Herec Matěj Dadák napsal prózu. Nic moc

Brněnský rodák Matěj Dadák (1975) už deset let náleží k hereckému souboru pražského Činoherního klubu. K interpretačnímu projevu nyní připojuje i projev autorský, konkrétně spisovatelský: vyšla mu novela Horowitz. Jestliže na počátku své herecké kariéry byl Dadák dvakrát nominován v kategorii Talent roku v Cenách Alfréda Radoka, jeho knižní debut bohužel nezavdává důvod pomyslně jej nominovat coby i talent spisovatelský.

Matěj Dadák - 2007: současný přítel Olgy Špátové Matěj Dadák během představení inscenace Ivanov od A. P. Čechova v pražském Činoherním klubu | foto: Archiv Činoherního klubu

Ačkoliv v Dadákově Horowitzovi se objevují i data a zmíněny jsou některé historické události dvacátého století, příběh se odehrává prakticky v bezčasí a bez přesnějšího místního určení. Neurčitost reálií je zde výrazem především apartnosti. Dadák nestaví modelovou prózu, u níž by takové časové a místní "vykostění" bylo pochopitelné a třeba i účinné, neboť by obnažovalo určité aspekty a principy lidské situace. On prostě vysoukal příběh, který vychází z dobrého prvotního nápadu, ale končí v literátštině.

O knize

Matěj Dadák: Horowitz Gasset, Praha 2010, 106 stran, doporučená cena 228 korun.

Vypravěčem ustavil nakladatelského redaktora (rovněž ročník narození 1975), který netrpělivě čeká, až mu svůj prý již poslední rukopis dodá slavný autor jménem Horowitz. Ten na výzvy nereaguje. Redaktor tedy splnění slibu hodlá urgovat osobně. Zvoní u něj doma, sleduje okna jeho bytu z kavárny v protějším domě. V kavárně se seznámí se slečnou Lenkou, začne s ní žít – Lenka, ach ta náhoda, bydlí v témže domě, kde je ta kavárna. Redaktor dalekohledem sleduje dění u Horowitze i jeho sousedů. Když se záležitost rukopisu nehýbe z místa, redaktor, dokonale obeznámený s Horowitzovým dílem, začne sepisovat tu očekávanou knihu sám, aby uspokojil poptávku nakladatelství. Tím, že je takto nucen se dostat do osobnosti Horowitze, skládá se, jak tvrdí, "i mozaika mého příběhu, dříve nepřehledné směsi fragmentů utlačovaných v pozadí".

Vypravěčova cesta k sobě skrze příběh sepisovaný za Horowitze a také skrze osobu zemřelého strýce Karla, jehož nemovitost hrdina zdědil, je ovšem odvozená a vyznívá umělecky planě. Nikoli, že by u Matěje Dadáka šlo o epigonství ve vztahu k nějakému konkrétnímu spisovateli, že by tedy psal "jako někdo", ale čiší z toho urputná a sebestředná snaha "mít knihu" – i když nemám téma, jen námět, v prvním okamžiku (pronásledovaní zapírajícího se Horowitze) dráždivý, ale posléze vyšumělý do pouhého sepisovatelství. Je to debut velice průměrný.

Obal knihy Matěje Dadáka Horowitz