Devítinásobná Zlatá slavice (více ocenění má jen Lucie Bílá), která během let nazpívala na 800 písní, v pracovním nasazení nijak nepolevuje. Zatím poslední album s názvem Vyznání vydala Zagorová v roce 2014, na 7. září pak chystá novinku - O Lásce, která má vyjít u příležitosti jejího jubilea.
Členka Síně slávy cen Anděl v roce 2014 převzala diamantovou desku Supraphonu za více než 10 milionů prodaných nosičů, čímž se stala druhým nejprodávanějším interpretem Supraphonu.
Už v roce 1973 kritik Jiří Černý obdivoval její „hlasové šálení“ v semaforské Kytici, a zároveň se podivoval nad tím, jak může nazpívat „diskotékovky, pro něž není potřeba nic než kus hlasu a rytmu“. Zagorová působila v několika souborech a v divadlech Apollo a Semafor, než pro ni Karel Vágner sestavil na přelomu let 1972 až 1973 doprovodný orchestr. Zpěvačka vystupovala s Petrem Rezkem (duety Asi, asi nebo Duhová víla), ale třeba i s Italem Drupim.
V první polovině 80. let byla Zagorová na vrcholu slávy. Spolu se Stanislavem Hložkem a Petrem Kotvaldem koncertovala téměř každý den. Známé jsou jejich písně Diskohrátky, Jinak to nejde, Spěchám nebo Můj čas. Zagorová v té době (1977 až 1985) devětkrát za sebou vyhrála Zlatého slavíka a plnila haly jako současné megastar. V roce 1983 obdržela titul zasloužilá umělkyně, o němž říká, že si ho „zasloužila poctivou prací a nebere jej jako dar strany a vlády“.
Rodačka z Petřkovic u Ostravy nikdy zásadně nekritizovala léta normalizace. Proto když v roce 1989 podepsala petici Několik vět (na textu neviděla nic, s čím by nesouhlasila), bylo to velké překvapení. Ve svém „slavném“ projevu z Červeného Hrádku na Plzeňsku o ní hovořil i tehdejší komunistický šéf Milouš Jakeš. Díky revoluci zákaz vystupování pro Zagorovou platil jen několik měsíců. V následujících letech ale přišel útlum v kariéře i ztráta motivace.
„Měla jsem pocit, že mám všechno odzpíváno, že moje práce je už završena. Byla jsem hrozně unavená,“ řekla zpěvačka před časem. Navíc se jí rozpadlo manželství s tanečníkem Vlastimilem Harapesem; nevyšla ani adopce dítěte. Štěstí ji však potkalo v podobě o deset let mladšího operního tenoristy Štefana Margity, s nímž jí to klape od roku 1992 (“chodil na moje koncerty, ještě ani neměl občanku ....“). Zagorová svého muže často doprovází na štacích po operních domech.
Zpěvačka již odmalička věřila, že bude dělat něco „múzického“. Hrála na klavír, psala básničky a v 17 letech poprvé zpívala s orchestrem Gustava Broma v soutěži Hledáme nové talenty. Vystudovala herectví na brněnské Janáčkově akademii, kam ji přijali i přes problémy se sykavkami. Zpěvu se herečka s komediálními vlohami definitivně upsala v roce 1969. Zpočátku se našla ve stylu, pro nějž jeden z jejích objevitelů František Trnka zavedl termín „beatový šanson“.
Zagorová je i autorkou desítek textů, které si do svého repertoáru vybrali Karel Gott, Eva Pilarová či Helena Vondráčková. Moderovala a autorsky připravovala úspěšné cykly televizních pořadů Písničky pro Hanku (70. léta), Dluhy Hany Zagorové (80. léta), Když nemůžu spát (90. léta) a Hogo Fogo (společně s Margitou). Úspěch zaznamenala i v televizním muzikálu Josefína a v hudební komedii Trhák, vystupovala také v muzikálech Jack Rozparovač a Mona Lisa.
Milovnice kvalitního čaje a šampaňského je autorkou sbírky básní s názvem Milostně - Duše v negližé. Ohlas u čtenářů měla autobiografická kniha Než to zapomenu, kterou Zagorová napsala s Miluší Zindelovou. Společně s novinářkou Scarlett Wilkovou pak zpěvačka sepsala knihu Legenda Hana Zagorová s podtitulem Málokdo ví, v níž mimo jiné hovoří o nemoci, která ovlivnila její život, když kvůli problémům s krvinkami musela 33 let jezdit na transfuze.
