Před deseti lety, 16. ledna 1989, byl Václav Havel Státní bezpečností zadržen ještě dříve, než se k soše vůbec došel. Dnes na celou akci vzpomínal prezidentův tiskový mluvčí Ladislav Špaček. Stál prý tehdy, po domluvě s ostatními disidenty, nedaleko sochy, aby o celém incidentu mohl podat zprávu do redakcí Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Socha svatého Václava byl tehy bedlivě hlídána, průvod disidentů byl po potičce zatčen a kytičku konvalinek se podařilo donést k soše jen právě Daně Němcové.
Upálení mělo probudit národ z letargie po okupaci
Pro svůj čin, kterým chtěl student filozofické fakulty Jan Palach vyburcovat veřejnost z pasivity k sovětské okupaci, nemohl zvolit nic působivějšího: přesně před třiceti lety, ve čtvrtek 16. ledna 1969, okolo půl třetí odpoledne se pod Národním muzeem na Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil.
Lidé se zhrozili. Byli otřeseni. Byl to pro všechny šok. Neuvěřitelný čin.
Upálení má nádech rituálního činu, v Evropě je výjimečné. Tradici, zhruba 1500let starou, má v buddhistickém světě, ale ani v Asii nebyly případy sebeupálení příliš časté. Proč se tedy Jan Palach rozhodl právě k takové formě protestu?
Palach pocházel z českobratrské rodiny, za jednu z největších postav české historie pokládal Jana Husa, a ten přece skončil v plamenech. Hus byl pro Palacha symbolem vlastenectví, zastáncem pravdy, ať to stojí cokoli. Palach chtěl být také takový - čestný, spravedlivý. Svému bratrovi se dokonce svěřil, jak je šťastný, že mu rodiče dali jméno Jan.
"Palach byl člověkem s výrazným smyslem pro přímost, čestnost, pravdu a spravedlnost. Nebyly u něho zjištěny žádné chorobné znaky osobnosti. Jeho čin nebyl činem zoufalce. Byl to alarmující čin. Chtěl burcovat. To, co uskutečnil, uskutečnil s rozmyslem," uvedl psychiatr Milan Černý, který v druhé polovině šedesátých let vedl tým odborníků zkoumající vliv závažných stresových událostí na velké skupiny obyvatelstva.
Palachův protest se - alespoň na nějaký čas - účinkem skutečně neminul. Dokládají to výsledky průzkumu, jenž jako jeden z posledních před normalizací připravil v březnu 1969 Ústav pro výzkum veřejného mínění. "Většina populace se za statečný protest Jana Palacha postavila," konstatoval Josef Bednář, který se na výzkumu podílel.
Janem Palachem se inspirovali další lidé: v únoru 1969 se v průchodu na Václavské náměstí upálil student průmyslovky Jan Zajíc, v dubnu v Jihlavě ho následoval čtyřicetiletý technický úředník Evžen Plocek. Od ledna do konce dubna 1969 se pokusilo o upálení dalších šestadvacet osob, sedm z nich zahynulo.
Zatímco Palach, Zajíc a Plocek chtěli svými činy protestovat proti okupaci a přimět veřejnost k aktivitě, ostatních 26 případů bylo motivováno úzce osobními problémy. Z Palacha si vzali jen formu protestu. "Uskutečnily to osoby s nižším vzděláním, výrazně psychopatické, osoby se zřetelnými psychickými poruchami, často se sklonem k alkoholismu," vysvětlil psychiatr Černý.
Poslední dopis Jana Palacha
Vzhledem k tomu, že se naše národy ocily na okraji beznaděje, rozhodli jsme se
vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem.
Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni dát se pro naši věc upálit.
Já jsem měl tu čest vylosovat si jedničku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy
a nastoupit coby první pochodeň.
Naše požadavky jsou :
1. okamžité zrušení cenzury
2. zákaz rozšiřování "Zpráv"(časopis okupačních vojsk)
Jetliže nebudou naše požadavky splněny do pěti dnů, tj. do 21.ledna 1969
a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou ( tj. časově neomezenou stávkou),
vzplanou další pochodně.
Pochodeň č. 1
P.S.: Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR,
využijme jej.
 Havel položil konvalinky k soše sv. Václava |
 Kytička konvalinek, kterou přinesl v úterý Václav Havel k uctění památky Jana Palacha |
