Helena Wernischová, která se rvala se životem, nenašla moc pochopení u recenzentky, ale u Milana Uhdeho ano

Vzpomínky výtvarnice, ale také biografické vyprávění, historická skica, intimní deník, zápisník poznámek, citátů, úryvky z dopisů i z výstavních kronik a vernisáží – to všechno je, nebo alespoň obsahuje, kniha Heleny Wernischové, Rozespalý poštmistr čas. To vše je ale do knihy nashromážděno v tak podivně namíchané směsi, že z výsledku je čtenář především rozpačitý.

Ilustrace z knihy Heleny Wernischové Rozespalý poštmistr čas | foto: Kavárna

Na první pohled ta kniha připomíná katalog – větší formát, kvalitní papír, dostatečně doprovázeno „výtvarnými díly autorky“. A možná vnímání díla jako putovní knižní výstavy je zde vůbec nejpřiléhavější – pokud necháme celek působit coby výtvarnou kompozici, respektujeme fakt, že literární ambice tu chybí.

Co mám, to do knihy dám

Helena Wernischová (1942) je malířka a ilustrátorka. Kniha jako médium je jí blízká a zároveň ji vnímá jako estetický prostor, v němž realizuje své cítění, mimoracionální vjem, který není diktován ani řízen striktní formou; pokud by tomu tak nebylo, stalo by se čtení záležitostí nudnou a obtížnou. Kdybychom měli knihu Rozespalý poštmistr čas přijmout jako promyšlený počin, nebylo by to prakticky možné a dojem, který bychom získali o díle a jeho autorce, by nebyl lichotivý.

O knize

Helena Wernischová: Rozespalý poštmistr čas

Rejstřík sestavil a knihu redakčně připravil Jan Šulc. Torst, Praha 2011 (fakticky vyšlo 2012), 236 stran, doporučená cena 499 korun.

V knize se nacházejí tři kapitoly pojmenované jménem a příjmením: Josef Palivec, Ivan Jelínek, Zbyněk Hejda. Začněme jimi, protože mají alespoň přibližný záchytný bod – půjde o medailonek básníka. Je to, jako bychom autorce nahlíželi přes rameno, když si připravuje materiál – najde krabici plnou dopisů, útržků, obrázků, obdivných vzkazů, vzpomínek spojených s tímto konkrétním jménem. Před očima jí ožívají dávné situace, spíš než souvislosti se jí vracejí pocity, trošku se pootevírají rány či ranky. Co s tím? Dojmout se a schovat zpátky do krabičky? Anebo: šup s tím do knihy. Ale co z toho utrží čtenář? Zjistí, že Palivec byl blízkým přítelem manželů Wernischových, že Jelínek poslal několik dopisů a Hejda zřejmě prožil milostné zklamání. Ale toto není výslovně řečeno, jen poeticky naznačeno, obkrouženo, ano, ve stylu autorky – „vyjemněle“ šrafováno, čárkováno, do kudrlinek zakresleno.

Obálka knihy Heleny Wernischové Rozespalý poštmistr čas

Výsledek je dojem. A „dojmologie“ je celá kniha Heleny Wernischové. Budeme-li se chvíli přemlouvat, přistoupíme na to, že umělec chápe svět jinak, a proto o něm i nestandardně vypráví. Ale proto má kniha odpovědného redaktora, který se pokusí autora usměrnit. V opačném případě je počin neštěstím pro všechny. Protože, co zjistíme v této publikaci? Že se autorka pořád potýká s nějakou nespokojeností, či lépe (hůře pro ni) nedoceněností. Obětovala se rodině, Ivanu Wernischovi, jemuž byla první manželkou a matkou synů Martina a Michala. Nedostatek peněz v mladém manželství, tvůrčí nepokoj, obtíže režimní i obecně společenské. Pomoc přátel, postupný obdiv, výstavy, uznání i zhrzenost. Rozvod a náznak dalších vztahů. Ale to už je sféra příliš osobní, a nakolik to autorka sděluje diskrétně, natolik to už čtenář ani vědět nechce.

Nedává to smysl

 „Krutá pravda“ zveřejněných memoárů je, že mají být zdrojem překvapení, myšlenkových závěrů, které nás obohatí, paradoxních, třeba neuvěřitelných či groteskních zážitků, ovšem to vše oproštěno od stížnosti, ukřivděnosti a také od výčtu, kterého nás Wernischová neušetří, když vypisuje seznam zhlédnutých filmů „v létě 1961“, kreseb „na zadních stranách kreseb“ či témat článků o malířích v časopise Sedmička pionýrů.

Ilustrace z knihy Heleny Wernischové Rozespalý poštmistr čas

Možná jde o upřímnou výpověď, o obavu, aby cosi podstatného neupadlo do zapomnění. Avšak v tomto neuspořádaném tvaru to prostě nedává smysl. Nakolik primárně dokážeme uznat, ba obdivovat ženu, která se odvážně „rvala se životem“, natolik nelze přijmout, jestliže o tom všem mluví bez soustředné myšlenky: „Já pražské dítě, které znalo jen několik letních dětských táborů, vidím ve třiadvaceti letech poprvé venkov. Všechny jeho podoby od rána do večera, jeho zvuky a vůně. Mrak nad krajinou: tady prší a tamhle už je sucho. Jeho zvířata – i lidi. Jen necelé čtyři roky se zdálo, že se sen podaří. Budovali jeden dům. Budovali další dům, krásné hospodářství. Bylo to o vlas. Nervy se neuzdravily, naopak: hrůza na hrůzu. V květnu 1964 odjeli do Prahy, v říjnu 1967 se rozvedli. V lednu 1971 jsme se rozešli s Ivanem, rozvod proveden 1973. Tatínek zemřel v dubnu 1977, maminka v říjnu 1996.“

Ilustrace z knihy Heleny Wernischové Rozespalý poštmistr čas

 Zkrátka, ano, chceme slyšet vyprávění o tom, jak obtížné to kdy bylo, stojíme o vzpomínky, ale pro vzájemné porozumění by měly být „přioděny“ do srozumitelné literární kompozice, měly by být psány z minimálního odstupu či nadhledu. Všechno ostatní působí trapně, přecitlivěle, ale také nesrozumitelně, protože autorka se sice upřímně „utápí“ ve svých niterných stavech, jenže nesdělí-li k nim i souvislosti, čtenář zůstává v nejasném tušení, do díla neponořen.

                                                        x    x    x

Pan Milan Uhde mou knihu četl lépe!

O tom, že jednu a tutéž knihu lze číst zcela odlišnými způsoby svědčí dopis spisovatele a dramatika Milana Uhdeho adresovaný autorce knihy, z nějž vybíráme:

Vážená a milá paní Wernischová,
dočetl jsem Vaši vzpomínkovou knihu a chci Vám poděkovat za vzácný zážitek. Měl jsem popravdě řečeno obavu, že půjdete obvyklou cestou a budete souvisle vyprávět o tom, jak Vás život skřípl. Místo toho jste vytvořila neobyčejně silný tvar, přitom zcela originální. Všiml jsem si, jak formulujete, když jde o Vaše vlastní řádky: jsou to nádherné texty, křehké a pozorné vůči každému detailu, řekl bych přímo voňavé a výtvarné. Ale Vy nehledě na to raději citujete, a tím vytváříte sugestivní obraz jakoby na Vás téměř nezávislý. Celek je podle mě kouzelný. Objevila jste mi svět, který jsem neznal, svět mladičkých adeptů umění, kteří se z lásky brzy vzali a měli děti. Vydali se spontánně všanc životu a nesli následky. Vy však, zdá se, ničeho nelitujete, a to je obdivuhodné. O Ivanovi (Wernischovi - pozn. red.) píšete stále s velkým a krásným pochopením. Zaslouží si je. Je to jedinečný a osobitý básník, čímž nepopírám Vaši zřejmě i hořkou zkušenost. Portréty nedocenitelných básníků Josefa Palivce a Zbyňka Hejdy, ale i Pavla Šruta byly pro mě dalším obohacením.
A ještě něco musím dodat: od prvního setkání s Vašimi grafikami vím, že jste mimořádný, nenapodobitelně nazírající tvůrce. Ukázky v Rozespalém poštmistrovi mi však svou snovou sugestivitou vyrážely dech stejně jako nápovědi, které poskytují ukázky z Melancholie; dávno jsem pochopil, že svět není spravedlivý, aspoň ne tak, jak pojmu spravedlnost rozumím, ale to, že o Vás vědí jen nejbližší přátelé a zasvěcenci, pokládám za historické nedorozumění.

Milan Uhde

Předseda Rady České televize Milan Uhde (7. září 2011)