Je však ironií osudu, že velký skladatel vlastní trápení ukončil, ale zároveň rozpoutal nevídanou válku o svou duši.
Ve zbrani je nejbližší rodina, přátelé, známí a nakonec i média. Možná měl Filip Renč (pro jedny hrdina pro druhé loser událostí) zkraje pravdu, když podotkl, že Karel by se tomu smál. Teď už by mu však úsměv zmrznul.
Ve jménu jeho památky vyplouvá na povrch paradoxně jakási špína z jevanské vily. Je ale stále jen údajná, protože Vendulinu aktuální žádost o rozvod, či fotografii, kterak škrtí svého muže, či jak se oddává neřestným orgiím s tajemným milencem nejspíš nikdo nikdy neviděl. A tak spekulace o tom, že chtěla od svého muže odejít, zůstávají stále dokola jen "na pavlači", byť je pronášejí kultivovaní lidé z Karlova blízkého okolí. A ostatně, i kdyby byl údajný rozchod na spadnutí, tak co? Lidé se běžně hádají a rozvádějí. Ať hodí kamenem, kdo sám je bez viny.
Na druhé straně, pokud jde manželce slavného skladatele opravdu o jeho čest, pak jí rozhodně nesvědčí líčení jeho údajných temných propadů, při nichž byl na svou rodinu zlý. Ani argumenty protistrany, kdy se dozvídáme, že Karlova žena například nebyla spokojená s funkcí jeho mužství. Namísto praporu bránícího Svobodovu památku, vlaje na žerdi špinavé prádlo. A to je krajně nedůstojné.
Hodilo by se začít truchlit konečně mlčky. Držet se slušného vychování, které praví: o mrtvých i pozůstalých jen dobré. Vzpomínat s hudbou na to dobré, konečně vytěsnit neshody a zachovat chladnou hlavu, byť třeba s vědomím, že rodina nemusí být za každou cenu stmelená. Tak se to v životě stává. Karel Svoboda by si klid jistě přál.
Kromě toho - i ctěný čtenář si už možná dávno řekl, že na každém šprochu je sice pravdy trochu, ale rád už by se konečně zabýval něčím smysluplnějším.
