Je starozákonní legenda o Edenu slitinou mýtů, anebo vzpomínkou?
Co to vlastně byl Eden, či Rajská zahrada, o níž se píše v biblickém Starém zákoně v knize Genesis? Podle některých historiků jde jen o starou alegorii ztracené nevinnosti. Podle jiných to však bylo skutečné místo na mapě.
Novou teorii o reálné existenci biblického ráje představil britský archeolog David Rohl v knížce »Legenda: Původ civilizace«. Jeho pohled obrací naruby dosavadní biblickou představu o prvních lidech. Genesis neboli První kniha Mojžíšova, popisuje, jak Bůh vysadil v Edenu zahradu pro člověka, kterého poté stvořil, tedy pro Adama a později i pro Evu. Když však první lidé, navedeni zlovolným hadem, pojedli ovoce ze stromu poznání, Bůh je z Edenu vyhnal. Je možné, že by prapůvod této legendy měl kořeny v nějakém reálném místě? Část historiků, přezdívaných někdy edenisté, si to myslí. Ale kde v tom případě rajská zahrada ležela?
Čtyři řeky
Význam slova eden je nejasný. »Někteří vědci jej spojují se sumerským slovem, které znamená 'divočina' nebo 'planina'. Jiní v něm hledají odvozeninu od hebrejského slova s významem 'radost' či 'půvab',« uvádí Dennis Olson z teologické fakulty Princetonské univerzity v USA. Je zřejmé, že z těchto jazykových výkladů se ráj dost dobře lokalizovat nedá. V Genesis se píše, že Bůh vytvořil zahradu Eden »na východě«, což je míněno na východ od místa, kde se začala bible rodit ústním tradováním. Z tohoto pohledu by podle Olsena musel Eden ležet někde v Mezopotámii (v dnešním Iráku). Jediný konkrétní údaj v bibli říká, že z Edenu vycházela řeka, která se pak rozdělovala ve čtyři hlavní toky - Tigris, Eufrat, Gíchón a Píšón (český pravopis posledních dvou názvů použit podle ekumenického vydání bible z roku 1985). Tigris a Eufrat pramení v dnešním jihovýchodním Turecku, zato druhé dvě řeky jsou neznámé. K tomu Olson ve svém příspěvku pro encyklopedii Oxfordský průvodce biblí připomíná, že jméno Gíchón (s významem »gejzír«) je také označením jednoho pramene až v dalekém Jeruzalémě, čímž se situace dále zamotává. I tak se však mnozí edenisté na základě útržků z bible a dalších více či méně věrohodných indicií snaží Rajskou zahradu někam umístit v širokém okruhu Blízkého východu. Jeden z nejuznávanějších edinistů, Juris Zarins, profesor archeologie z amerického Missouri, napsal v článku pro renomovaný časopis Smithsonian v roce 1987, že Rajská zahrada zřejmě ležela na prehistorické planině, která je nyní zatopena v severní části Perského zálivu. Tam se vlévají řeky Eufrat a Tigris, jež už mezitím splynuly.
Indiana Jones je pro Írán
A do této vcelku už poklidně usazené, byť nevyjasněné situace vrazil s novou teorií britský archeolog David Rohl. Svým plnovousem a kloboukem připomíná filmového Indiana Jonese (postavu dobrodružného archeologa z filmů režiséra Stephena Spielberga), čímž si mezi seriózními vědci samozřejmě nepomohl. Podle něj Rajská zahrada ležela až v dnešním Íránu, poblíž severoíránského Urmijského jezera, kus od města Tabríz. Co ho k těmto závěrům vede? Kromě bible si všímal i dalších památek, včetně sumerských hliněných tabulek psaných klínovým písmem, které popisují 5000 let starou cestu do Edenu. Rohl připomíná, že řeky, z nichž se pak vytvoří velký Eufrat i Tigris, pramení v širokém okolí jím vytipovaného místa. O tajemných řekách Gíchón a Píšón rozhodl, že to jsou toky, jež dávno nesou zcela jiné názvy (Araks a Uizhun, tekoucí obě do Kaspického moře). Podobně jako jiní edenisté, ani Rohl nebere doslova biblickou zmínku o jediné řece, z níž čtyři ostatní toky vznikly, ale chápe ji jen jako odkaz na široké území prameniště.
Muž z červené země
Některé překlady bible soudí, že v původním textu byl Eden zmíněn jako zahrada obehnaná zdí. Rohl to vysvětluje tak, že jím vytipované údolí je obehnáno pásmem hor. Nad Urmijským jezerem se tyčí hory v barvě načervenalého okru. David Rohl také přichází s jiným pohledem na Adama a Evu. Slovem »Adam« Genesis pojmenovala prvního, Bohem stvořeného člověka, a ostatní biblické texty je používají jako celkové označení pro člověka či lidstvo. V hebrejštině původně zřejmě znamenalo »načervenalý«, případně »země«. Rohl soudí, že Adam, »muž z načervenalé země«, byl náčelníkem prehistorického kmene z rezavě vyhlížejících hor nad Urmijským jezerem. Eva (nad původním významem tohoto slova se jazykovědci přou) byla jeho manželkou z jiného kmene. Právě jejich spojení vytvořilo novou dynastii, což bible zobrazila jako zrod celého lidstva. Rohl se tak přiklání k teoriím, které biblickou stať o Rajské zahradě chápou jako alegorii pro historické období, kdy se lidé do té doby kočovní lovci a sběrači plodů - usadili na jednom místě a začali se živit spolehlivějším zemědělstvím. Podle historiků zabývajících se biblí to bylo někdy v letech 9000 až 7000 před naším letopočtem.
Špatný konec Eufratu
Rohlově knize »Legenda: Původ civilizace« (Legend: The Genesis of Civilisation) dávají ostatní vědci odlišné nálepky. »V jeho práci jsou poznatky, které nemůžeme odmítat,« říká David Ilan z Hebrejské univerzity v Izraeli. »Nutí nás znovu se zamyslet nad tím, jak vykládat bibli - je to historická kniha, anebo slitina mýtů a faktů?« Juris Zarins se drží své už zmiňované teorie o umístění Edenu: »V Rohlově teorii jsou skutečně velmi zajímavé části. Ale je na špatném místě - je na nesprávném konci Eufratu.« A šedá eminence archeologů zabývajících se biblí, devětaosmdesátiletý Izraelec Avraham Biran, je zcela nekompromisní: »Nemůžete jen teoretizovat na základě bible a dalších textů. Musíte mít přesvědčivé archeologické důkazy, a ty chybějí.«
Ráj? Ne, peklo!
O Rohlově teorii se diskutuje, seriózní televizní stanice BBC a Discover Channel o ní připravují dokumentární filmy. Charles Sennott, reportér listu Boston Globe, se vydal do míst, kam Rohl umístil Rajskou zahradu. V okolí Tabrízu našel kouřící komíny chemiček a vzduch plný zažloutlého dýmu. Lidé v ostře kontrolované íránské společnosti se s ním jako s cizincem nechtěli příliš bavit. »Copak tohle vypadá jako ráj?« podivil se jeden. »Tohle není ráj, to je peklo.«
Co to vlastně byl Eden, či Rajská zahrada, o níž se píše v biblickém Starém zákoně v knize Genesis? Podle některých historiků jde jen o starou alegorii ztracené nevinnosti. Podle jiných to však bylo skutečné místo na mapě.
Novou teorii o reálné existenci biblického ráje představil britský archeolog David Rohl v knížce »Legenda: Původ civilizace«. Jeho pohled obrací naruby dosavadní biblickou představu o prvních lidech. Genesis neboli První kniha Mojžíšova, popisuje, jak Bůh vysadil v Edenu zahradu pro člověka, kterého poté stvořil, tedy pro Adama a později i pro Evu. Když však první lidé, navedeni zlovolným hadem, pojedli ovoce ze stromu poznání, Bůh je z Edenu vyhnal. Je možné, že by prapůvod této legendy měl kořeny v nějakém reálném místě? Část historiků, přezdívaných někdy edenisté, si to myslí. Ale kde v tom případě rajská zahrada ležela?
Čtyři řeky
Význam slova eden je nejasný. »Někteří vědci jej spojují se sumerským slovem, které znamená 'divočina' nebo 'planina'. Jiní v něm hledají odvozeninu od hebrejského slova s významem 'radost' či 'půvab',« uvádí Dennis Olson z teologické fakulty Princetonské univerzity v USA. Je zřejmé, že z těchto jazykových výkladů se ráj dost dobře lokalizovat nedá. V Genesis se píše, že Bůh vytvořil zahradu Eden »na východě«, což je míněno na východ od místa, kde se začala bible rodit ústním tradováním. Z tohoto pohledu by podle Olsena musel Eden ležet někde v Mezopotámii (v dnešním Iráku). Jediný konkrétní údaj v bibli říká, že z Edenu vycházela řeka, která se pak rozdělovala ve čtyři hlavní toky - Tigris, Eufrat, Gíchón a Píšón (český pravopis posledních dvou názvů použit podle ekumenického vydání bible z roku 1985). Tigris a Eufrat pramení v dnešním jihovýchodním Turecku, zato druhé dvě řeky jsou neznámé. K tomu Olson ve svém příspěvku pro encyklopedii Oxfordský průvodce biblí připomíná, že jméno Gíchón (s významem »gejzír«) je také označením jednoho pramene až v dalekém Jeruzalémě, čímž se situace dále zamotává. I tak se však mnozí edenisté na základě útržků z bible a dalších více či méně věrohodných indicií snaží Rajskou zahradu někam umístit v širokém okruhu Blízkého východu. Jeden z nejuznávanějších edinistů, Juris Zarins, profesor archeologie z amerického Missouri, napsal v článku pro renomovaný časopis Smithsonian v roce 1987, že Rajská zahrada zřejmě ležela na prehistorické planině, která je nyní zatopena v severní části Perského zálivu. Tam se vlévají řeky Eufrat a Tigris, jež už mezitím splynuly.
Indiana Jones je pro Írán
A do této vcelku už poklidně usazené, byť nevyjasněné situace vrazil s novou teorií britský archeolog David Rohl. Svým plnovousem a kloboukem připomíná filmového Indiana Jonese (postavu dobrodružného archeologa z filmů režiséra Stephena Spielberga), čímž si mezi seriózními vědci samozřejmě nepomohl. Podle něj Rajská zahrada ležela až v dnešním Íránu, poblíž severoíránského Urmijského jezera, kus od města Tabríz. Co ho k těmto závěrům vede? Kromě bible si všímal i dalších památek, včetně sumerských hliněných tabulek psaných klínovým písmem, které popisují 5000 let starou cestu do Edenu. Rohl připomíná, že řeky, z nichž se pak vytvoří velký Eufrat i Tigris, pramení v širokém okolí jím vytipovaného místa. O tajemných řekách Gíchón a Píšón rozhodl, že to jsou toky, jež dávno nesou zcela jiné názvy (Araks a Uizhun, tekoucí obě do Kaspického moře). Podobně jako jiní edenisté, ani Rohl nebere doslova biblickou zmínku o jediné řece, z níž čtyři ostatní toky vznikly, ale chápe ji jen jako odkaz na široké území prameniště.
Muž z červené země
Některé překlady bible soudí, že v původním textu byl Eden zmíněn jako zahrada obehnaná zdí. Rohl to vysvětluje tak, že jím vytipované údolí je obehnáno pásmem hor. Nad Urmijským jezerem se tyčí hory v barvě načervenalého okru. David Rohl také přichází s jiným pohledem na Adama a Evu. Slovem »Adam« Genesis pojmenovala prvního, Bohem stvořeného člověka, a ostatní biblické texty je používají jako celkové označení pro člověka či lidstvo. V hebrejštině původně zřejmě znamenalo »načervenalý«, případně »země«. Rohl soudí, že Adam, »muž z načervenalé země«, byl náčelníkem prehistorického kmene z rezavě vyhlížejících hor nad Urmijským jezerem. Eva (nad původním významem tohoto slova se jazykovědci přou) byla jeho manželkou z jiného kmene. Právě jejich spojení vytvořilo novou dynastii, což bible zobrazila jako zrod celého lidstva. Rohl se tak přiklání k teoriím, které biblickou stať o Rajské zahradě chápou jako alegorii pro historické období, kdy se lidé do té doby kočovní lovci a sběrači plodů - usadili na jednom místě a začali se živit spolehlivějším zemědělstvím. Podle historiků zabývajících se biblí to bylo někdy v letech 9000 až 7000 před naším letopočtem.
Špatný konec Eufratu
Rohlově knize »Legenda: Původ civilizace« (Legend: The Genesis of Civilisation) dávají ostatní vědci odlišné nálepky. »V jeho práci jsou poznatky, které nemůžeme odmítat,« říká David Ilan z Hebrejské univerzity v Izraeli. »Nutí nás znovu se zamyslet nad tím, jak vykládat bibli - je to historická kniha, anebo slitina mýtů a faktů?« Juris Zarins se drží své už zmiňované teorie o umístění Edenu: »V Rohlově teorii jsou skutečně velmi zajímavé části. Ale je na špatném místě - je na nesprávném konci Eufratu.« A šedá eminence archeologů zabývajících se biblí, devětaosmdesátiletý Izraelec Avraham Biran, je zcela nekompromisní: »Nemůžete jen teoretizovat na základě bible a dalších textů. Musíte mít přesvědčivé archeologické důkazy, a ty chybějí.«
Ráj? Ne, peklo!
O Rohlově teorii se diskutuje, seriózní televizní stanice BBC a Discover Channel o ní připravují dokumentární filmy. Charles Sennott, reportér listu Boston Globe, se vydal do míst, kam Rohl umístil Rajskou zahradu. V okolí Tabrízu našel kouřící komíny chemiček a vzduch plný zažloutlého dýmu. Lidé v ostře kontrolované íránské společnosti se s ním jako s cizincem nechtěli příliš bavit. »Copak tohle vypadá jako ráj?« podivil se jeden. »Tohle není ráj, to je peklo.«
