Nepřijali mu reformu v jeho resortu, tak šel. Tak by tomu asi mělo být vždy - ministr má program, svůj plán, pokud jej neprosadí, poděkuje se.
Říká tím, jak silně si svého plánu cení. I odpůrci musí uznat, že spojit svou hlavu se svými plány je zásadní postoj. Součková však není ministryně silná, spíš naopak. Její neobliba je vysoká, úspěšnost malá.
Její silné slovo se může chápat také jen jako prázdné gesto. Jako úder do stohu s papíry. Reformu zatím neznáme. Nevíme tedy, zda stojí za to dávat za ni hlavu na špalek.
Může to být i obráceně - užitečné může být její reformu neschválit. Neschválení by mohlo mít i druhý užitek, nejenže ochrání zdravotnictví od dalších zmatků, ale ještě pošle neúspěšnou ministryni pryč.
Součková si měla počínat uvážlivěji: předložit reformu a svou hlavu naráz. Zde je plán, zde hlava, prosím. Budoucí plán neznáme, hlava je na špalku, co si o tom myslet? Nu, je to zas ta stará Součková. Nepromyšlený výkon, obsah zatím žádný.
Ostatně zahrávat si s hlavou a špalky není prozíravé. Co kdyby se takto chovaly ostatní resorty? Ministryně Buzková je právě na řadě: má reformu školství, ta jí asi neprojde ani vládou. Dá za to svou hlavu? Anebo sama vláda - jako celek: má plány, ty neprojdou často ani přes vládu, hlavu na špalek Špidla však neklade.
Součkové to musí být líto: Proč právě já, když ostatní... Zdravotnictví je nemocné, reformu potřebuje naléhavě a my se teď můžeme dočkat ministryně zdravotnictví bez hlavy. Podezíravý člověk by se zeptal: Co to vlastně dává na ten špalek? Je to skutečně hlava? Vždyť bezhlavá byla už většina toho, co předkládala dosud...
