Jak napadne šestnáctiletého kluka opěvovat smrt Antonína Zápotockého v básni a ještě jí dát název Odlet ušatého torpéda do hlubin pekelných? Bylo by to k smíchu, kdyby se nepsal rok 1957.
Vyrůstal jsem v prostředí, kde všichni komunističtí prezidenti počínaje Gottwaldem byli nenáviděni. Byli nám odporní a snažili jsme se je zlehčovat a dělat si z nich aspoň legraci. Takže když Zápotocký umřel, musel jsem napsat ódu na jeho smrt.
A ještě jste se o ni musel podělit s kamarádem, kterému jste ji poslal na internát, takže vás z gymplu vyhodili, je to tak?
Horší bylo, že vyhodili i jeho a on to ani nečetl, chudák. Na internátu jim otvírali poštu.
Bylo vám sice teprve šestnáct, ale bylo to jen šest let poté, co vám komunisti popravili tátu. Musel jste z nich mít hrůzu, když jste viděl, jakých zrůdností jsou schopni, ne?
Člověk se bál tak nějak všeobecně. Jenže každý strach otupí. To nejhorší, co se nám mohlo stát, se už stalo. Takže se člověk oklepe, všechno ostatní už muselo být míň. Jasně, byl jsem blbej puberťák, takže jsem to nedomýšlel. Ještě jsem na tu obálku ze zadní strany nakreslil zkřížené kolty, vtipné.
Takže váš první protikomunistický čin. Jeden z dalších přišel v roce 1980, když jste za svůj skvělý film Signum laudis v roce 1980 odmítl převzít Státní cenu Klementa Gottwalda. S tím, že Gottwald podepsal rozsudek smrti nad vaším otcem. To už se sice nepopravovalo, ale stejně vypadáte hodně nepoučitelně.
Jako většina lidí jsem se bál, uhýbal, kličkoval. Jenže pak přijde moment, kdy už to nejde. Prostě tohle už vážně nešlo.
A dozvuky?
Zaprvé to byla velká sranda. Ale fakt. Bavil jsem se tím. A nejen já, i mí nejbližší kamarádi. Ti, co mě navrhli, se strašně lekli a trvali na tom, že tu cenu musím převzít. Stejně tak několik dalších lidí z filmu, kteří měli cenu dostat. Taky se báli, že je to spláchne. No a taky tam byla odměna 50 tisíc korun, což tehdy byly velké peníze, takže měli strach, že přijdou o ty prachy.
A co se doopravdy stalo, když jste cenu nepřevzal?
Nejdřív jakoby nic. Říkali, že mi to stejně dají, i když na Hrad nepřijdu. Mimochodem součástí té pozvánky byl i voucher pro manželku ke kadeřníkovi. Tak jsem jim řekl, že jestli mi tu cenu stejně dají, bude to večer ve Svobodné Evropě, kde se k tomu vyjádřím. Tím to zhaslo. Měl jsem nějaký rozepsaný scénář, ten se stopnul. Žádnou další práci ode mne nebrali. Jako scenárista jsem si už na Barrandově neškrtl.
Jiří Křižan – nejtvrdší z prezidentových mužů – vzpomenete si ještě, kde to bylo napsáno?
Stálo to na placce, když jsem kandidoval na začátku 90. let za ODA.
V čem jste byl nejtvrdší?
Když třeba přišel lustrační zákon a s ním nějaké nepříjemnosti, měl jsem to na triku já. Já jsem ty lidi musel fakticky vyhazovat. V armádě mi říkali kat Křižan. Pan prezident byl vrchním velitelem branné moci, docela se mu to líbilo, protože ta armáda fakt poslouchala. On vždycky říkal – to jsou jediní lidé, kteří mě poslouchají. Leč i tam byla spousta lidí velice špatných, měli víc než máslo na hlavě. A bylo nějaké výročí, pan prezident k armádě pronesl projev, jak je ta armáda bezvadná, jak je fajn, že všechno funguje a nejsou žádné problémy. A odešel. A pak jsem šel k pultíku já a řekl jsem: ještě neodcházejte. A přečetl jsem třeba 17 jmen generálů a řekl jsem: Vy už zítra nechoďte do práce.
K Václavu Havlovi jste se dostal tak, že jste na jaře 1989 spoluorganizoval a podepsal petici za jeho propuštění – jak to, že si vás poté pustil víc k tělu než své mnohaleté přátele z disentu? Čím jste ho okouzlil?
Já nevím, já se ho neptal. Byl jsem u soudu na Pankráci, kde paní soudkyně rozhodla, že Havla tedy pustí, ale že už nic nesmí provádět. A on tam něco mumlal. Čekali ho pak přátelé, večírek u něj doma. A na tom večírku mi řekl, že druhý den se sejdeme na Rybárně ve třech ještě se Sašou Vondrou. Tam vznikl nápad na Několik vět.
Nežárlili na vás trochu chartisté? Přijde cizí chlap, není klasický disident a Havel je z něj paf...
V té první chvíli ještě ne, to se ještě chartisté nedělili, pořád to drželo jako jedna parta. To byli rádi za každou novou tvář a že se lidi přestávají bát. To až pak, když se začalo formovat Občanské fórum a Havel šel na Hrad, to se asi některým nelíbilo.
Jak jste to poznal?
To člověk vycítil. Nebyly na mne žádné přímé invektivy, protože já jsem se hned chtěl prát. Ale odstup, faleš, to poznáte.
Když jste pojmenoval, připomínkoval a organizoval distribuci Několika vět, vaše dcery chtěly jít na školy, jedna na střední, druhá na vysokou – napadlo vás, že je vaše aktivity můžou smést?
Člověk žil v tom strachu, dělal ústupky, připadal si jako hajzl, že v řadě věcí drží hubu. A narůstalo to. S přítelem Petrem Kabešem jsme naseděli hodiny a probírali to. A najednou jsem toho měl dost. Někdy v roce 1988 jsem řekl ne, takhle už to dál nejde. V té době vzniklo HOS (Hnutí za občanskou svobodu) a bylo jasné, že to musí jít se vším všudy. Někdy okolo roku 1969 napsal v Plameni Pepík Podaný fejeton o tom, že český národ vymře na to, že má děti. Ve výmluvách na to, že má děti, je schopen páchat cokoliv, ustupovat. A už tehdy mě napadlo, že je to přesně naopak.
KDO JE JIŘÍ KŘIŽANOsobní údaje |
Někdo mi kdysi řekl: Tys to měl s touhle rodinou lehké. Ty ses musel stát antikomunistou. Asi na tom něco je. Po těch prožitcích to nešlo jinak.
Vaše rodina v roce 1948 přišla o obrovské majetky na Moravě a poté i o život hlavy rodiny – jak jste vycházel s těmi chartisty, kteří ještě v 50. letech byli nadšenými komunisty?
Ptal jsem se na to Václava Havla, jak mohl být ve stejném bratrstvu s lidmi tohoto typu. Došlo tam evidentně ke spojení společným nepřítelem. To bylo tak silné, že se ta minulost stírala. Oni se v té době taky tvářili tak protikomunisticky, že to prostě člověk přijal. Až později se začalo ukazovat, že komunistickou minulost nejde zapomenout.
Říkal jste jim už tehdy své oblíbené motto: neexistuje bývalý komunista jako neexistuje bývalý černoch?
V HOS tenkrát působil Ladislav Lis – v mládí byl velmi bouřlivý, sekernický komunista. A pak se objevil v jakési bezpečnostní sekci Občanského fóra. A s sebou přivedl jistého Hromádka, který měl doslova krev na rukách z 50. let, z jeho dílny byly ty případy zastřelení na útěku, když se likvidovali nepohodlní muklové a podobně. A ten se kolem roku 1968, když ho z partaje vyhodili, stal jakoby disidentem. Pomáhal chartistům a byl pro ně cenný, protože znal estébácké manýry.
Co jste si s takovým člověkem počali v bezpečnostní sekci OF?
Když se provalilo, že to byl ten Hromádko, byl okamžitě vypuzen. A já jsem Láďovi Lisovi, se kterým jsem se kamarádil, říkal: Jak jsi to mohl dopustit? Přivést takového člověka? A pak jsem to pochopil. Pro něj byli zlí a špatní jen ti současní estébáci , kteří ho začali po roce 1968 pronásledovat. Ti z 50. let byli tvoji pomocníci a kolegové, kteří vás drželi u moci, takže to bylo v pořádku, řekl jsem mu. A pak už jen přemýšlíte. Jasně vidíte, že třeba takový Zdeněk Jičínský stojí na opačné straně než já. A že ten marxismus-leninismus je v těch lidech zažraný.
To jste musel šílet, když chartisté po roce 1989 viděli spásu v Dubčekovi.
To ano. A byl to dost veliký boj, aby to nebyl Dubček a byl to Havel. Říkal jsem si, že to přece není možné, aby tenhle hodný, ale trošku přitroublý strýc... ne, to není možné.
|
Být tvrdě proti fašismu, rasismu i antisemitismu je v pořádku. Ale být antikomunistou, to se nepovažuje za košer. |
Asi ano. Má se dnes za povinnost, aby byl člověk antifašista. Být zásadně a tvrdě proti fašismu, rasismu a antisemitismu je v pořádku. Ale být antikomunistou, to se zvlášť v poslední době nepovažuje za košer. Ale copak napáchali méně zla a hrůz než fašisti? Jsem jednoduchý typ, nejsem žádný intelektuál, který nahlíží všechno z devíti stran, mám rád kovbojky, vyrostl jsem na rodokapsech a vidím věci docela jasně.
Když vláda po dohodě hlavních stran navrhla Štefana Füleho za eurokomisaře, co to s vámi udělalo?
Prostě mi to připadá šílené. Ještě před deseti lety takové věci budily negativní pozornost. Je to prů...
Neříkejte, že jste se na téma komunistů s Havlem nehádali.
On se nechce hádat. Možná kromě Klause, to je jediná výjimka, ale sakramentsky blbá. Brzy jsme pochopili, že tady máme zásadně odlišné pohledy, a hádat jsme se nechtěli.
Takže pravičák Křižan a mírně levicový intelektuál Havel, to muselo skřípat. Neříkejte, že to neskřípalo jen proto, že se Havel nechtěl hádat.
Já taky ne. Zaprvé neříkejte levicový intelektuál, to je zavádějící. Stačí říct intelektuál. To už s sebou nese princip levicovosti. A pokud jde o skřípání, tak jsem říkal své názory a většinou jsem byl přehlasován. To je celé.
Nikdy vás doopravdy nevytočil?
Tenkrát ne.
Později ano?
Ano. Ta jeho přílišná smířlivost se mi už pak přestávala líbit. Třeba když snídal támhle s panem Paroubkem. Některé věci byly už za hranicí toho, co já považuji za přijatelné.
Za vyhrocené vztahy mezi minulým a současným prezidentem může podle vás kdo?
Vidím nepochopitelnou vinu na straně Václava Havla. Protože tu hru přijal. Tu hru dvou kluků, kteří se znepřátelí a pak už se jen mlátí penály po hlavě. Václava Havla si vážím ve všech ohledech a do toho mi jeho chování ke Klausovi nesedí. Kdyby ho ignoroval, tak tím by mu nejvíc ublížil, to by se pos.... Nechápu, proč tohle neudělal.
Když dnes kandidujete za TOP 09, berete to jako zpestření venkovského života, nebo to myslíte vážně?
Beru to jako podporu této straně, i když jsem na nevolitelném místě.
JEJÍMA OČIMANebudu objektivní, přiznávám předem. S jeho mladší dcerou Bárou už dva roky úzce spolupracuji a štve mě: je krásná, je chytrá, je sympatická. Takže jsem byla připravená na to, že mě bude štvát i její otec. Jenže Jiří Křižan si mě získal už tím, že nebyl vysoká štíhlá blondýna. A pak kupou dalších drobností: nedělal ze sebe revolucionáře, i když právě on by mohl; nazývá se střídavě kovbojem a pravičákem. Stál téměř za vším, co pomohlo komunistický režim položit, přesto je jeho obličej málo známý a o svých zásluhách nemluví rád. |
