Günter Verheugen bývá označován za „otce“ vstupu Česka do Evropské unie, protože jako komisař pro rozšíření s Čechy jednal roky před tím, než 1. května 2004 do Unie vstoupili. Prošel si všemi porodními bolestmi, které tomu předcházely. V rozhovoru pro týdeník 5plus2 vzpomíná i na české přátele, kuchyni a pivo.
Pojďme si zahrát takovou hru a představit si Evropskou unii coby „rodinu“ a vstup České republiky jako takové vaše „dítě“. Před pár dny toto „dítě“ oslavilo 15 let. Jak se mu daří?
Mám trochu problém představit si vstup Česka do EU jako narození republiky, protože český národ byl už tehdy zralý, s bohatou, i když někdy složitou, historií a fascinující přítomností. Pokud bychom ale řekli, že zapomenutý člen evropské rodiny se konečně objevil a byl v roce 2004 v rodině uvítán, tak bych s vaším návrhem souhlasil.
Günter Verheugen ■ Narodil se 28. dubna 1944 v německém Bad Kreuznach. ■ Vystudoval historii, sociologii a politická studia na univerzitě v Kolíně nad Rýnem a univerzitě v Bonnu. ■ Ve vrcholné politice se angažuje od konce 70. let, především v barvách sociální demokracie. ■ Od srpna 1999 do listopadu 2004 byl v Evropské komisi vedené Romanem Prodim komisařem pro rozšíření EU - tedy v době, kdy do EU vstupovalo i Česko. ■ Nyní přednáší na univerzitách. |
Dobře, a jaké by tedy bylo vaše hodnocení takového člena rodiny po 15 letech od návratu domů do Evropy?
Ke Středo a Východoevropanům chovám velkou úctu. Tyto národy totiž po roce 1990 prošly obrovskou a bolestnou přeměnou snad všeho, a to bez jakéhokoliv návodu. Jen málo lidí v západním světě dnes plně pochopilo nebo doceňuje dechberoucí složitost a hloubku takové přeměny. Věřím, že lidé z Česka jsou na to, čeho dosáhli, hrdí. Dnešní Česká republika je v EU na stejné úrovni jako ostatní země a daří se jí velmi dobře. Samozřejmě nikdo nemůže očekávat, že všechny rány z minulosti už jsou uzdraveny a zmizí, aniž by zanechaly jizvy. Všechny země přistupující v letech 2004 a 2007 například stále ekonomicky zaostávají. Důležitou otázkou je však trend a ten je pozitivní. Velmi dobrým ukazatelem toho, zda je společnost na správné cestě, je porodnost. Pokud roste, lidé věří v budoucnost. A to se u vás děje. Rostou příjmy, rodí se děti, roste populace.
V evropské rodině je Česko trochu jako mladší sourozenec. Jaký mají starší bratři a sestry, tedy ostatní státy, dnes k Česku vztah?
Nikdo by neměl zapomenout, že Česká republika by po 2. světové válce nejspíš patřila k zakládajícím členům EU. Jenže přišlo rozdělení na Východ – Západ. V Československu Edvard Beneš, v Polsku Władysław Sikorski sdíleli v londýnském exilu, ještě dříve než mnoho ostatních, sny o společné Evropě. Proto opakuji, vaše země se vrací k rodinnému evropskému stolu, kam právoplatně patří.
V Česku i dalších zemích dostávají děti v 15 letech občanský průkaz. Znamená to pro ně krok do dospělosti, větší zodpovědnost, ale také sebevědomí. Je Česká republika spíš teenager, nebo už dospělý jedinec?
Po pádu berlínské zdi se ve východním Německu zpívala taková píseň.Byla o tom, že západní demokracie jsou sice vyspělé, ale tak trochu staromódní a znavené, zatímco vznikající středo a východoevropské demokracie jsou plné nadějí a odvahy, ale také žijí v určitých iluzí o světě. Význam této částečně pravdivé písně je možná odpovědí na vaši otázku.
A co byste tomu českému teenagerovi v EU k 15. narozeninám popřál nebo vzkázal?
Pokračuj, zůstaň odvážný a važ si sám sebe. I ve chvílích nedorozumění a konfliktů buď dobrým ke svým blízkým i vzdálenějším sousedům. Všichni lidé na zemi čelí klíčovým hrozbám, jakými jsou nukleární zbraně, změny klimatu či umělá inteligence. Je třeba pochopit, že v první řadě jsme všichni lidské bytosti. To je to, co nás spojuje a je to pro mě důležitější než cokoli jiného.
Jak lidé ze západní Evropy vnímali Česko po sametové revoluci, před přijetím do Unie? A co od nás očekávali?
Přijímání Česka, Slovenska, Polska a Maďarska bylo politicky mnohem jednodušší než přijetí Bulharska a Rumunska. Mělo to co dělat s postojem Německa, které nebylo přijetí dvou balkánských zemí zcela oddáno. Naopak velice vřele je tehdy podporovala Velká Británie, která rozšířením na východ chtěla vyléčit staré historické rány.
Vidíte velké rozdíly mezi dnešní Českou republikou a tou v květnu 2004, kdy jsme do EU vstupovali?
Vidím pokračující transformaci a hodně velkých úspěchů. Kromě několika dráždivých událostí, které ale najdete v každém státě, máte stabilní politickou situaci. Vaše ekonomika je silná a roste,stejně tak i populace. Rodí se děti, nezaměstnanost se drží nízko. Mám z toho všeho radost. Co se nejspíš nezměnilo, je, jak já tomu říkám, typický český přístup: Vždy stateční, ale opatrní a současně ke všemu lehce skeptičtí.
Češi jsou mistři světa ve skepticismu, tvrdí eurokomisař pro rozšíření EU |
V rodinách jsou si někteří sourozenci bližší a někteří naopak méně. Kteří sourozenci v „evropské rodině“ jsou podle vás Česku nejblíže?
Záleží na úhlu pohledu. Obecně jsou si nejbližší Česko a Slovensko. Vaše země sdílí mnoho i se státy, které byly členy takzvaného sovětského impéria. Navíc má Česko výrazné podobnosti se zeměmi bývalého Rakouska-Uherska. Dále jste definováni středoevropskou pozicí, čímž máte silné vazby na všechny sousedy. Mám radost z toho, že Němci jsou dnes v Česku největší menšina z unijních zemí. Ukazuje to, že lidé z obou našich států se stávají partnery a dokonce přáteli. Zajímavá je otázka jazykových znalostí nebo naopak bariér. V Německu se říká, že bychom si ve střední a východní Evropě zlámali jazyk. Jako Němec absolutně nejsem schopen říct to vaše „tři sta třicet tři“. Nemůžu! Obdivuji mnoho Čechů, kteří ovládají různé cizí jazyky včetně angličtiny a němčiny. A pozor, Češi a další středo a východoevropské země jsou mnohem lépe jazykově vybaveni než Němci nebo Francouzi.
Češi mají otevřená srdce, jsou velkorysí a pohostinní
Jednou jste prohlásil, že staré členské státy vidí postkomunistické země jako členy „druhé kategorie“. A že říkají, že noví členové by měli být zticha a jen poslouchat starší a zkušenější. Je to pravda?
Jestli se dobře pamatuji, tak něco v tom smyslu jednou prohlásil francouzský prezident. Můj názor to ovšem nikdy nebyl a naprosto odmítám falešné rozlišování a aroganci, že postkomunistické státy jsou v EU členy druhé kategorie. Jak všichni víme, předsudky a mýty mají dlouhou životnost, vrozená hloupost jen tak lehce nezemře. Poučování je totiž někdy jednodušší než naslouchání a porozumění.
V roce 2004 proběhlo takzvané „východní rozšíření“. Novými členy Unie se stalo Česko, Slovensko, Estonsko, Litva a Lotyšsko, dále Kypr, Maďarsko, Malta, Polsko a Slovinsko. O tři roky později Bulharsko a Rumunsko. Jak byste v porovnání právě s těmito zeměmi ohodnotil pozici dnešního Česka?
Nechci hodnotit žádnou zemi. „Východní rozšíření“ by nemělo smysl třeba bez Polska nebo jakékoliv jiného státu, rozšíření bylo v zájmu nás všech. Proces integrace ale stále není dokončen, potřebujeme mír a spolupráci, naslouchání od Lisabonu po Vladivostok. Doufám, že Česká republika bude vždy podporovat integraci celého kontinentu. Nemohu říci, v čem je dnes Česko nejlepší. Je lepší český Smetana, nebo polský Chopin? Které hlavní město je hezčí? Praha, či litevský Vilnius? Každá země je jedinečná. Mě osobně těší, že Česko navštěvuje mnoho turistů, že české a německé pohraniční regiony blízce spolupracují,stejně jako ekonomika obou států jako takových. Vzhledem k naší německé minulosti je dnešní česko-německé porozumění, blízké partnerství a přátelství velmi drahocenné.
Roky v EU přinesly růst životní úrovně, ale i řepku, vnímají osobnosti |
Je Česko v rámci celé Unie v něčem nejlepší či jedinečné?
Věřím, že čeští lidé mají otevřená srdce k cizincům. Jsou velkorysí a pohostinní. Dnes jste také imigrantskou zemí – zejména pro mladé lidi z Ukrajiny, Ruska nebo Vietnamu, kterým dáváte práci. Česko je domovem pro mnoho Němců, Angličanů i Američanů. Osobně jsem vždy velmi oceňoval váš upřímný a vyvážený pohled na složité mezinárodní otázky. Všiml jsem si, že Česko slaví 15 let od rozšíření, přitom třeba má země to nedělá, ačkoliv k oslavám má dobrý důvod – rozšířením se hluboce změnila německá geopolitická situace a dnes sousedíme pouze s přáteli, což je velice luxusní pozice.
V čem jsme naopak nejhorší?
Na to by neměl odpovídat žádný cizinec. Věřím, že ani dva Češi by se na správné odpovědi neshodli. Ani jako Němec ve vztahu k mé zemi nemohu nijak odpovědět. Obecně jsem velice znepokojen znovuobjevujícím se nacionalismem a rasismem napříč Evropou. Ale ať je jasno, žádný národ na evropském kontinentě není horší než jiný.
Vzpomněl byste si ještě na první společná vyjednávání s Čechy?
Jistě, během prvních setkání bylo mou hlavní starostí to, jak mě Češi – jako Němce – přijmou. Obával jsem se, že budu kvůli německé vině z minulosti muset čelit nedůvěře a rezervovanosti. To se ale nestalo. Místo toho jsem byl českými vyjednávači posuzován jako člověk. A také jsem byl vítaný jako přítel.
Jaké hlavní problémy muselo Česko vyřešit, než do Unie vstoupilo?
Česko mělo podobné problémy jako ostatní transformující se země, tedy jak z ničeho vybudovat fungující demokracii se silným právem. Navíc se vše budovalo s lidmi, kteří ještě nedávno žili v zemi za úplně jiných podmínek. Ovšem vážným problémem byla samozřejmě touha některých lidí po moci a korupce. Dodnes považuji za zázrak, že transformace postupovala celkem hladce. Je také třeba dodat, že ani u starých členů EU nebylo vše perfektní – zachování práva a boj proti korupci jsou výzvy v celé Unii. Někde se s tím vyrovnávají lépe, jinde hůře.
Miluju vaše pivo a knedlíky
Motto či heslo Evropské unie zní „Jednotná v rozmanitosti“. Platí to stále?
Ano, je to jediná cesta, jak může EU přežít. Lidé v Evropě nejsou stejnorodí, není žádná jedinečná evropská identita, která nahradí národní, náboženské nebo krajské identity a kultury. Síla evropské integrace tkví ve sdílení určitých věcí přesto, že národy jsou rozdílné. To je zpráva, kterou vysíláme do celého světa: Jsme schopni pracovat společně, nehledě na rozdílnou národnost a kulturu. Chceme to tak dělat, protože jsme partneři. Přemostit rozmanitost a zároveň ji respektovat, to je společný politický závazek a klíč pro veškerou lidskou spolupráci.
Jenže Británie z Unie odchází. Co kdyby k podobnému kroku jednou směřovala i Česká republika?
Osobně vidím brexit jako velkou ztrátu jak pro Unii, tak i pro Británii. Ztrátu politickou, ekonomickou i kulturní. S velkým respektem k oběma celkům, brexit není o výhře na obou stranách, naopak, vytvoří jen poražené. Stále chovám naději, že budeme schopni zformovat velmi blízké partnerství a možná, že lidé žijící v Anglii změní jednou názor. Nechci další podobné ztráty, jako případný czexit. Pokud by se EU rozpadla, kdo nás ochrání? NATO nenahradí politická, ekonomická a sociální evropská pouta, která vytváří právě Unie.
Při návštěvě Plzeňského Prazdroje ochutnal komisař Evropské unie pro rozšíření Günter Verheugen proslulý ležák. (5. června 2003)
V Česku jste byl často, co na naší zemi máte nejraději?
Nevím, kde začít. Nemohu to přesně popsat, protože je to jen pocit. Kdykoliv k vám přijedu, cítím z lidí jakéhosi svobodného ducha. Poprvé jsem toto pocítil při první návštěvě ČSSR na začátku května 1968. Co mám ještě rád? Dobré jídlo s českými přáteli, v pražské hospůdce si společně užít pivo a knedlíky. Mám rád nádhernou architekturu Prahy a pár skrytých míst, kde je možné cítit ozvěnu minulých staletí.
Na závěr se krátce podívejme do budoucnosti. Měla by podle vás Česká republika přijmout euro?
Přijetí eura vyžaduje splnění velmi striktních pravidel. Je závislé na ekonomické situaci, aby tento krok vedl k prosperitě země a celého regionu. Rozhodnutí je hlavně na České republice, vy musíte říci, že teď je ten pravý moment, a zároveň oslovit země a instituce eurozóny, aby vynesly konečné rozhodnutí. Jak ale vidím, tak eurozóna na Česko nijak s přijetím eura netlačí a nespěchá.
Jak se Česko před 15 lety vrátilo do EvropyPro Česko to byl jeden z nejdůležitějších okamžiků moderních dějin. Před 15 lety, 1. května 2004, republika vstoupila do Evropské unie a dokonala tak svůj návrat do společenství, ze kterého jej na dlouhé desítky let předtím vyrvala železná opona. „Teď evropský obr vylézá ze své postýlky, rozhlíží se a bude se muset ujmout své globální role v globálním světě. Nejsou staré a nové země EU. Jsou pouze členské země Unie. Je pryč stará Evropa plná nacionalismu, xenofobie, nenávisti a tisíců válek,“ oslavoval vstup tehdejší premiér Vladimír Špidla. Oficiální žádost o vstup do Unie podalo Česko v lednu 1996, přístupová jednání začala o dva roky později. Od roku 1999 až do posledních chvil provázel snahu Česka Günter Verheugen, který byl pět let komisařem pro rozšíření EU. Republika musela splnit řadu podmínek, než v dubnu 2003 mohl v Aténách prezident Václav Klaus a premiér Špidla podepsat smlouvu o přistoupení. Následně ještě tento dokument ratifikovaly národní parlamenty 15 starých členských zemí. |
