Hlídací feny bojují s machos mezi Francouzi

Když přijela přede dvěma lety ministryně životního prostředí Dominique Voynetová mezi francouzské farmáře, kterým se nelíbila její ekologická politika, byla přivítána výkřiky: "Sundej si kalhotky, couro!" To se nelíbilo skupině aktivistek, které se rozhodly vystupovat proti politicky nekorektnímu chování. Jejich asociace Hlídací feny (Chiennes de Guarde) vyhlásila boj místním machos.

Hlídací feny cení zuby
"My, Hlídací feny, ceníme zuby. Sexistická narážka na ženu na veřejnosti je totéž jako urážet ženu. Dohodly jsme se podporovat ženy ve veřejném životě, pokud jsou napadány jakožto ženy," uvedla skupina ve svém provolání, které tehdy poskytla médiím.

Tuto taktiku komunikace s veřejností organizace používá dodnes. "Lidé si možná začínají uvědomovat, že urážka je vpodstatě zneužití moci," říká Isabelle Alonsová, předsedkyně asociace a autorka knihy Proč jsem Hlídací fenou.

Do spolku Hlídacích fen stále vstupují další členové. Zaregistrováno je 1200 lidí. Patnáct procent tvoří muži. Počet signatářů provolání je něco mezi 15 a 20 tisíci.

"Po velmi pomalém a efektivním podkopávání image feministek dnes ženy nemají tendenci tvrdit o sobě, že jsou feministky, neboť si myslí, že všechna klišé, která se na ně vztahují, jsou pravdivá," říká Alonsová. "Moc dobře chápu reakce žen, které nechtějí být v postavení oběti," uvedla. "Ale současně je to krátkozraké. Problém nevyřešíte tím, že jej popíráte," dodala.

Francie: Kolébka etikety i mysoginství
Žena s pevnými názory čelí stále stejnému typu kritiky, který vyšel z módy se sexuální revolucí v 70. letech minulého století, míní bojovnice za práva žen. Buď se jí vysmívají, že je fena, nebo je obviňována z toho, že si kariéru vybudovala přes postel.

I když je Francie pokládána za kolébku dvornosti a za místo, kde jsou ženy přirozeně ve výhodě, je zároveň i oblastí s bohatou tradicí mysoginství (nepřátelství k ženám). Alonsová upozorňuje i na to, že když francouzští revolucionáři v 19. století hovořili o humanitě a lidských právech, vztahovali to výhradně na muže.

Kupříkladu anarchista Pierre-Joseph Proudhon, který se proslavil tvrzením, že vlastnictví je krádež a který vypracoval koncepci rovnostářské společnosti, obhajoval názor, že muž má plné právo zabít svou ženu, pokud není poslušná. "Žena, která používá svůj mozek, se stává podlou, šílenou a afektovanou," varoval. Nerovnost žen ale vidíme i ve druhé polovině dvacátého století. Volební právo Francouzky získaly až v roce 1944. Ještě dvacet let poté potřebovaly manželův písemný souhlas ke zřízení konta a muž musel souhlasit i s tím, zda má jeho žena nastoupit do práce.

Jospinova vláda přijala paritní zákon
Statistiky navíc ukazují, že Francouzky tvoří v parlamentu pouze desetinu zákonodárců a asi o pětinu méně žen dosáhne vzdělání srovnatelného s muži. Socialistická vláda premiéra Lionela Jospina reagovala na tento nepoměr zavedením paritního zákona. V posledních obecních volbách tak politické strany musely obsadit kandidátní listiny stejným počtem obou pohlaví.

Sexistické urážky státu nevadí, míní aktivistka
Isabelle Alonsová ale prohlašuje, že rovnost neznamená popírání pohlaví. Francouzky by si měly udržet právo nosit sexy oblečení a muži privilegium podržet jim dveře. "Chceme být rovnocenné, ne stejné," dodává. "Jestliže ženám říkají: 'Pokud nám chcete být rovny, je konec se zdvořilostí, držením dveří, již vás nebudeme pokládat za ženy', pak to znamená, že galantnost... ve skutečnosti kompenzovala špatné zacházení," míní.

Podle ní je ještě důležitější, aby zákon rozeznával a trestal sexistické urážky stejným způsobem jako postihuje projevy rasismu. "Dokud ve Francii neexistuje protisexistický zákon, znamená to, že stát považuje sexistickou hrubost za legitimní," stěžuje si předsedkyně Hlídacích fen.