Existuje v historii jeden správný, pravdivý pohled? Nebo je vše otázkou interpretace?
Každá doba, nebo spíše každá generace vnímá jako důležité jiné věci než ta předchozí. Klade si jiné otázky, raduje se z něčeho jiného a trápí se něčím jiným než její rodiče nebo prarodiče. Je proto vcelku přirozené, že se i jinak vztahuje k minulosti. Nejde přitom o žádné zlovolné „přepisování“ dějin – jen o to, že akcentujeme jiné věci než generace před námi.
Třeba husitství dnes málokdo vnímá jako vrchol české historie, zato třeba doba Karla IV. je celkem konsenzuálně přijímána jako jedna z jejích vrcholných etap. I pokud se omezíme jen na pohled historiků, zjistíme, že na některá témata se v různých historických dobách zaměřují více a na jiná méně – a zase to souvisí s dobou, ve které píšou.
Co by se ale měnit nemělo (a pokud se to mění, už zpravidla jde o cílenou manipulaci s výkladem minulosti), je schopnost vnímat události a osobnosti v kontextu jejich doby, nevztahovat na ně dnešní měřítka, nevykládat minulé děje optikou současnosti.
Proto taková obliba třeba historických románů Vlastimila Vondrušky. Nabízejí zjednodušený obraz středověku, vizi světa, který nikdy neexistoval.