Je na místě, že jeho antipodem na oslavách byl politik, který v kritických chvílích odmítl
myšlenku referenda o budoucnosti společného státu, ač tehdejší politická reprezentace neměla od občanů mandát k rozpuštění federace ? Lze se divit a neodpustit Miloši Zemanovi, který jediný z nich stál o zachování federace, že se nezúeastnil tohoto tance u jejího hrobu?
Poipustíme-li, že slavíme 28.říjen z titulu nástupnictví právem, by? jsme spoluviníky zániku federace, neznamená to však, že bychom nutně měli oslavu pojednat jako řetěz trapasů. Prezidentův projev, snad poznamenaný pesimismem nemocemi dlouhodobě oslabovaného člověka, nebyl zřejmě obsahově pro tuto příležitost zrovna nejvhodnější. Ostatně by k němu bylo možno mít výhrady také za jakýchkoli jiných okolností: nelze totiž přehlédnout, že některé z
jím zmíněných záporných jevů naší současnosti vděčí za svůj vznik také jeho svérázné politice appeasementu s předlistopadovými politickými strukturami. Přesto bylo možno a také se slušelo přejít jej mlčením právě s ohledem na povahu chvíle a jeho zdravotní stav. Zlobná reakce Václava Klause byla nadbytečná. Mínil-li, že prezidentem zmíněnými problémy tato země nežije, měl pravdu jen zčásti. Ona jimi totiž možná nežije, zato jimi přímo strádá. Nezaplašené stíny předlistopadového režimu a jemu odpovídajícího způsobu myšlení skutečně existují a jsou příčinou všudypřítomného morálního marasmu naší doby. Nadřazování okamžitého hmotného prospěchu za každou cenu a moci peněz nad morálku, slušnost vztahů mezi lidmi, právní jistoty, kulturní rozkvět a péči o vzdělání skutečně patří k určujícím příznakům naší skutečnosti. Prezident možná použil nevhodnou příležitost k vyjádření výhrad
ke stavu společnosti a části jeho výroků lze vyčítat pokrytectví, ale věcně se téměř nemýlil.
Myslím však, že je zcela nepatřičné vztahovat prezidentovy výtky zúženě k osobě Václava Klause. Pokud velká část tisku přemílá nyní do únavy a do nechutnosti, že prezident zneužil této příležitosti k útoku na něj, přičemž ho věren svým svatouškovským zvykům přímo nejmenoval, vede si stejně jako soud, který by odsoudil obviněného bez důkazů, protože dospěl na základě bůhvíčeho k subjektivnímu přesvědčení o jeho vině. Ve skutečnosti bylo
protiklausovské zaměření do projevu vneseno dodatečně jeho vykladači. Zuřivé útoky na prezidenta, inspirované Klausovou nedůtklivou vztahovačností, nejsou vůbec na místě. A mám pochybnost, zda sám Václav Klaus je chtěl vyvolat. Spíše mi připadá, že novináři si na základě obvyklých rozporů v myšlení a vyjadřování obou ješitných starých pánů vytvořili vlastní podobu dramatického sporu na život a na smrt mezi nimi. Nejen, že Václav Havel
svého soka nejmenoval, ale velká většina jeho výčitek může být totiž adresována komukoli z nás, zvláště těm, kdo prožili aspoň část svého produktivního věku v minulé éře. Vždy? například komunistické vzorce neomylnických a nesnášenlivých postojů k nesouhlasným názorům nezdobí jen Václava Klause, jenž mnohdy vystupuje se samospasitelnou suverenitou, kterou
by mu Husák i Jakeš mohli svorně závidět, ale i chování dalších veřejných činitelů bez ohledu na jejich stranickou příslušnost a onemocněla jimi i sedmá velmoc. Ostatně sama skutečnost, že celá skupina novinářů "spontánně" a jakoby náhodou současně objevila protiklausovské zaměření projevu, byť není jednoznačně prokazatelné, připomíná komunistické propagandistické kampaně. Žádného z kritiků projevu zřejmě nenapadlo, že Havlovy výtky mohou
být zrovna tak dobře určeny právě jemu nebo komukoli dalšímu z nás, nikoli pouze jeho Velkému Nesnášenlivému Božstvu. Možná to všichni tušíme a nechceme si to přiznat, a právě proto se rozléhá kvůli projevu tak strašný křik, protože potrefených je nás příliš mnoho. Proto: bijme Havla, ať je vinen, či není ! Budeme-li všichni tvrdit, že je vinen, stane se jeho vina zjevenou pravdou, o které nebude možno pochybovat. Stejně, jako se kdysi obratnou mediální manipulací z téměř bezvýznamného a široké veřejnosti málo známého intelektuála podařilo udělat miláčka národa a symbol demokratizačního procesu, dnes z něj snadno můžeme vytvořit veřejného nepřítele číslo jedna.
Uniká mi ostatně smysl té nenávistné kampaně. Získá útokem na nemocného prezidenta Václav Klaus větší podíl na moci ? Zvýší se jí jeho vyhlídka na nástupnictví ? Stoupne obliba ODS u voličů ? Sotva. A pokud bychom připustili, že kampaň naopak lstivě vyvolala "hradní skupina", aby opět představila Václava Klause jako nenapravitelného kazimíra, pak bychom mohli připustit, že svého cíle snad dosáhla. Ale opět zůstane nezodpovězena otázka, k čemu je to dobré, když Václav Havel stejně odchází z konkurenčního boje. Nejde nakonec jen o zvýšení nákladů některých novin ?
myšlenku referenda o budoucnosti společného státu, ač tehdejší politická reprezentace neměla od občanů mandát k rozpuštění federace ? Lze se divit a neodpustit Miloši Zemanovi, který jediný z nich stál o zachování federace, že se nezúeastnil tohoto tance u jejího hrobu?
Poipustíme-li, že slavíme 28.říjen z titulu nástupnictví právem, by? jsme spoluviníky zániku federace, neznamená to však, že bychom nutně měli oslavu pojednat jako řetěz trapasů. Prezidentův projev, snad poznamenaný pesimismem nemocemi dlouhodobě oslabovaného člověka, nebyl zřejmě obsahově pro tuto příležitost zrovna nejvhodnější. Ostatně by k němu bylo možno mít výhrady také za jakýchkoli jiných okolností: nelze totiž přehlédnout, že některé z
jím zmíněných záporných jevů naší současnosti vděčí za svůj vznik také jeho svérázné politice appeasementu s předlistopadovými politickými strukturami. Přesto bylo možno a také se slušelo přejít jej mlčením právě s ohledem na povahu chvíle a jeho zdravotní stav. Zlobná reakce Václava Klause byla nadbytečná. Mínil-li, že prezidentem zmíněnými problémy tato země nežije, měl pravdu jen zčásti. Ona jimi totiž možná nežije, zato jimi přímo strádá. Nezaplašené stíny předlistopadového režimu a jemu odpovídajícího způsobu myšlení skutečně existují a jsou příčinou všudypřítomného morálního marasmu naší doby. Nadřazování okamžitého hmotného prospěchu za každou cenu a moci peněz nad morálku, slušnost vztahů mezi lidmi, právní jistoty, kulturní rozkvět a péči o vzdělání skutečně patří k určujícím příznakům naší skutečnosti. Prezident možná použil nevhodnou příležitost k vyjádření výhrad
ke stavu společnosti a části jeho výroků lze vyčítat pokrytectví, ale věcně se téměř nemýlil.
Myslím však, že je zcela nepatřičné vztahovat prezidentovy výtky zúženě k osobě Václava Klause. Pokud velká část tisku přemílá nyní do únavy a do nechutnosti, že prezident zneužil této příležitosti k útoku na něj, přičemž ho věren svým svatouškovským zvykům přímo nejmenoval, vede si stejně jako soud, který by odsoudil obviněného bez důkazů, protože dospěl na základě bůhvíčeho k subjektivnímu přesvědčení o jeho vině. Ve skutečnosti bylo
protiklausovské zaměření do projevu vneseno dodatečně jeho vykladači. Zuřivé útoky na prezidenta, inspirované Klausovou nedůtklivou vztahovačností, nejsou vůbec na místě. A mám pochybnost, zda sám Václav Klaus je chtěl vyvolat. Spíše mi připadá, že novináři si na základě obvyklých rozporů v myšlení a vyjadřování obou ješitných starých pánů vytvořili vlastní podobu dramatického sporu na život a na smrt mezi nimi. Nejen, že Václav Havel
svého soka nejmenoval, ale velká většina jeho výčitek může být totiž adresována komukoli z nás, zvláště těm, kdo prožili aspoň část svého produktivního věku v minulé éře. Vždy? například komunistické vzorce neomylnických a nesnášenlivých postojů k nesouhlasným názorům nezdobí jen Václava Klause, jenž mnohdy vystupuje se samospasitelnou suverenitou, kterou
by mu Husák i Jakeš mohli svorně závidět, ale i chování dalších veřejných činitelů bez ohledu na jejich stranickou příslušnost a onemocněla jimi i sedmá velmoc. Ostatně sama skutečnost, že celá skupina novinářů "spontánně" a jakoby náhodou současně objevila protiklausovské zaměření projevu, byť není jednoznačně prokazatelné, připomíná komunistické propagandistické kampaně. Žádného z kritiků projevu zřejmě nenapadlo, že Havlovy výtky mohou
být zrovna tak dobře určeny právě jemu nebo komukoli dalšímu z nás, nikoli pouze jeho Velkému Nesnášenlivému Božstvu. Možná to všichni tušíme a nechceme si to přiznat, a právě proto se rozléhá kvůli projevu tak strašný křik, protože potrefených je nás příliš mnoho. Proto: bijme Havla, ať je vinen, či není ! Budeme-li všichni tvrdit, že je vinen, stane se jeho vina zjevenou pravdou, o které nebude možno pochybovat. Stejně, jako se kdysi obratnou mediální manipulací z téměř bezvýznamného a široké veřejnosti málo známého intelektuála podařilo udělat miláčka národa a symbol demokratizačního procesu, dnes z něj snadno můžeme vytvořit veřejného nepřítele číslo jedna.
Uniká mi ostatně smysl té nenávistné kampaně. Získá útokem na nemocného prezidenta Václav Klaus větší podíl na moci ? Zvýší se jí jeho vyhlídka na nástupnictví ? Stoupne obliba ODS u voličů ? Sotva. A pokud bychom připustili, že kampaň naopak lstivě vyvolala "hradní skupina", aby opět představila Václava Klause jako nenapravitelného kazimíra, pak bychom mohli připustit, že svého cíle snad dosáhla. Ale opět zůstane nezodpovězena otázka, k čemu je to dobré, když Václav Havel stejně odchází z konkurenčního boje. Nejde nakonec jen o zvýšení nákladů některých novin ?
