Pivcovými partnery tu jsou jeho zhruba vrstevníci barytonsaxofonista Jason Marshall a bubeník Russell Carter, a jako host se představil téměř o čtvrtstoletí starší kytarista Paul Bollenack.
O albuOndřej Pivec N. Y. Trio |
K deseti standardům - od swingového Ray Nobla až k Wesu Montgomerymu nebo k soulovému Jimmy Smithovi – Pivec přidal své originály, které soubor zvládá se stejnou samozřejmostí jako zavedená čísla. Základem jsou kvalitní sóla chorusového mainstreamu s působivostí, jaká u domácích souborů nebývá zpravidla tak samozřejmě přesvědčující. Pro nás - a zřejmě i pro americké posluchače - je pozoruhodný především široký rejstřík způsobů, jaký Pivec předvádí při svém zvládání Hammondových varhan. Jednoduché, ve výrazu i v dynamice prosté až cudné pasáže, se tu koření zvukově pestrými akordickými jednorázovými vstupy nebo úseky. Občas (kupříkladu v Pivcově skladbě Lonely Grey) protagonista překvapí i nezvyklým pisklavým rejstříkem, jaký bychom od tradičních jazzových hammondek neočekávali.
Je to přihlášení se k všežravé komunikaci dnešního jazzu, který si z výrazových prostředků může vybírat všude, kde se mu zachce. Sóla hostujícího Bollenbacka, jenž toho z jazzové historie pamatuje už podstatně víc, jsou přitom Pivcovi vydatnou oporou. Tomu občas odpovídají i závěry nebo naopak otvíráky jednotlivých čísel: například závěr Pivcovy Lonely Grey nebo dlouhý nedoprovázený sólový vstup barytonsaxofonu v Cherokee. Prostě jen další ukázka, jak se svět jazzu může měnit, pokud se jeho tvůrce přemístí do jiného prostředí.