Dá se udělat dost - reformou zdravotnictví, penzí i sociálního systému - aby příští generace starších měly slušnou doživotní rentu, lékařskou péči, pečovatelské služby a stát přitom nezbankrotoval.
A musí se udělat hodně, aby si "-desátníci" nepřipadali zbyteční. OECD nám říká to, co můžeme vědět sami: pokud nedáme práci a nepřimějeme k ní co nejvíc letitějších lidí, ekonomické zdraví země je do budoucna ohroženo.
Ohrožena je i psychická kondice statisíců lidí nad padesát. A cožpak si některá rozumná země může dovolit nepotřebovat statisíce svých občanů? Přitom to jde. V Irsku pracuje víc než 80 procent lidí nad pětapadesát, u nás ani ne polovina.
Bohužel zaměstnanost starších je pro zdejší politiky méně důležitá než povolená rychlost na dálnici. Motáme se v bludném kruhu. Starší nemohou sehnat práci a raději se skryjí na nemocenské či v předčasné penzi.
Stát pak pro ně nemá peníze. Práci neseženou, protože zdejší lidé nad čtyřicet nevstřebají moderní trendy, neumějí jazyky, neovládají počítače. Nestačí, neovládají, protože většina odmítá na "stará kolena" chodit do školy a rekvalifikovat se (OECD tvrdí, že v Česku jen 3 procenta starších zaměstnanců navštěvují doplňující kurzy).
Stát celoživotní vzdělávání podceňuje, stejně tak motivaci zaměstnavatelů, kontroly nemocenské a podpor. Kruh zoufalství se uzavírá: zklamaní starší lidé promítají své potíže do volebních preferencí, chtějí "staré jistoty" a politici se bojí udělat nutné reformy.
Právě kvůli jistotám starších voličů se strachují deregulovat nájmy, reformovat penze i zdravotnictví, znovu zpřísnit předčasné důchody i nemocenskou, změnit vzdělávací systém včetně školného...
Obvyklý alibismus zní: Babičky by nezaplatily, dědečkové by nezvládli, chudí by nemohli. Dalším generacím starších tím připravují ještě horší život. Budou mezi nimi i dnešní mladí ministři.
