Na které Vánoce do smrti nezapomenete?
Je jich víc, ale samozřejmě i na ty před pěti lety. Byly nezvykle klidné.
Tomu nerozumím. Zemřel Václav Havel, o něhož jste se na Hrádečku se svými sestrami starala.
Ano – plnily jsme tehdy zvláštní úlohu u prezidenta republiky, což by mě nikdy dřív nenapadlo.
Jaké jste vlastně měly zadání?
Být s ním. Nejen coby zdravotnice a ženy, které se postarají o domácnost, ale taky coby v nejlepším slova smyslu společnice. Cílem bylo umožnit, aby mohl být na Hrádečku, kde mu je nejlíp a kde má klid.
Právě po slově klid jsem vás prve přerušil.
Říkala jsem, že byly dny kolem Vánoc roku 2011 klidné. Aspoň já měla pocit, že ustal předvánoční shon, nepotkávala jsem nerudné a uspěchané lidi, naopak – desítky tisíc jich trpělivě stály frontu u rakve, potom šly v pomalém pohřebním průvodu, a ono se vše stihlo.
Vy jste přijala klidně i Havlovu smrt?
Důležité je, že ji klidně přijal on. Nerezignoval, ale odevzdal se osudu. Přestal se bránit. Dokázal pustit svůj život z rukou.
Můžete to trochu přiblížit?
Cítil už, že některé věci nezvládne, a proto bez hořkosti říkal: Tak to udělejte vy, vždyť víte jak... Ono obecně není jednoduché přijmout nemohoucnost, obzvlášť když jste býval člověkem akčním. Sama jsem ošetřovala spoustu umírajících, kteří se s tím nevyrovnali a byli třeba nepříjemní na personál. Václav Havel ne. Jednou bych chtěla umět odejít jako on.
ŘeholniceAngelika Pintířová se narodila se před třiapadesáti lety v pošumavských Žihobcích, v roce 1977 vstoupila do Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Po maturitě sedm let pracovala jako zdravotní sestra na interním oddělení nemocnice na Slupi. Po studiu pedagogiky-ošetřovatelství učila na střední zdravotnické škole a dívčí katolické škole, pak vystudovala dramatickou výchovu na DAMU. Nyní pracuje ve výchovném ústavu na pražském Klíčově, učí ve Svatojánské koleji, pracuje pro Papežská misijní díla a občas moderuje v Českém rozhlase Dvojka. |
V jakou chvíli pochopil, že nemá smysl se bránit?
Devátého listopadu, když zemřel Magor Jirous. Chtěl jet na jeho pohřeb, ale už to nezvládal. Mluvil o tom, jak je rád, že s ním jsme, protože Magor zůstal na konci sám. A pak už byl pořád klidnější. Nakonec tak, že když jsem se s ním čtyři dny před smrtí loučila, cítila jsem, že se vidíme naposledy. Vzbudily jsme ho, jak si přál, on řekl, děkuju vám za všechny vaše věrné služby, a tou větou skončila má mise na Hrádečku.
Hovořila jste s ním o Bohu?
Nejsem typ, který by takové diskuse zahajoval, ale on sám se staral o to, abychom mohly denně navštívit mši, a pak se ptal, o čem bylo kázání. A když jsme kamkoli odcházely, říkával: Tak Pán Bůh s námi!
S námi?
Ano.
Umíral jako věřící křesťan?
V poslední fázi už měl svou víru jasně definovanou. Nechodil do kostela, ale pokřtěný a biřmovaný byl, o Bohu mluvil a na Hrádečku měl třeba sochu svatého Václava a svaté Ludmily, které dostal od dědečka.
Modlil se?
Je otázka, co si kdo představuje pod modlitbou. Když mu sestra Alena dávala požehnání, nikdy se nebránil. A jeho věta Pán Bůh s námi – to je modlitba.
