Středa 28. října 2009, kolem půl deváté večer, Vladislavský sál Pražského hradu. Prezident republiky Václav Klaus předává medaili Za zásluhy. Jedním z oceněných je – Karel Gott.
Klaus bude kvůli tomuto svému rozhodnutí milován i proklínán. "Božský Kája" je totiž pro část národa fenomenální zpěvák (což je) a jedna z největších celebrit naší novodobé historie (to platí také). Pro jiné je dobrý zpěvák, který kvůli své kariéře až příliš rád slyšel na požadavky bolševického režimu.
Medaile pro Gotta je však medailí pro většinu národa. Na jeho příkladu je výborně vidět, jak se Češi za dob komunismu chovali. Zpěvákův příběh je dokonalým zrcadlem života obyvatel v někdejším Československu. Vidíme v něm nekonečnou sérii úspěchů a vzepětí, stejně jako proher a malosti.
Karel Gott například v roce 1971, prý "cvičně", emigroval do západního Německa. Důvody měl spíše ekonomické než politické. Ale pak se rozhodl vrátit a napsal ponížený dopisgenerálnímu tajemníkovi komunistické strany Gustávu Husákovi.
Kromě jiného i toto: "... v roce 1969 a 1970 jsem se postavil se všemi svými spolupracovníky do řady těch, kteří si upřímně přáli normalizaci občanského i kulturního života v naší zemi."
Zpěvák pak v jednom rozhovoru dokonce na Husákovo kývnutí k jeho návratu řekl, že mu komunistický prezident připadal "jako velice dobrý člověk". Ovšem husákovská normalizace tehdy znamenala pro statisíce lidí vyhazovy z práce a tvrdou perzekuci.
Příkladem, jak dějiny smýkaly s Gottem a jak on sám nechal smýkat sebou, je i rok 1977, kdy se objevila disidentská Charta. Tehdy nazpíval píseň Kam tenkrát šel můj bratr Jan. Kromě jiného v ní zaznělo: "Miloval svět a měl tak málo, málo let, když do těch bran si troufal vjet, z nichž nelze zpět. Snad se jen vznes, aby tak líp tam shůry zhlíd, čím jsme si přáli dříve být a čím jsme dnes."
Cenzorům to připomínalo osud upáleného studenta Jana Palacha a zakázali ji. Ve stejném roce však patřil Gott k těm, kteří podepsali antichartu. A nepřímo tak schvalovali brutální metody, kterými začali komunisté oponenty režimu pronásledovat a věznit. A nežili bychom v Česku, kdyby Gottův osud neprošel i dalšími paradoxy.
Tak jako dlouho komunismus v Československu za většího či menšího přispění většiny občanů přežíval, tak rychle po listopadové revoluci před dvaceti lety padl. A Gott, jak jinak, byl opět u toho.
Čtvrtého prosince 1989 užaslému národu zpíval na pražském Václavském náměstí z balkonu Melantrichu hymnu s jednou z nejznámějších postav exilu, Karlem Krylem. S tím Krylem, který Gotta nesnášel právě za jeho "paktování se" s komunisty. Ke společnému vystoupení je tehdy přesvědčil Václav Havel.
Pro Gotta to byla úžasná satisfakce, pro Kryla (jak se vyznal později) jeden z nejtraumatičtějších zážitků života. Havel k tomu v roce 1994 na konferenci Evropa a my řekl: "Symbolem té doby bylo, když Karel Gott, kterého lidé znali z obrazovek, a Karel Kryl, muž ze Svobodné Evropy, zpívali spolu... Byla to doba velkého emotivního náboje s atmosférou obecného srozumění, snad i odpuštění."
Doba srozumění a odpuštění je pryč. Je proto dobré dát Karlu Gottovi státní vyznamenání? Za jeho pěvecké výkony a profesionální vervu, s kterou přistupuje k práci, zcela jistě ano. Pokud jde o výjimečnost v oboru, je mu v Česku málo podobných. Dokonce by se mu dalo i odpustit, jak se kvůli kariéře mnohokrát spustil s bolševickým režimem.
I to lze při velké toleranci pochopit. Ale srozumění pro to mít nemůžeme. To, Karle, nepřezpíváte...
