Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hlavně vesele! Esej o tlaku masové kultury nejen v Polsku

  15:29aktualizováno  15:29
Ošklivost demokracie. Takový je pracovní název knihy esejů polského filozofa Ryszarda Legutka. Letos by ji mělo vydat brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury. A protože podobnost mezi tím, co se děje v Polsku, a mezi tím, co lze pozorovat v Česku, není vůbec náhodná, zařazujeme ukázku z Legutkova eseje Démos a elity.

V pražské Státní opeře se uvádí výtečné mezinárodní nastudování opery Benjamnina Brittena Smrt v Benátkách. Ale žádná kulturní událost to v Česku není. Moderní opera tu stojí na okraji zájmu. | foto: Státní opera Praha - Karel Kouba

V katolickém měsíčníku Znak se nedávno objevila zajímavá diskuse na téma vlivu - dalo by se očekávat, že škodlivém - demokracie na kulturu. Východiskem byl článek Ewy Bieńkowské, v němž autorka s nepřehlédnutelnou solidaritou připomínala slavnou knihu Ortegy y Gasseta o "vzpouře davů". Diskutující vyslovovali různé názory, byť spíš převažoval ambivalentní postoj jak ke knize, v níž je vyjádřen zřetelný odpor vůči panující kultuře mas, tak i k této dominaci samotné. Uznáme-li tyto výpovědi za symptomatické, lze z nich vyvodit závěr, že současní intelektuálové se nechtějí přehnaně solidarizovat s kulturním antidemokratismem, ale zároveň se cítí poněkud nesví v dnešní příliš "masové" době.

Styčná plocha despocií a demokracií

Španělský filozof Ortega y Gasset, autor proslulé knihy Vzpoura davůOrtegova kniha - a je to věc mimo diskusi - popisuje skutečný fenomén. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe, a odevšad jsme vystaveni masovým představám a jazyku davu. V žádném případě to však nedokazuje existenci příčinně účinné spojitosti mezi tímto jevem a demokratickým zřízením. Dá se taková souvislost prokázat? V diskusi na stránkách Znaku profesor Jerzy Szacki vyjádřil určité pochybnosti, když například připomenul, že samotný autor Vzpoury davů nežil v demokratické zemi a že jím popisovaný jev probíhal v zemích, které měly k liberální demokracii daleko.

S těmito pochybnostmi se dá většinou souhlasit. Definice společnosti jako masy byla aplikována jak na demokratické státy jako USA, tak na země nedemokratické, mezi něž patřila předválečná Itálie a Španělsko nebo komunistické státy. V demokratických společnostech byl nakonec stupeň masovosti nižší, neboť měly bohatší strukturu, setrvalejší sféru mravů, živější kulturní tradici. Proto také nikdy neodpovídaly modelu masy bezezbytku. Sluší se však poznamenat, že mezi novodobými despociemi a demokraciemi existovala určitá podobnost. Jedny i druhé využívaly faktoru, který představují obrovská množství lidí. Jedny i druhé se odvolávaly na masové reakce, masové pocity, masové nálady i masové stesky. V průběhu posledního století, nazvaného právem dobou průměrného člověka, se nevyskytly žádné významné civilizační jevy a procesy, které by tím či oním způsobem nevyužívaly masovou představivost.

Můžeme proto říci, že demokracie nenese za kulturní efekty "vzpoury davů" žádnou odpovědnost? K tomu, abychom odpověděli na tuto otázku, je třeba si objasnit povahu obvinění. Co asi tak máme skutečně na mysli, když s odvoláním na Ortegu a podobně smýšlející autory dáváme najevo své rozčarování z naší doby? Nejstručněji to lze vyjádřit takto: současné společnosti poskytly masám příliš mnoho pravomocí, které zdaleka překračují politickou rovnost, čímž ruší intelektuální, estetickou a mravní hierarchii.

Rostoucí tlaky

Výtka vulgarity, která ničí vkus i kvalitu, byla proti demokracii vznášena už dávno, ve starověku. Již tehdy bylo řečeno, že demokratické společnosti mají sklon odmítat rozlišování mezi tím, co je vysoké, a tím, co je nízké, a mezi jemností a vulgaritou. V moderní době se tato výtka rovněž objevovala, i když za hlavního viníka byl označován častěji než demokracie kapitalismus. Volný trh přece činí z konzumenta božstvo a obzvláštní hold skládá konzumentu masovému, neboť pokud se ho podaří oslovit, představuje to zdroj velkého bohatství.

V kapitalistické logice nabídky a poptávky ovšem postrádáme pojmy definující netržní hodnotu prodávaného zboží. Demokracie naproti tomu - ústy svých horlivých obránců - vytváří někdy přesvědčení, že disponuje prostředky, které jí umožňují hodnotit kulturu nejen v kategoriích politické volby. Proto také zasahuje do některých hodnocení; když například rehabilituje masový vkus, odvolává se na princip skupinových práv, na ideu zastoupení většinových aspirací, na kategorii kolektivních potřeb, na princip rovnosti a rovné účasti. V demokracii to značí šílenou neobratnost, vyjadřujeme-li svoji nechuť vůči kulturním dílům, která jsou konzumována širokými vrstvami společnosti - takový postoj je chápán jako příznak pohrdání většinou, a tedy onou skupinou, která - byť proměnlivá a neustále vystupující v jiných seskupeních - hraje v tomto zřízení hlavní roli. Demokracie má ze samé své podstaty nechuť k elitářství, to kulturní nevyjímaje. To také vysvětluje, proč se Ortegovy výtky nesetkávají - a nikdy ani nesetkaly - s příznivým ohlasem u demokratických elit. Byly obvykle považovány za neživotné podivínství nebo za anachronický konzervatismus.

Věci by určitě vypadaly jinak, kdyby se demokracie mohla udržet výlučně jako politický mechanismus předávání moci. Problém spočívá v tom - a víme to také už od doby řeckého starověku -, že demokracie začíná velmi rychle vycházet za hranice své nesporné domény. Pro demokratický systém je příznačné, že netoleruje nedemokratickou skutečnost. Z toho vyplývají stále větší tlaky na všechny neegalitářské enklávy jako církve, rodiny, školy, akademické instituce, a dokonce kultura. Hierarchické a autoritativní struktury, které v demokraciích tradičně existují, začínají být vnímány jako hrozba. Tato hrozba se jeví jako zcela iluzorní, neboť nikdo neví, v čem by měla spočívat. Zcela jistě ne v blokování principu svobodných voleb nebo generování vlády většiny. Nicméně vzniká obecný nepříjemný pocit vůbec ze všeho, co fakticky nebo deklarativně popírá princip egalitářství.

Snobismus u konce s dechem

Naše doba je v tomto ohledu originální pouze vzhledem k intenzitě, ne k jevu samotnému. V době, o níž psal Ortega, si bylo možné představit přebývání v prostředí, kam hlučná zdemokratizovaná kultura nedoléhala, nebo kde neměla výrazný vliv. Bylo možné před ní nalézt útočiště na některých středních nebo vysokých školách, sdruženích, v klubech nebo společenských kruzích. Dnes je něco takového mnohem obtížnější. Zdemokratizovaná kultura se nám vnucuje přímo do domovů - prostřednictvím médií, reklam, internetu, školní výchovy našich dětí, jazyka, a dokonce i skrze tzv. vyšší kulturu, která nezřídka koketuje s tím, co považuje za novou skutečnost a za novou kulturní situaci. Začíná mít rovněž vliv na univerzitní vzdělání, a dokonce i na filozofii, jejíž některé směry podporují a šíří myšlenky intelektuálního a kulturního egalitářství a snaží se nalézt různá zdůvodnění pro myšlenku proporcionálního zastoupení různých způsobů výkladu světa. Snobismus zaměřený na kulturní aristokratismus - činitel, který ještě nedávno plnil důležitou společenskou funkci -, dnes prakticky přestal existovat.

Bída polské střední třídy

Polsko je možná dobré místo k pozorování tohoto jevu, neboť v průběhu několika let se u nás uskutečnily změny, které v západních společnostech probíhaly po několik desetiletí. Demokraticko-kapitalistická revoluce vedla k tomu, že vědomí dnešního Poláka je obhospodařováno dvěma typy představ: první typ má svůj zdroj v kapitalistickém snění o úspěchu, bohatství, civilizačním a technologickém pokroku, druhý plyne z demokratické touhy přizpůsobit se mravům a návykům většiny. Ve světě reklam, v televizi, v barevném tisku, a stejně tak v řadě jiných míst vidíme modelového současného Poláka, u kterého moderní a elegantní vizáž jde ruku v ruce s tržním úspěchem, obojí v těsném sousedství s primitivismem jazyka a s vnímavostí vyznačující příslušnost ke stádu.

Je například příznačné, že polská střední třída - tento oblíbený koncept všech politiků a diagnostiků kolektivního života - nezačala v Polsku existovat v očekávané podobě. Střední třída sice skutečně vznikla, a dokonce se rozvíjí, ale lze o ní hovořit pouze v kategoriích příjmů nebo zaměstnaneckého postavení v tržně demokratickém systému. Postrádá však jakýkoli zřetelný kulturní příznak, jímž by se lišila. Nevytváří si vlastní jazyk, postrádá představy, zvyklosti, ideje, jež by usměrňovaly lidské chování. Z tohoto hlediska se nijak zvlášť neliší od déma, jehož mravy ochotně přijímá prostřednictvím masové zábavy a vzdělání. Dnes v podstatě neexistuje žádné středisko, které by podobně nezvyklé představy, mravy nebo ideje vyznávalo a šířilo; jediná vytvářená střediska odpovídají masovému stylu a vkusu. Z tohoto hlediska nová epocha dále pokračuje v procesech započatých v té staré. Kulturní zploštělost, která vznikla v období komunismu, v nové skutečnosti nejen nezmizela, ale vzhledem k novým faktorům se ještě upevnila.

Mnoho se psalo o polské podnikatelské třídě a autoři se netajili svým rozčarováním z její nízké kulturní úrovně a z nedostatku jiných než finančních aspirací. Těžko lze docenit význam, který tato skupina měla pro hospodářský vývoj Polska i pro jeho vytržení z civilizačního propadu. Pro tuto třídu však bylo v minulosti charakteristické, že si nebyla jista svým místem ve společenských hierarchiích a že se snažila zformovat se přebíráním myšlenek od jiných, kulturně dominujících skupin. Podnikatelé v dnešním Polsku nepřipomínají ani své předchůdce z doby před několika desetiletími, ani své kolegy z jiných zemí, u nichž ekonomický vzestup často - byť samozřejmě ne vždycky - provázela snaha oprostit se od světa průměrných představ. V současnosti neexistuje - kromě televize a jiných forem masové kultury nic - co by utvářelo jejich vědomí.

Aspoň minimalizovat škody

V průběhu těchto několika let se polská politická demokracie stala prostředím silně nakloněným rehabilitaci průměrnosti; mezi jiným také proto, že ona rehabilitace se překrývá s obecnými tendencemi ve světě. Masová kultura plnila po dlouhou dobu společensky pozitivní funkci, když širokému množství lidí poskytovala možnost intelektuálního vzestupu. Podobný argument v podstatě formulovali před půlstoletím Ortegovi kritici, kteří dokazovali, že stará aristokratická kultura - i když byla nesmírně hodnotná - udržovala většinu ve stavovské izolaci. Dokazovali, že v důsledku procesu demokratizace došlo ke vzniku nové kultury, která se samozřejmě nemůže měřit s tvorbou géniů, zato však umožňuje milionům lidí vytrhnout se z dosavadní zaostalosti, osvojit si společenské vystupování, naučit se univerzálnějšímu jazyku komunikace, zmodernizovat své zvyklosti a mravy a rozhýbat, oživit - alespoň zčásti - své myšlení. Jinými slovy, vznik této kultury úzce souvisel s pokrokem vzdělání.

Dnes nelze dost dobře podobný argument vznést. Kulturní prostředí představuje při společenském a intelektuálním vzestupu spíš překážku než pomoc. Dívání se na televizi - abychom uvedli nejnázornější příklad - už lidi neučí elegantně používat vidličku a nůž, mluvit správnou polštinou, osvojovat si běžné společenské chování a vystupování nebo základní fakta o světě. Podobně jako ostatní formy masové zábavy se stává nástrojem odkulturnění. Nepotvrdilo se očekávání, které svého času provázelo zastánce společenských reforem, že demokratizace kultury uvede do pohybu velký proces intelektuálního a estetického rozvoje, který oživí nebo zdynamizuje existující hierarchie. Masová kultura se pro obrovskou většinu stává konečným cílem; zároveň tak představuje překážku využívání mnoha možností, které přináší současná civilizace. Dnes není problémem to, jak lidi přivést k tomu, aby využívali masové nabídky, ale spíše to, jak minimalizovat její škodlivé účinky.

Vzhledem ke všudypřítomnosti masových představ je obtížné najít instituce, jimž by se podobný úkol mohl svěřit. Spíše se zdá, že dnes spočívá na konkrétních lidech, ale ne na institucích. Tento úkol tak neuskuteční školy, ale nanejvýš jednotliví učitelé, ne rodiny, ale jednotliví rodiče. Neučiní to vysoké školy, ale nanejvýš jednotliví vysokoškolští profesoři. Všichni stojí před mimořádně obtížným úkolem postavit se proti tomu, co se v masovém a průmyslovém měřítku každodenně páchá na jazyce, na vnímavosti, na představivosti nebo na způsobu myšlení jejich dětí a žáků. Na těchto konkrétních lidech záleží, neodvykne-li mladý člověk jazyku, s nímž důvěrně obcuje prakticky od chvíle svého narození, a rozšíří-li svůj souřadnicový systém, v němž vyrůstá a o němž je přesvědčen, že je uzavřený a jediný. Stávající vzdělávací systém takovému procesu nenapomáhá, neboť je nastaven tak, aby vyhovoval demokratickým očekáváním.

Vzdělávání se stále častěji odvolává na masové představy, a tedy na myšlenkový horizont typický pro většinu. Je zajímavé například sledovat změny, ke kterým dochází ve školních učebnicích a příručkách, kde začínají převládat odkazy na masovou kulturu, na masovou estetiku nebo představivost zformovanou televizí nebo masovou zábavou. Téměř všeobecně se rozšířilo přesvědčení, že výchova, která podobné relace postrádá, je neúčinná. Děti jsou chápány jako demokratické voličstvo, k němuž je třeba se přiblížit pomocí různých forem přesvědčování a které je třeba pobízet, rozveselovat, dobře je na sebe naladit, ale to, jak se nakonec rozhodne, bude spočívat výlučně na něm. Vzdělávání vzhledem k tomu také stále méně utváří lidskou mysl, ale snaží se raději omezit na to, že bude poskytovat nástroje myšlení, které bylo zformováno někde jinde. A ono "někde jinde“ v dnešní době označuje, jak už bylo řečeno, svět masových symbolů a masové zábavy.

Obtížná situace elit

Jean-Jacques RousseauAntielitářství současné demokracie nás nesmí udivovat. Nahlédneme-li do starých textů těch filozofů, kteří uvažovali o demokracii a snažili se propagovat její principy, zjistíme, že i jim bylo cizí elitářství a že žádný z nich neuvažoval, že by cílem vzdělávací politiky měl být všestranný kulturní rozvoj. Všichni - od Locka a Rousseaua po Deweyho - se vyjadřovali spíše sarkasticky o knižním vědění, o intelektuální a estetické rafinovanosti, o kulturním aristokratismu nebo o roli dobrých mravů. Škola měla podle nich učit věcem prostým a praktickým, neměla plést mladým lidem hlavy literaturou a historií (slavný Rousseauův výrok: "Jak ty knihy nenávidím"), ale poskytovat výlučně to, co člověk v dospělém věku může ve své práci pro stát nebo v soukromém životě použít.

Idea člověka, v polštině neobyčejně výstižně označovaného jako člověk kulturní, není tedy ideou demokratickou. Lze ji vyvodit z různých tradic, ale zcela určitě ne z demokratického proudu výchovy, která spíš holdovala myšlence člověka prostého, přirozeného, a dokonce průměrného, jenž se má řídit svým vlastním přirozeným rozumem a neohlížet se na to, co říkali a říkají různí současní nebo dávní mudrlanti. Takový člověk nemá dějiny, ani minulost, ani jakýkoli živý kontakt s dědictvím. Dokonale odpovídá popisu, který přinesl Ortega, když psal o lidech, kteří nevědí nic o tom, za co vděčí minulosti.

Školy a univerzity dlouho podobný model výchovy ignorovaly, třebaže ho po mnohá staletí propagovali významní filozofové. Demokratizující se společnosti - vzdor autoritě těchto učených mužů - udržovaly nadále vzdělávání, které mělo blíže k jiným tradicím. I přes postupující proces demokratizace byly tak společnosti obsluhovány elitami, které nebyly zformovány podle demokratického vzdělávacího modelu. Takovéto antagonistické soužití však ve většině západních zemí už patří minulosti. Zcela nezaniklo a nikde není psáno, že by muselo zaniknout, skutečností nicméně zůstává, že nedemokratické faktory jsou ze současného hromadného života vytlačovány. Masový člověk a člověk demokratický mají v sobě příliš mnoho společných vlastností na to, aby se v dobách masovosti dal udržet vliv institucí, mravů a idejí, s nimiž se demokratický člověk nemůže identifikovat.

To staví intelektuální elity do obtížné situace. Na jedné straně by jejich elitní statut přikazoval distanci vůči všudypřítomné demokratizaci; na druhé straně je demokracie všeobecně vnímána nejen jako nejlepší z možných politických zřízení - takovouto kvalifikaci jí nikdo předtím v dějinách nepřiznával, a jde tedy výlučně o myšlenku naší doby -, ale také jako zřízení, které nevyhnutelně rozšiřuje svou vlastnickou doménu. Nedá-li se demokratizace zastavit, potom se ten - a takový závěr se nutně přímo vnucuje -, kdo se jí staví na odpor, octne dříve nebo později na samém okraji skutečnosti. Elity nemají v oblibě kulturní rovnost a velká část procesům jejího zavádění vůbec nesekunduje. Ale více než světa bez estetických a intelektuálních hierarchií se bojí vlastní marginalizace. Kdysi byly elity zastrašovány vězením. Dnes je lze strašit izolací ve věži ze slonoviny.

Ryszard Legutko. Úryvek z knihy Raj przywrocony (Navrácený ráj), Ośrodek myśli politycznej, Krakov 2005, s.113-120.
Z polštiny přeložil Josef Mlejnek; titulek a mezititulky jsou redakční.

Ryszard Legutko, polský filozof, politik a publicista

o autorovi: Ryszard Legutko

Polský filozof, politik a publicista Ryszard Antoni Legutko se narodil 24. prosince 1949 v Krakově. Studoval filozofii - v roce 1991 se na Jagellonské univerzitě v Krakově habilitoval prací Kritika demokracie v Platónově politické filozofii, od roku 2003 zde působí jako řádný profesor.

V osmdesátých letech vydával v Krakově samizdatový časopis Arka. Napsal řadu odborných publikací, ale i množství textů určených široké veřejnosti. Z posledních Legutkových knih je třeba uvést Navrácený ráj (2005), Hrana za blázna (2006), Traktát o svobodě (2007) a Esej o polské duši (2008). Ryszard Legutko se angažuje i ve veřejném životě země: překladatel a vykladač Platóna byl v minulém období senátorem za PiS (Právo a spravedlnost), několik měsíců působil v menšinové vládě PiS jako ministr školství. Nyní je "státním tajemníkem" (sekretarz stanu) v Kanceláři prezidenta Lecha Kaczyńského.
(jfm)

Autor:


ZPRÁVY: Radek Vondráček z ANO je novým šéfem Sněmovny



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Právníci přechytračili soud. Vyhýbali se mu až do promlčení činu

Obžalovaní Karel Hnilica a Lenka Hnilicová na snímku z prosince 2012

Manželský pár advokátů Hnilicových názorně demonstroval, jak je v Česku možné se vyhnout trestu od soudu. Byť jde o...

U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...



ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN půjdou společně. Vést Sněmovnu Fiala nechce

ODS. TOP 09, KDU-ČSL a hnutí STAN se dohodly na společném postupu při formování...

Čtyři strany ve Sněmovně - ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN - se domluvily na společném postupu při formování Sněmovny a...

Muž přesvědčil policistu k demonstrativnímu oběšení, pak ho nechal zemřít

Sebevražda (ilustrační foto)

Policista z olomoucké krajské policie, který zemřel na začátku roku 2015, nespáchal dobrovolnou sebevraždu, ale byl...

Vzdejme se slova Vánoce, vyzval kněz křesťany. Už podle něj nemá smysl

SANTABĚH. Několik stovek běžců v kostýmech Santa Clause bylo možné pozorovat v...

Severoirský katolický kněz Desmond O’Donnell míní, že by nejen katolíci, ale vůbec všichni křesťané měli opustit výrazy...

Další z rubriky

Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se...

ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace...

ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou...



Najdete na iDNES.cz