A vstupenek na vrcholová utkání v hokeji bude nejspíš vždycky málo.
Moderní kapitalismus počet kdysi nedostupných statků snížil. Průměrný člověk si musí jen říci, zda své peníze utratí za jednu luxusní věc hned, nebo za mnoho obyčejných postupně.
Luxusní auto, nebo malý dům? Deset kilo banánů, nebo kniha? To je vaše věc. Nepřijde-li katastrofa, pak nabídka tu bude stále.
Jsou však statky, u kterých je to složitější, třeba játra k transplantaci nebo lístky na hokej. Nejsou vždycky a je jich málo. Finále hokejového mistrovství v Praze roku 2004 se koná jen jednou v dějinách, takže vstupenku seženete buď teď, nebo nikdy.
V žádném nebi idejí není psáno, kolik má být "objektivní" cena za lístek na tuto událost. Záleží jen na fanoušcích, kolik jsou ochotni za divácký zážitek vynaložit. A na prodejci, jakou cenu si stanoví.
A v tom je právě problém. Pokud lístky prodává ten, kdo do věci sám investoval, nebo nese tíhu organizace, je to v pořádku. Pokud lístek svému bližnímu prodá někdo, kdo si jich opatřil více a vyžene cenu na pěti nebo desetinásobek, je spekulant.
Za dob socialismu nám v hodinách občanské nauky vysvětlovali, kdo je to kapitalista. Měl to být člověk, který levně koupí a draze prodá. Už jako dětem nám to připadalo jako skvělá myšlenka a že jen blázen by to přece dělal naopak. Jenomže ten výklad byl špatný ještě z jiného pohledu.
Kapitalista a spekulant totiž není jedno a totéž. Kapitalista hledá, co by lidem nabídl, načež svůj nebo půjčený kapitál (hmotný i nehmotný) použije k placenému uspokojení touhy po statcích. Lidé mu dají, co chtějí, nebo mu nedají nic.
Spekulant nic nevytvořil, ničím nepřispívá, ani daně ze zisku nezaplatí. Jen bohatne. O rozsahu "vstupenkových" spekulací můžeme sami jen spekulovat, protože všechna čísla se nikdy nedozvíme. Jisté je jen to, že i ten nejlepší systém prodeje může podobné kšeftíky nejspíš jen omezit, ale nikdy ne úplně odstranit.
