Skupina intelektuálů a politických vysloužilců, dost často starých známých Havlových kamarádů, jako jsou Madeleine Albrightová, Jiří Dienstbier, Adam Michnik nebo Jacques Rupnik, na pražském Žofíně dva dny nezávazně klábosí o stavu planety. Tématem je "svoboda a odpovědnost". Loni se řešila "dilemata globálního soužití".
A výsledek? Inu, snažme se vyhnout slovu "žvanírna" a neshodit to hned zkraje. Nepochybným kladem je třeba to, že se do této naší relativně malé, ve světě nepříliš významné země, sjede dost známých osobností, které by se sem jinak jen tak nepodívaly. Což není marné. Ale je to hodně málo.
Ve světě se Václav Havel stále těší velkému renomé. Jistě to je právě zvuk jeho jména, který sem dokáže přilákat i takové hvězdy, jako je například asi nejznámější americká novinářka Christiane Amanpourová.
Co změnit téma?
Ale v Česku je bývalý prezident považován víceméně za exota. Loni před volbami naznačil, že ODS je pro Česko větším nebezpečím než komunisti. Bagatelizoval estébáckou minulost Josefa Tošovského.
Když se debatovalo o nárocích homosexuálů, urazil mnoho lidí řečmi o rodině a "teletníku". Jezdí po světě a káže, jak by lidstvo mělo omezovat svou chamtivost, a pak si koupí žíznivý terénní mercedes.
Tahle konference bohužel k jeho návratu mezi autority nepřispívá. Možná by přitom stačilo jen to, kdyby těm srazům vtiskl konkrétnější námět. Co třeba se bavit jen o putinovském Rusku a americkém protiraketovém štítu? A vyslat váhavé české veřejnosti signál, jak se na věc dívat?
Ale to by konference ztratila punc globálnosti, tedy alespoň v Havlových očích. Škoda. V očích jiných lidí by si polepšil.
