Abych nenapínala, pohledná dánská politička podepíše rozvod a navrch nejen že předčasně nestáhne udatné dánské jednotky z Afghánistánu - ona odhodlaně riskuje post premiérky tím, že naopak ty vojáky posílí a pošle jim další výzbroj. A to jen proto, že v dané situaci je to nejsolidnější, nejrozumnější řešení.
Čest, pravdomluvnost, morálnost se v evropské politice vyskytuje už pouze v dánských televizních seriálech. V Česku šejdíř a nebezpečný manipulátor jménem Zeman se blíží k mocenskému kolíku, který mu plavně nastavuje kremelský poskok Klaus. V roce 1415 Jan Hus úpěnlivě vybízel v dopise lidu českému, ať si dávají pozor na faleš. Faleš? Jak milé a nevinné slovo! Když před rokem zemřel Havel, Češi, Moravané a Slezané hlubokým smutkem dali najevo, že to není jenom Tesco, co potřebují k životu. Vypadalo to, že zlo, korupce, která v našich porevolučních vodách vesele a energicky bobtnají, jsou pro veřejnost nepřijatelné. Že se nenechají uchlácholit krámy plnými křápů a luxusního zboží. Že jsou sice neznabozi, ale neznabozi, kteří mají solidní vnitřní kompas, jenž se desetiletími komunistické propagandy vyladil zmerčit špinavosti, faleš a vypočítavé chytráctví. Anebo ne? Zvolí Zemana prezidentem? Proč by malý, ale třeskutě šikovný národ volil tak blbou formu sebeničení?
Moje mařížská sousedka mi darovala Jana Cimburu od Jindřicha Šimona Baara. Vesnickou idylu o čestném sedlákovi čeští Švarcenberkové považovali za natolik moudrou a užitečnou, že ji dávali číst každému výrostkovi v knížecím domě. Jsou mravnost a morálnost dnes natolik de mode, že mají místo jenom ve smyšlených televizních a filmových příbězích?
V Británii stejně jako v Česku, a v Evropě vůbec, se nevyskytují politici, kteří by měli chuť, natož odvahu říct svým voličům, že spadla klec. Labouristický ministr financí, než vyklidil svůj stůl před dvěma a půl lety, nechal v zásuvce svému nástupci lísteček: „Je mi líto, peníze došly.“ Ano, v Evropě peníze došly. Rozfofrovali jsme je, nechali si je ukradnout, jsou pryč. My voliči nechceme slyšet, že není kde brát, že není co rozdělovat. Všichni mluvíme o utahování opasků, avšak to jsou jen první dvě tři dírky. Trpké je, že ani jako voliči se nemáme k tomu, abychom si to nahlas připustili, natož abychom briskně přistoupili k rozumnému řešení. Abychom se totiž mohli pohnout z místa, musíme někdy udělat to, do čeho se nám vůbec nechce.
A Jan Hus a jeho obava z falešnosti a ze lží? Vlastně čím úporněji se člověk probírá hospodářskými výsledky, stavem penzijních fondů, tím méně pasuje k Husově falši přídomek naivní. Češi mají před sebou těžkou, ale možná osvobozující volbu. Pokud najdou odvahu zvolit si zase jednou prezidenta, který (jim) nebude lhát.