Ta debata se mezi laiky objevuje vcelku pravidelně, když přijde na druhou světovou válku. Třeba teď při odhalení památníku Okřídleného lva: „Teď nám dají pomník, ale po rozbitém Československu chtěli za války zaplatit všechnu výstroj, kterou exilové armádě poskytli.“ Jak to vnímáte?
Také jsem ty námitky slyšel - a nejen v poslední době, ale v posledních desetiletích. Co k tomu říci? Každá válka něco stojí. I Británie se zadlužila u Spojených států, aby vůbec druhou světovou válku mohla vést. Nemám rád, když se tyhle věci poměřují morálními kritérii - prostě válka něco stála i československou vládu. Jestli byly československá aktiva a zlato použity k financování naší armády a našeho letectva, to znamená k osvobození Československa, pak byly investovány tím úplně nejlepším způsobem.
Jiří RajlichPracuje ve Vojenském historickém ústavu od roku 1991, je ředitelem historicko-dokumentačního odboru. Také předsedá redakční radě odborného čtvrtletníku Historie a vojenství.  Historik Vojenského historického ústavu Jiří Rajlich Jeho oborem jsou dějiny obou světových válek, československé armády a letectva či historie letecké války. Je autorem devítidílné série Na nebi sladké Francie a Na nebi hrdého Albionu. Napsal (sám či ve spoluautorství) stovky studií a odborných článků a přibližně 60 knižních monografií, publikovaných doma i v zahraničí. Zdroj: Vojenský historický ústav |
Na jakém právním základu ta půjčka (původně 7,5 milionu liber, následně dvakrát po pěti milionech, zdroj zde) byla založena? Byl to známý zákon o půjčce a pronájmu?
Nejdříve to bylo na základě dohody o poskytnutí úvěru uzavřené v prosinci 1940. Později byla ta smlouva pozměněna a výzbroj a výstroj byly poskytovány na základě lend-lease, tedy smlouvy o půjčce a pronájmu, což znamenalo obrovské úspory. Princip toho lend-lease byl - velice zjednodušeně - takový, že výzbroj a výstroj spotřebovaná v boji se nehradila. Československo zaplatilo pouze to, co si z války přivezlo do osvobozené vlasti.
Třeba stíhačky Spitfire?
Ano, ty jsme platili. Tu dohodu o závěrečném vyúčtování dojednával v roce 1946 v Londýně někdejší letecký maršál Karel Janoušek, nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii. V roce 1946 byl podnáčelníkem hlavního štábu (dnes generálního štábu, pozn. red.) pro zvláštní úkoly. Podařilo se mu dokonce dosáhnout toho, že letadla, která si dovezlo československé letectvo do vlasti, byla ještě trochu zlevněná.
Co konkrétně československá vláda Britům platila? Výzbroj, výstroj, výcvik?
Bylo tam v zásadě všechno: výstroj, výzbroj, strava... Ono se to někdy příliš soustřeďuje na ty vojenské otázky, na vyzbrojení armády, ale z té půjčky se také financovalo celé československé státní zřízení v exilu: ministerstva, státní rada coby náhražka parlamentu, velvyslanectví...
Objevuje se také poznámka, že Poláci neplatili Britům nic. Byla jejich situace srovnatelná se situací Československa?
Nevím přesně, k jakému došlo vyrovnání po válce, ale situace Poláků byla jiná v tom, že se jejich londýnská exilová vláda, tedy partner Britů při jednání, nesměla po válce jako celek vrátit do Polska. Na rozdíl od té československé. V červenci 1944 Stalin sestavil v Lublinu „vzdorovládu“ z polských komunistů a kvazikomunistů, do té vlády byli po válce přizváni jen někteří z londýnských polských představitelů - a ti vlastně nakonec stejně skončili v exilu. Polská situace tedy byla specifická.
37 let dlouhá pře o vyrovnáníČeskoslovensko-britské vztahy komplikovaly po roce 1945 nevyřešené problémy s tzv. pomnichovskou půjčkou a s úvěrem, který Británie poskytla československému Prozatímnímu státnímu zřízení za války. Komplikací byly i personální změny a rozdílné postoje exilové a poválečné reprezentace státu, která čelila také tlaku soukromých firem a potenciálních dovozců a vývozců. Zcela odlišné postoje zastávala nová politická garnitura po roce 1948. Obnovu vzájemných hospodářských vztahů a splácení úvěrů ještě více zkomplikovalo znárodnění v roce 1945, které se dotklo řady firem s velkou majetkovou účastí britských občanů a firem. K problémům přispívalo uvalování národních správ, majetkové převody po Mnichovu, špatná finanční situace firem po válce, obrovské pohledávky vůči německým subjektům atd. Britové věnovali znárodnění, jeho rozsahu a tempu prvořadou pozornost. Londýn zajímalo, zda Praha poskytne adekvátní náhrady a jak se vypočítají, zda budou některé podniky ze znárodnění vyňaty či určení povinného subjektu k jejich vyplacení. Překvapivé bylo zjištění, že Československo věnuje obecně velmi málo pozornosti (vyjma chemického a potravinářského průmyslu) tomu, jak budou vypořádány nároky fyzických a právních osob ze spojeneckých a neutrálních států. Kvůli složitému vývoji za okupace vláda ČSR neměla (a objektivně řečeno, ani v krátkém čase nemohla mít) detailní informace o subjektech postižených znárodněním. Jednání narážela i na překážky v podobě nesouladu v definici britských subjektů, způsobu výplaty a úhrad a v datu, k němuž mělo být provedeno ohodnocení majetku. Československo nechtělo jednání zcela zablokovat, neboť obchod s Británií představoval cenný zdroj valut. I britská strana uznávala, že vzájemný obchod musí Československu přinášet možnost získat libry, aby mělo čím splácet úvěry. Obchod s Británií se stával čím dál složitější i vlivem politických událostí (odřeknutí Marshallova plánu a sílící orientace ČSR na východ, další vlna znárodnění po únoru 1948, měnová reforma v roce 1953). Obě strany se v následujících desetiletích stále rozcházely v názorech na výši úhrad a období, po které by měly být splaceny. Například počátkem 50. let československá strana navrhovala splacení celé částky až v roce 1990, zatímco britská trvala na ukončení splátek do konce 60. let. Konečného vyrovnání obě země dosáhly v roce 1982. Československo dostálo závazkům, na jejichž splnění Británie trvala, poté z Londýna dostalo zpět 18,4 tuny měnového zlata, zbývajících v Británii z československého zlatého pokladu. Zdroj: Osvobozené Československo očima britské diplomacie (Kuklík J., Němeček J.) a Do poslední pence (Kuklík J.) |
Náklady na vydržování polské armády a letectva však rozhodně musely být několikanásobně vyšší než v našem případě. Třeba československé letectvo ve Velké Británii sestávalo ze čtyř perutí, kdežto Poláci jich měli patnáct.
Stalin přerušil komunikaci s londýnským polským ústředím poté, co začaly prosakovat zprávy o masakru zajatých polských důstojníků a inteligence v Katyni?
Bylo to tak. „Katyňská aféra“ začala v dubnu 1943. Němci objevili katyňské hroby, zjistili, že ti důstojníci byli postřílení v době, kdy to území měl pod správou SSSR. Ten samozřejmě vinu odmítl, ale v Londýně sídlící polští činitelé zprávě vcelku oprávněně věřili tomu, že ti vrazi byli od NKVD (sovětský Lidový komisariát vnitřních záležitostí, spadala pod něj tajná služba či správa gulagů, pozn. red.). Postoj polské vlády v Londýně posloužil Stalinovi jako záminka k tomu, aby s ní přerušil diplomatické styky.
Zmínil jste, že argumentaci o Britech, kteří po nás chtěli zaplatit i za tkaničky a knoflíky, slýcháte už několik desítek let. Kde je tedy její původ? Byla to součást optiky komunistické historiografie a jejího despektu k západním spojencům?
To ne, dokonce si ani nevzpomínám, že by se tomu komunistická historiografie vůbec věnovala, že by tuhle argumentaci - co všechno si nechali Britové zaplatit - používala. Já to slýchávám dvacet, pětadvacet let... Myslím, že to lidé říkají především z neznalosti. Uplatňují na to morální kritéria, která jsou v tomhle případě trochu lichá.
Spojenci si mezi sebou dlužili vzájemně spoustu peněz, stejně jako za první světové války. V té byla největším dlužníkem USA pro změnu Francie, a proto také Francie vymáhala na Německu velmi tvrdě splácení reparačních poplatků. USA totiž Francii neodpustily ani dolar z toho, co Francouzům napůjčovali.
Mohla tomu přispět i nějaká ne úplně dobrá čtenářská interpretace známé knihy Stanislava Motla Kam zmizel zlatý poklad republiky?
Možné to je, ale tuhle argumentaci jsem slyšel ještě před vydáním jeho knihy. Probleskuje to obvykle mezi méně informovanou veřejností a já se svým způsobem nedivím, že to ti lidé říkají. Rozumět těm hospodářským věcem, financování armády a války jako takové, to je docela složité a nejde to asi lehce pochopit. Myslím si, že v tom je určitý dluh hospodářských historiků. Ti nepochybně vědí, jak to je, ale nejspíš nedokázali dostat své vědecké výstupy mezi širší veřejnost, do obecného povědomí. Patrně proto pořád prosakují tyto moralizující soudy.
