Už má podstatně lepší náladu než těsně poté, co musel podstoupit amputaci části nohy. Vše se mu hojí a začíná uvažovat o protéze.
Víte, že o vás píše ve svých pamětech bývalý komunistický premiér Lubomír Štrougal?
Vím, na straně 264. Tu knížku mám.
Vlastně se tam omlouvá vám i několika dalším úspěšným sportovcům. Kdysi jste někde nadával na komunisty, což vám přineslo potíže. A on se prý vašemu nadávání vůbec nedivil, protože komunisté znárodnili vašemu tátovi prosperující řeznictví. Stále vás uznává jako velkou hokejovou osobnost. Co jste si říkali, když jste se v minulosti se Štrougalem setkali?
Jednou jsem ho potkal někde na procházce v Praze. Říkal mi, abych na něj hlavně nesahal, protože šel se svým ostrým psem, který ho hlídal.
Jak hodnotíte dlouhou dobu, kdy Štrougal ovlivňoval řízení Československa?
Z hlediska podmínek podpory sportu to bylo lepší než teď. Třeba lidi z ODS říkají, že se má každej postarat sám o sebe. I sport si má podle nich na sebe vydělat. To je nesmysl. Všichni ti, co tady poslední roky vládli, dělali všechno pro to, aby sport zabili. Dříve zde byly pro mladé sportovce nádherné podmínky. Peníze se do sportu dávaly. Na Západě si z naší tehdejší praxe berou příklad a dělají to podobně. Vědí, že to pomůže rozvoji sportu.
Jak nahlížíte na bývalé komunisty úspěšné v současném kapitalismu?
V tom jsem hodně tvrdej. Třeba na vojně jsme u nich nebyli celou tu dobu jen Honza Suchý a já. Někteří hráči k nim chodili i s chutí. Pak třeba říkali, že chtěli stranu zevnitř změnit. No to jsou kecy! Já jsem si říkal: "Buďto umíš hokej tak, že to nepotřebuješ, nebo ho neumíš a musíš k nim jít." Nebo třeba teď Vladimír Dlouhý, co chce být prezident. Proč k nim chodil, když je tak inteligentní?
Pojďme k vašim začátkům. Vás s bratrem přivedl k hokeji táta. Co dělal za sport on, když byl mladý?
Skákal na lyžích. A nám řekl: "Zpívat asi nebudete, tak musíte tvrdě sportovat na vysoké úrovni, abyste se dostali ven."
Hlavně se dostat ven
Co je podle vás z tátových výchovných metod přenositelné do dnešní doby?
Tvrdá práce. To předal mně a zprostředkovaně synovi i dceři, která si vzala Frantu Musila. A ten vyznává to stejné. Lidi u nás to moc nechápou. Kolikrát mi říkají: "No jo, Holík, ty se máš! Tvůj kluk hrál hokej, vnoučata sportují." To ale není jen tak, za tím je tvrdá výchova. Třeba včera jsme slavili moje narozeniny, byli jsme do dvou vzhůru. A patnáctiletý vnuk už musel v šest vstávat a jet trénovat. Lidi nevidí, že je za tím hora tvrdé práce. A závidí. Stojí to i peníze. Třeba zimní sezona patnáctiletého vnuka stojí rodinu v Kanadě dvacet tisíc dolarů. A tady lidi řvou, když mají zaplatit za dítě deset tisíc českých korun.
Přišel jste někdy jako hráč pozdě na trénink?
To ne. Já trénoval až moc. Proto mám asi teď ty zdravotní problémy. A nedávno volal syn z Ameriky a říkal, že musí zvolnit. Byl na kontrole u lékaře a ten mu to doporučil, měl nějaký problém s krví.
Jaroslav Holík Narodil se 3. srpna 1942. Letos oslavil kulatiny o něco dříve, protože jeho dcera s rodinou již odlétá do Ameriky. S hokejem začínal v Havlíčkově Brodě, nakonec s bratrem hráli v Dukle Jihlava. Mistr světa z roku 1972. Krom toho se stal s Duklou sedmkrát mistrem ligy jako hráč, a protože hned po skončení kariéry nastoupil u stejného klubu na post trenéra, mohl se radovat i ze čtyř titulů jako kouč. Úspěšnou kariéru završil na přelomu tisíciletí, kdy jako první trenér v historii našeho hokeje dovedl ke zlatým medailím reprezentaci do 20 let, navíc hned dvakrát. |
Asi se těžko hledá ta hranice, kdy už tvrdá práce začíná příliš ohrožovat zdraví...
My v rodině bychom se měli naučit znát tu míru, ale my to neumíme. Já už právě těm mladým říkám, aby si to hlídali, nebo skončí jako já.
Vaší mamince je devadesát, ještě vám mluví do života?
No ta by mluvila furt. Já s ní býval na válečný stezce (směje se). Brácha, ten jí všechno odkejval a měl se vždycky dobře. Já ne.
Co jste rád ochutnával jako kluk v tátově řeznictví?
Zbytky salámů, když se krájely. To bylo moje. Dnes už uzeninu skoro vůbec nejím kvůli těm svým nohám. Ovar mám ale rád doteď. Táta mě naučil jíst tlusté.
Jak jste jedl v době, když jste byl špičkový hokejista a reprezentant?
Jedl jsem hodně. To bylo pořád maso, maso, maso. Taky jsem hodně sportoval. Teď mi paní říká, že jím tak pětinu toho, co tenkrát. Dnes už je ta životospráva při sportu jiná, to vidím na mladých. To je samé bio. Já to moc neuznávám. I teď si dám kačenu, ale jen někdy a s mírou.
Váš bratr mi před časem povídal, jak během kariéry stačil stavět svépomocí dům. Vy jste to měl stejné?
Já na tohle vůbec nebyl. Měl jsem jen chatu, kterou jsem si o prázdninách opravoval. Dům jsem pak koupil někdy v sedmdesátém roce. My jsme si to s paní ujasnili už před svatbou. Naše priorita byla vychovat úspěšné děti, které se dostanou za hranice. Já se divím dnešním vrcholovým sportovcům, jak odpovídají na otázku, co budou jednou dělat jejich děti. Říkají, ať si jednou vyberou. Co je to za nesmysl! To nejde! Při dnešním tvrdém způsobu života... To musí řídit rodiče. Samozřejmě, někdy vylétnou hvězdy, kterým se rodiče nevěnovali. Na to ale člověk nemůže spoléhat, že dítě vše samo pochopí a začne něco dělat. Když rodiče chtějí, aby z dítěte něco bylo, tak se musí snažit.
Krotit se neumím, prostě se ozvu
Prý obdivujete výtvarné umění?
Mám hrozně rád, když mi obrazy něco vnitřně říkají, třeba ty od Panušky. Když ale vidím plátno a na něm jen čáry, tak si říkám: "Ku..., jak za tohle někdo může dát sto milionů?" Tomu nerozumím. V New Yorku jsme chodili na výstavy pořád. Pamatuju si třeba na obrazy Renoira. Jednou jsme stáli dvě hodiny frontu na Picassovu výstavu, tam čekaly zástupy lidí. Odstál jsem to rád, líbilo se mi to.
Čtete životopisy politiků, třeba Ronalda Reagana nebo Margaret Thatcherové. Co vás na nich zaujalo?
Ta tvrdost, když se pro něco rozhodli. Jak si za tím stáli. Reagana obdivuju, ten změnil svět. V knížce třeba popsal, jak mu dvacet spolupracovníků na zasedání říkalo, co má dělat. Pak odešli a on udělal pravý opak. To si pak vždycky vzpomenu, jak u nás před patnácti lety stávkovali železničáři a Klaus jim ustoupil. Jo odboráři, ty já nemám moc rád.
Jste proslulý svou upřímností. Litujete ale někdy třeba po letech nějakých svých slov? Vracíte se k tomu?
Ani ne. Je ale fakt, že si někdy řeknu: "Měl ses, vole, krotit." Ale já to neumím. Právě maminka mi dodnes někdy říká: "Dyť si nedělej zle!" Odpovídám jí, že budu říkat, co si myslím, protože jsem Holík. Mně když donesou špatný kafe, tak ho vrátím. Prostě se ozvu. Stejný je i můj syn v Americe. Oni tam stále chtějí, aby se vyjadřoval k hokeji. Protože on si dovolí říct to, co si ostatní nedovolí. Hrával tak dobře, že si to může dovolit. Největší chyba v současném Česku je, že si lidi neumí říct pravdu.
Opravdu jste nikdy nic v sobě nedusil?
Ale jó, někdy jsem asi dusil. Spíš jsem ale vyprskl. Někdy až nepříjemně. Třeba za socialismu s jedním komunistickým tajemníkem. Dal jsem mu kapky na tenise. Já tam měl zaplacený kurt od sedmi a on mi v sedm řekl: "Ty půjdeš hrát, až já skončím." No to mě museli hodně držet (dávná vzpomínka Jaroslava Holíka napruží i po letech, až se při gestikulaci narovná v křesle). Z toho jsem měl pěknej prů..., to se řešilo až v Praze. Hrozili mi, že děti nevystudují, jestli se budu takhle chovat. Já si pro sebe říkal, že děti na študie kašlou, že stejně utečou.
Taky jste se někdy i popral?
To zase ne. Maximálně jsme se pohádali jako psi.
