a hudebník Sven Regener formuluje jasně a ostře. Byl jedním z hostů právě pražského veletrhu Svět knihy 2010.

Spisovatel a hudebník Sven Regener | foto: Charlotte Goltermann

Sven Regener (ročník 1961), jinak též frontman rockové kapely Element of Crime, má v současné německé literatuře takřka kultovní status. V románu o panu Lehmannovi, který vyšel česky vloni v brněnském nakladatelství Doplněk pod názvem Ještě jedno, pane Lehmanne (v originále Herr Lehmann), autor vyjádřil pocity (západo)německé generace, která byla mladá v 80. letech, odmítala dobově módní tlaky na kariéru a nechtěla si nechat nic diktovat od rodičů a okolí. Román vyšel roku 2001, v Německu se ho prodaly dva miliony výtisků, byl přeložen do šestnácti jazyků a po hospodských štacích z knihy se pořádají turistické túry. Atmosféra románu je totiž podmanivá – západoberlínská čtvrť Kreuzberg, před východoněmeckou revolucí plná umělců, Turků a ztracených existencí, kterým se docela dobře žije i navzdory berlínské zdi.

Kromě toho prózu Ještě jedno, pane Lehmanne zfilmoval známý německý režisér Leander Haußmann. A Sven Regener o Lehmannovi napsal ještě dvě knihy, které do češtiny dosud nebyly přeložené: Neue Wahr Süd (2004) a Der kleine Bruder (2008). Následující rozhovor vznikal v Berlíně, ve čtvrti Prenzlauer Berg, kde autor žije.

Spisovatel a hudebník Sven Regener

Spisovatel a hudebník Sven Regener

Není snad Němce, který by neznal úvodní scénu z vašeho románu: ranní debata Franka Lehmanna s neznámým zuřivým psem. Jak vznikla?
Tu kapitolu jsem napsal už někdy roku 1991. Archetypální situace: uprostřed noci, v liduprázdné ulici, v době, kdy ještě nebyly mobily, vás začne ohrožovat divé zvíře. Což v Kreuzbergu osmdesátých let nebylo nijak výjimečné. Žila tam spousta zlých psů se zlými páníčky.

Ale není trochu divné, že na ulici, ve velkoměstě zrovna nikdo není?
To je právě zvláštní. V Berlíně existuje jeden okamžik, půlhodina nad ránem, tak mezi půl pátou a pátou, kdy se celé město úplně ponoří do ticha. Nefunguje jediná hospoda, nejede jediné auto a ptáci ještě nezačali zpívat. A někdy v té mrtvé půlhodince si to Frank Lehmann šněruje ulicí, trochu v podroušeném stavu, což mu setkání se psem nijak nezjednoduší. Není tak hloupý, aby se nechal kousnout nebo aby psa mlátil flaškou. Místo toho s ním zkouší mluvit: vypráví mu, kde pracuje, co zažil, co dělá v tuhle hodinu venku, o čem přemýšlí.

Můžete si nakliknout

Trailer k filmu Pan Lehmann. Začíná slovy: Sluneční ulice byla na Východě. Ale ve stejný čas na Západě...

http://www.youtube.com/watch?v=NeS9aSYJcUM&feature=related

Titulní píseň z nového alba Regenerovy kapely Element of Crime nazvaného Immer da wo du bist bin ich nie, které vyšlo loni. Překlad názvu je trochu poezie - Vždycky tam kde jsi ty nikdy nejsem...

http://www.youtube.com/watch?v=DBlTdSdKvYA

A o čem přemýšlí?
Chce pracovat v hospodě, a ne dokola poslouchat řeči o tom, že být číšníkem ve třiceti je blbost. Že má studovat a dělat pitomou kariéru. Proč, když ho práce v hospodě baví a má pro ni talent? Nikdy jsem v hospodě nepracoval, ale líbí se mi Frankův nadhled nad životem. Neřídí se podle ostatních a neřeší, jestli lidi kolem něj žijí falešně nebo hloupě. Prostě je akceptuje.

Často zdůrazňujete, že Frank Lehmann není autobiografická postava. Ale některé podobnosti tam přece jenom jsou. Třeba přesun z Brém do Berlína počátkem 80. let... Začlenil jste se tehdy do alternativní kulturní scény?

Zátopci

V Berlíně Regener začínal v punkové kapele Zatopek, pojmenované podle běžce Emila Zátopka. Hudebníky fascinoval Zátopkův rytmus běhu. Video na: http://www.youtube.com/watch?v=84xaKv_3tZg

Co je to alternativa? Tehdy byl v módě zrovna postpunk a dechové nástroje. Jelikož jsem na jeden taky hrál, všude jsem se dostal. Nikdo se neptal, odkud jsem, co jsem, co plánuju. Chceš si zahrát? Proč ne, zkouška je za hodinu. Po půl roce, když už jsme hráli v kapele, si vzpomněli, že se jmenuju Regener. Uprostřed země, kde všechno bylo strašně důležité a definované, proudil extrémně liberální duch. Všechno bylo jedno - jak se oblékáte, jak vypadáte... A myslím, že Berlínu je všechno relativně buřt i dneska. Což asi nejde jinak, je to na počet obyvatel relativně malé město, kde se musíte nějak odclonit. Jinak hrozí přetlak: moc lidí, dojmů, nervů.

Obal CD, na němž spisovatel a hudebník Sven Regener čte svůj román Herr Lehmann

Obal CD, na němž spisovatel a hudebník Sven Regener čte svůj román Herr Lehmann

Jenže Berlín byl v té době obezděné město. To bylo taky každému jedno?
Pro nás to tak hrozné nebylo, mohli jsme ven. Ale taky jsme se cítili trochu uvěznění. Je přece na hlavu, že nemůžete opustit město bez cestovního pasu, bez víz. V románu mám jednu scénu, kdy za Frankem přijedou rodiče a jedou turistickým autobusem k Brandenburské bráně. Frank tam sice žije, ale možná ji nikdy neviděl. Co by s tou informací dělal? Že sto metrů od něj začíná zóna smrti, ale za ní to pokračuje? - Celé město, domy, lidé, obchody... To jsme věděli, ale neznali jsme ho.

Nebylo to trochu neurotizující?
Bylo. Na druhou stranu měl Berlín určitou výjimečnost. Když jste tam bydleli, byli jste něco zvláštního. Bylo to jako značka, znamení: Mauerstadt, Wall City Berlin. Všechno tam mělo dvojité či trojité dno, a pod ním bylo vždycky ještě něco nového. Vlastně tomu už sám nerozumím, jak jsme si na to zvykli. Byl to život ve dvou rovinách: vedle té každodenní, banální, existovala i ta rovina dramatická, tragická, s kterou se nedá nic dělat. Možná i proto se Frank Lehmann stal tak populární postavou. Bojuje o to, aby měl život pod kontrolou, a to je už je samo o sobě dost těžké.

Spisovatel a hudebník Sven Regener v roce 2008

Spisovatel a hudebník Sven Regener v roce 2008

Frank Lehmann se do východní části Berlína moc nehrne. Vás to nikdy nelákalo? Vždyť tam bylo pro západní Němce neuvěřitelně levně...
Až moc levně. Nejdřív jste si museli nuceně vyměnit západní peníze za východní, ale co s pětadvaceti markami na Alexandrově náměstí? S takovým balíkem jste se mohli zpít do němoty - velké pivo stálo něco kolem marky a buřt byl za sedmaosmdesát feniků. Jenže chcete se celý den přežírat buřty? Bylo to pro nás úplně cizí město, cizí svět. Teprve v roce 1987, když jsme tam přijeli na koncert, se to změnilo, mluvil jsem víc s lidmi. A najednou jsem nevěděl, jestli jsem na východě nebo západě. Z bytu jsem pozoroval nadzemní metro a připadalo mi, jako bych byl v Kreuzbergu, byly tam podobně omšelé kouty. Jen lucerny vypadaly jinak.

Ale pád zdi prosedí pan Lehmann v hospodě... Jako by to ani nebylo moc důležité.
Frankovi se prostě dějou důležitější věci než pád zdi. Mnohem větší význam to mělo pro východní Němce, to jim spadl dosavadní svět, v dobrém i špatném. Předtím nemohli tam, kam chtěli: NDR v podstatě pěstovala novodobý feudalismus, zakazovala lidem opouštět území. A pak to bouchlo, což se děje tak jednou za sto let, a já u toho shodou okolností byl. Ale co to znamená, víte stejně dobře jako já: svědek není historikem. Lidem stačí malý výřez: zeď padla, viděli to v televizi, přijedou je navštívit příbuzní z Východu. Ale vedle toho mají svoji zahrádku a chalupu a životní strategie.

Spisovatel a hudebník Sven Regener na pódiu

Spisovatel a hudebník Sven Regener na pódiu

Nakolik jste vývoj událostí předvídal?
Moje generace vyrůstala za Willyho Brandta a vycházela z toho, že takhle to potrvá na věky. Vlastně si mnozí ulehčeně oddychli. Na Západě jsme na tom byli jednoznačně líp - kdo by chtěl měnit s občanem NDR? Když do Berlína přijel v 80. letech Ronald Reagan a u Brandenburské brány vyzýval Gorbačova, aby strhl zeď, někteří se smáli. Proboha, z jakého starého filmu vypadl? Uvízl snad v padesátých letech? Mezitím uběhlo třicet let a zdálo se, že téma je vyřešené. Což bylo divný, že jsme se s tím tak lehce smířili a srovnali. Já ostatně taky. I když jsme podporovali Gorbačova, nikdy bychom nepomysleli, že se věci tak radikálně změní.

Váš kolega Ingo Schulze tvrdí, že teď se začíná západním Němcům stýskat po bývalé NSR. Patříte mezi ně?
Ingo Schulze o tom nemá ani páru. NSR je pryč, už se nevrátí a tak zajímavá stejně nebyla. Tohle přece už nikoho nezajímá! Westalgie nebo ostalgie. Nesmysl, nudné pseudotéma. Pěkně to vystihuje román Thomase Brussiga Na kratším konci ulice, kdy vypravěč říká: Žil jsem ve zvláštní zemi, ale byla to nejkrásnější doba mého života, protože jsem byl mladý a zamilovaný. Lidé to rádi míchají dohromady – atmosféru bonnské republiky, politiku a vlastní mládí. Zapomínají, že byli tehdy o dvacet třicet let mladší, to se společenským systémem nemá nic společného.

Spisovatel a hudebník Sven Regener

Spisovatel a hudebník Sven Regener

Ale není vaše kniha také trochu ponor do minulosti, do dobrodružné atmosféry Kreuzbergu 80. let?
Napsal jsem tři knihy, které se odehrávají v 80. letech, ale není to žádné muzeum, můžete se v něm volně pohybovat. Někteří, i skvělí autoři, chtěli svými romány něco konzervovat a dali si s tím práci, ale já chtěl vyprávět a doufal, že se to bude dát číst ještě dneska. Ani bych nechtěl, aby s tím někdo blouznil o starých dobrých časech. Znáte ten krásný bonmot? Nostalgie je něco, co nikdy nebylo. Můžete se tím zabývat, ale já jsem imunní, jako kdybych dostal očkování. Věci se mění neustále tak jako tak. Pocházím z Brém a když se tam dneska jedu podívat, myslíte, že se podobají těm Brémám, které si pamatuju z doby před čtyřiceti lety? Západní Berlín byl před revolucí vymírající město plné staříků. Stěhovali se tam jen šílenci a kulturní mládež, která na té ruině pořádala párty. Což chtělo docela odvahu, žít v úplné izolaci v polovičním městě a vytěžit z toho něco dobrýho.

Má pro vás Berlín stále svůj půvab?
Je to město v pohybu, extrémně žije v tady a teď, proto tak táhne mladý lidi. Proto je tu ostalgie nebo westalgie tak bezpředmětná. A možná i proto se Berlíňané se zdí relativně lehce smířili – nemůžeme to změnit, tak proč se trýznit. Babičku z východu holt uvidíme až přespříští rok. A ven vlastně taky moc nemusíme. Proto se tohle město někomu jako jsem já tak líbí, protože nežije z minulostí. Nemá zlatou kapličku, Hradčany, Karlův most, berlínská historie je pro turisty. Všechno je pryč, jako mrtvola na ulici, kterou všichni přejdou. Jako NDR, která tu ležela, ale už tu není. Možná je tak ještě něco v kamenech, ve fasádách, ale tady v té kavárně, kde sedíme, kolem roku 1920 žádný Berlín nebyl (buší do stolečku).

Pád Berlínské zdi v listopadu 1989.

Pád Berlínské zdi v listopadu 1989.

Ale není v téhle souvislosti trochu divné, že filmová verze románu z Berlína se zčásti točila v Kolíně nad Rýnem?
Ale za to může německý systém filmových dotací. Podpory tu fungují regionálně, v rámci spolkových zemí. A my jsme dostali peníze ze Severního Porýní-Vestfálska, tudíž jsme je tam taky museli utratit. Všechny studiové záběry jsme točili tam. A představte si, z pěti set lidí, kteří se motali kolem filmu, se jen jediný podivoval, proč východní Berlíňan (Leander Haußmann – pozn.red.) točí film o západním Berlíně před revolucí.

Zastáváte nekompromisními názory, ale politicky se neangažujete. Je to záměr?
Umění je nebezpečné v politice a politika je nebezpečná v umění, z některých umělců dělá nedotknutelné postavy. Když jim strháte knihu nebo písničku, jste obviněn z reakcionářství. Příklad může být Günter Grass, ale třeba taky Thomas Bernhard, na jehož obranu vždycky vystartuje levice. Když ale umělec chce vážně dělat politiku a kandiduje, jako například Ronald Reagan nebo Arnold Schwarzeneger, pak všichni říkají, ten blbý herec. Někdy mám pocit, že lidé, kteří jsou líní na politiku, dělají politické umění. Každodenní politická dřina je pro ně příliš únavná. Mnohem snadnější je napsat píseň na téma Víc vzdělání pro všechny, víc peněz pro vzdělání...

Günter Grass

Günter Grass

Říkáte, že se cítíte víc jako hudebník než jako spisovatel. Platí to i nadále, po třech románech?
Spisovatelství má v Německu zvláštní zvuk. Spisovatel nemá dělat nic jiného, než celý den sedět u stolu a psát, přispívat do novin, hlásit se o slovo. To nedělám. Mám málo času, musím zkoušet s kapelou, psát songy, vydali jsme novou desku. Cítím se jako autor románů a hudebník, to mě nelegitimuje k ničemu dalšímu. A nový román se mi teď psát nechce. Takže jsem nezaměstnaný spisovatel?



ZPRÁVY: Nepolíbili jsme prsten, komentoval Stanjura nezvolení Fialy do čela Sněmovny



Hlavní zprávy

Nejčtenější

U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Okamura i Filip ve vedení Sněmovny, Fiala ne. Podle ODS „nepolíbil prsten“

Předseda Úsvitu Tomio Okamura a šéf komunistů Vojtěch Filip a Martin Pecina...

Jan Hamáček z ČSSD, lídr komunistů Vojtěch Filip, poslanec Pirátů Vojtěch Pikal a šéf SPD Tomio Okamura byli zvoleni...



Muž přesvědčil policistu k demonstrativnímu oběšení, pak ho nechal zemřít

Sebevražda (ilustrační foto)

Policista z olomoucké krajské policie, který zemřel na začátku roku 2015, nespáchal dobrovolnou sebevraždu, ale byl...

Vzdejme se slova Vánoce, vyzval kněz křesťany. Už podle něj nemá smysl

SANTABĚH. Několik stovek běžců v kostýmech Santa Clause bylo možné pozorovat v...

Severoirský katolický kněz Desmond O’Donnell míní, že by nejen katolíci, ale vůbec všichni křesťané měli opustit výrazy...

Nový chodník je šikmý a s boulemi. Ať ho zaplatí starosta, zní z obce

V Hornich Bojanovicich mají křivý chodník

Nakloněná plocha s boulemi, jak obvykle vypadají cesty po zemětřesení nebo po povodni. V Horních Bojanovicích na...



Další z rubriky

Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora...

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...

ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V...



Najdete na iDNES.cz