Co to vlastně hipoterapie je?
Hipoterapie, léčba za spoluúčasti koně, zahrnuje celou řadu oborů, mezi nejznámější patří rehabilitační ježdění a pedagogicko-psychologické ježdění. A právě pedagogicko-psychologické ježdění je oborem hipoterapie, který zavádíme tady v léčebně. Tento typ ježdění neobnáší pouze jízdu na koni, ale daleko komplexnější kontakt člověka se zvířetem.
Čím se liší hipoterapie od normálního jezdeckého výcviku?
Klademe daleko větší důraz na zmíněný kontakt člověka se zvířetem v širším smyslu. Není nejdůležitější co nejdříve na koni jezdit, ale s koněm se sblížit. Někteří z pacientů zpočátku koně třeba jenom hladí nebo krmí. Hipoterapie v psychiatrické léčebně často spočívá právě v navazování onoho prvotního kontaktu.
Jaké výsledky u vás hipoterapie přináší?
Po třech měsících mohu těžko dělat nějaké závěry, zatím je na hodnocení brzy. Dosavadní poznatky jsou ale příznivé, ohlas na novinku mezi pacienty je kladný, už si na koně v léčebně docela zvykli.
Jakému okruhu pacientů hipoterapie pomáhá?
Ten okruh je velice široký, nám se tady střídají pacienti ze všech pavilonů léčebny. Na hipoterapii přicházejí lidé, kteří mají problémy s komunikací s okolím. V přítomnosti koně pak často tuto bariéru dokáží postupně překonávat.
Jaký je vzájemný vztah pacientů léčebny se zvířetem?
Převládá respekt člověka před zvířetem, i když tady máme rovněž pacienty, kteří na počátku strach vůbec nemají. Kůň si ale pacienta svým způsobem sám k respektu vychová.
Pozorujete u některých pacientů, že se jejich vztah ke zvířeti během nějaké doby vyvíjí?
To určitě. Na některých delší dobu přicházejících pacientech je patrné, že se prohlubuje přátelství člověka se zvířetem. Strach z prvního kontaktu po několika lekcích často střídá vztah, který by se dal charakterizovat jako kamarádství.
Kdo rozhoduje o tom, že pacient hipoterapii podstoupí?
Na prvním místě je důležitý zájem samotných pacientů, ale konečné slovo mají pochopitelně ošetřující lékaři, kteří nám pak i stanoví, na co se máme u konkrétního pacienta zaměřit.
Můžete přiblížit, jak samotná hipoterapie vypadá?
Jedné lekce trvající půl druhé hodiny se většinou účastní čtyři pacienti, u každé ze zdejších dvou kobylek jsou pak po dvou. Za týden se tady vystřídá na čtyřicet pacientů. Odhadujeme, že teprve po absolvování nejméně pěti lekcí můžeme říci, jaký výsledek na člověka může tento druh terapie mít.
Komu koně v léčebně patří?
Obě kobylky máme zapůjčeny z kladrubského hřebčína, který nám je pronajal za symbolickou korunu ročně. V Kladrubech jsme se setkali s velkou ochotou a porozuměním, neboť vedení hřebčína nám původně zapůjčené bělky, které se po několika týdnech ukázaly jako nevhodné pro hipoterapii, vyměnilo za tyto dvě vranky.
Hipoterapie je zřejmě velice namáhavá i pro samotné zvíře...
Určitě. Rozhodně více než tradiční normální ježdění. Pro koně je to náročné nejen fyzicky, ale také psychicky, neboť se u něho vystřídá velké množství lidí, kteří se navíc chovají velice různorodě. Taky kůň se musí na terapii kvalitně připravit, nemůže jít ze stáje rovnou pracovat, velice náročně pracovat.
Jak jste se k profesi hipoterapeutky vůbec dostala?
Pochopitelně od koní. Před nějakými osmi lety jsem sama začala jezdit, postupně jsem měla osm koní, ale kromě práce s koňmi mě zajímala i práce s lidmi. Sama koně už nemám, i proto mě možnost pracovat s nimi tady v léčebně zaujala.
