Ve všech zmíněných případech nastala po americkém vojenském stažení jakási regionální stabilita, byť se tak stalo za cenu značných ztrát na životech. Někdejší američtí protivníci se buďto začali věnovat upevňování či dělbě moci, utrpěli domácí porážku, anebo konfrontovali sousední státy. Klíčové zájmy Ameriky nakonec zvítězily. Fakta dnes nasvědčují tomu, že tento model lze zopakovat, jakmile Spojené státy odejdou z Mezopotámie a ponechají na Iráčanech, aby o svém osudu rozhodovali sami.
Jako v Libanonu
Z výše uvedených čtyř případů stažení představuje nejvěrnější paralelu k dnešnímu Iráku americká intervence v Libanonu v letech 1982-1984. Od roku 1975 drásalo tuto zemi sektářské násilí a proti sobě nakonec stály ještě spletitější šiky znesvářených stran, než je tomu v dnešním Iráku.
Do této skrumáže vstoupily USA a jejich západní spojenci. Jejich cílem bylo vytvoření vojenské nárazníkové zóny mezi OOP a izraelskými jednotkami, které tehdy bojovaly v Bejrútu, a prosazení odchodu obou stran. Masakry v palestinských uprchlických táborech přiměly USA k novému závazku "obnovit (v Libanonu) silnou ústřední vládu", abychom citovali tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana.
porážka se opakujeJak v souvislosti s válkou v Iráku argumentoval prezident George W. Bush, jeho předchůdce Lyndon Johnson předpověděl, že porážka ve Vietnamu "se zopakuje nejprve v jedné a poté v další zemi“. |
Intervence však měla za následek, že se americké jednotky staly jen dalším cílem, což v roce 1983 vyvrcholilo pumovým útokem na americké kasárny, při němž zahynulo 241 příslušníků námořní pěchoty. Podobný sebevražedný pumový útok si o dva dny později vyžádal životy 58 francouzských vojáků.
Vzhledem k hrozící svízelné situaci přijal Reagan v únoru 1984 doporučení viceprezidenta George H. W. Bushe stáhnout se z Libanonu. Ani po stažení západních jednotek však boje neustaly. Občanská válka pokračovala ještě dalších šest let. Následovalo neklidné politické období, charakterizované intervencí Sýrie a jejím vyhnáním (o dvacet let později), když Libanonci začali rozhodovat o svém osudu sami a USA uplatňovaly jen nepřímý vliv.
Somálsko, další občanská válka
V roce 1992 vlákaly sirény somálského politického kolapsu USA do další občanské války, která měla osvobodit určitou zemi od sebe samotné. Americká humanitární mise do tohoto zaostalého státu si kladla za cíl zachránit nezdařené úsilí Organizace spojených národů o zajištění bezpečnosti a potravin pro zbídačelé somálské obyvatelstvo.
USA vyslaly do země 28 tisíc vojáků, kteří na nějakou dobu zajistili špetku bezpečnosti. Špatně vybavené a mizerně vedené jednotky OSN, které nahradily část amerických vojáků, však učinily ze zbývajících amerických jednotek terč, když se pokusily postavit před soud somálského válečného magnáta zodpovědného za smrt pákistánských příslušníků mírových sborů. Následná řež amerických vojáků přinesla záběry, které americká veřejnost nedokázala strávit, což si vyžádalo odchod amerických jednotek a poté i jednotek OSN.
V době, kdy vzhledem k těmto vojenským ústupům narůstal neklid, americké pobřežní jednotky monitorovaly a zadržovaly džihádisty, kteří chtěli proniknout do Somálska, zatímco Keňa a Etiopie bránily tomu, aby neklid metastázoval do celého regionu. Dobytí somálského hlavního města Mogadišu islámskými soudy v roce 2006 vyvolalo přízrak džihádistického státu, avšak Somálsko záhy ukázalo, že bezvýchodné situace nejsou jen doménou USA. Po intervenci Etiopie islamisté zjistili, že nemají žádnou moc.
Somálsko dnes zůstává nefunkčním státem, kde o moc bojují znesvářené klany, džihádisté a prozatímní vláda s etiopskou podporou. USA, které z této šlamastyky vycouvaly, dnes zdálky uplatňují omezený vliv.
Žádný odchod se neobejde bez následků
Libanon sice zůstal poničeným a Somálsko zkrachovalým státem, avšak v případě amerického odchodu z Vietnamu a z jihovýchodní Asie přispěly regionální a domácí faktory k umrtvení dopadů tohoto kroku. Výsledkem je dnešní stabilní region. V 60. letech, kdy se nad vietnamskou džunglí vznášely přízraky Mnichova, však USA viděly situaci ve zcela jiném světle.
Jak v souvislosti s válkou v Iráku argumentoval prezident George W. Bush, jeho předchůdce Lyndon Johnson předpověděl, že porážka ve Vietnamu "se zopakuje nejprve v jedné a poté v další zemi". Johnson však nedokázal předvídat domácí a regionální zábrany, díky nimž se domino nezhroutilo tak, jak předpokládal.
Ačkoliv USA v letech vietnamské války intenzivně bombardovaly severovýchodní Kambodžu, na přítomnost pozemních vojsk v této zemi neměly žaludek. Nixonova administrativa se v rámci kongresových omezení alespoň pokusila podpořit kambodžskou vojenskou vládu. Navzdory skrovné materiální podpoře však USA nedokázaly udržet při životě kabinet, který se nedokázal udržet při životě sám.
Místo pádu kostek domina po odchodu USA ze Saigonu v roce 1975 se rozhořela vietnamsko-kambodžská válka. Ta potažmo podnítila Čínu k neúspěšné intervenci v Severním Vietnamu. Stažení všech těchto invazivních armád k uznaným mezinárodním hranicím ovšem ukázalo, že v regionu nepřevládá komunistická solidarita, nýbrž nacionalistické síly.
Žádný z uvedených amerických odchodů se neobešel bez následků. Reputace USA sice po celém světě utrpěla, avšak údajná výhodnost tohoto kroku pro americké protivníky se ukázala jako iluzorní.
Rovněž odchod Američanů z Mezopotámie přenese břemeno řešení problémů na Iráčany a další regionální aktéry, přičemž USA zůstanou v povzdáli a budou pomáhat tehdy a tam, kde to uznají za vhodné. Historie naznačuje, že Irák si podobně jako Vietnam a Libanon nakonec klopýtavě dokáže vyřešit své záležitosti sám.
© Project Syndicate, 2009.
Bennett RambergAutor působil v Úřadu politicko-vojenských záležitostí při ministerstvu zahraničí v administrativě George H. W. Bushe. |
