Bylo proto trapné ohánět se unií při tom pofiderním vystoupení.
Žádné zásadní stanovisko k nové evropské ústavní smlouvě jsme totiž od předsedy vlády zatím neslyšeli. Pokud nepočítáme jeho nemastný neslaný článek, pod nímž byl podepsán s Gerhardem Schröderem a který vyšel 23. října loňského roku.
Stejně tak nevíme, co si vlastně myslí o konfliktu v Iráku, zda vůbec zaznamenal oranžové revoluční změny na Ukrajině, jak se staví k izraelsko-palestinským jednáním.
V případě zahraniční politiky je Stanislav Gross zcela nepolíbeným člověkem a nejhorším i nejméně výrazným premiérem od listopadu 1989. Navíc udělal na tomto poli i několik lidských přešlapů. Například 29. září si na Úřad vlády pozval cizí velvyslance akreditované v Praze. Jenže na jím iniciovanou schůzku přišel o hodinu později a některé ambasadory už nepotkal. Odešli předčasně. Říká se tomu faux pas.
Když se pak v říjnu 2004 slavnostně podepisovala v Římě euroústava, tak na následném obědě seděl Gross mezi kancléřem Schröderem a šéfem Konventu, který ústavu připravil, Valérym Giscardem d' Estaing. Podle přítomných s nimi téměř nepromluvil.
Na první pohled to může být maličkost, ale podobným jednáním českým zájmům rozhodně nepomáhá. A když byl předtím ministrem vnitra, tak se jeho kolegové v Bruselu ptali, jak ten mladý muž vypadá, protože na jejich pravidelná zasedání většinou nejezdil.
Stanislav Gross na post předsedy vlády nedozrál. Přesto se naší politickou scénou na toto místo nakonec prokousal. Jenže to, co stačí doma, se v cizině a ve vztahu k zahraničí jeví jako obrovský handicap. V tomto směru premiér Gross zcela selhal a nikdo ho nebude za hranicemi ani chvilku postrádat.
