Černobylská katastrofa se stala historickým milníkem: existuje éra před havárií a v mnohém odlišná doba, jež následovala po ní.
Hned ráno 26. dubna 1986, v den exploze v Černobylu, se sešlo politbyro, aby situaci projednalo a poté ustavilo vládní komisi, jež se měla postarat o následky.
Komise měla za úkol sledovat situaci a zajistit přijetí důležitých opatření týkajících se zdraví lidí v postižené oblasti. Akademie věd navíc ustavila skupinu předních vědců, kteří byli okamžitě vysláni do černobylského regionu.
Politbyro nemělo ihned k dispozici úplné informace, které by odrážely situaci po explozi. Panovala však všeobecná shoda, že bychom měli informace otevřeně předkládat veřejnosti tak, jak se je budeme dozvídat.
Bylo to přesně v duchu politiky glasnosti, která už tehdy v Sovětském svazu zakořenila.
Tvrzení, že se politbyro snažilo zatajovat informace o katastrofě, je tedy velmi vzdálené pravdě.
Jedním z důvodů, proč se domnívám, že k úmyslnému zamlčování nedocházelo, je skutečnost, že když hned po katastrofě vládní komise navštívila místo, její členové přenocovali v Polesii poblíž Černobylu a měli k večeři běžné jídlo a vodu.
Pokud by místní úředníci nebo vědci věděli o skutečných dopadech katastrofy, tolik by neriskovali.
Svět se o černobylské katastrofě dozvěděl nejdříve od švédských vědců, což vyvolalo dojem, že cosi skrýváme. Ale ve skutečnosti jsme neměli co skrývat, protože jsme celý den a půl byli bez informací.
Až po několika dnech jsme se dozvěděli, že to, co se stalo, nebyla jen obyčejná nehoda, ale opravdová jaderná katastrofa.
I když se první zpráva o Černobylu objevila v listu Pravda 28. dubna, situace vůbec nebyla jasná. Když například vybuchl reaktor, oheň se ihned podařilo uhasit vodou, což situaci ještě zhoršilo, protože jaderné částice se začaly šířit atmosférou.
Mezitím se nám dařilo přijímat opatření na pomoc lidem v oblasti katastrofy. Byli evakuováni a do jejich testování na otravu radiací se zapojilo více než 200 zdravotnických organizací.
Černobylská katastrofa byla více než cokoliv jiného impulzem k mnohem větší svobodě projevu, jež se rozšířila do takové míry, že stávající systém už dále nemohl fungovat.
Bylo naprosto jasné, jak důležité je pokračovat v politice glasnosti, a musím říci, že dodnes mluvím o době před Černobylem a po něm.
Cena za černobylskou havárii byla nezměrná, a to nejen v lidském měřítku, ale také hospodářsky.
Někteří lidé dokonce tvrdí, že ekonomická cena pro SSSR byla tak vysoká, že znamenala konec závodů ve zbrojení, protože jsme si už nemohli dovolit vyrábět zbraně a zároveň platit odstraňování následků Černobylu.
To je omyl. Má deklarace z 15. ledna 1986 je známá celému světu. Věnoval jsem se v ní snížení počtu zbraní včetně jaderných a navrhl jsem, aby do roku 2000 žádný stát nedisponoval nukleárními zbraněmi.
Za ukončení závodů ve zbrojení jsem cítil osobní morální odpovědnost. Ale Černobyl mi otevřel oči víc než cokoliv jiného: ukázal hrozivé následky jaderné síly.
Tehdy jsme si mohli mnohem barvitěji představit, co by se stalo, kdyby vybuchla jaderná bomba. Podle vědců mohla jediná sovětská raketa SS-18 nést stovky Černobylů.
Jaderné zbraně však představují závažný problém dodnes. Země, které jimi disponují - členové takzvaného "jaderného klubu" - s jejich zničením nespěchají. A země, které atomové zbraně nemají, je chtějí získat.
Dvacáté výročí katastrofy nám připomíná, že bychom neměli zapomínat na to strašné ponaučení, kterého se světu v roce 1986 dostalo.
Měli bychom učinit vše, co je v našich silách, aby jaderná zařízení byla co nejbezpečnější. Také bychom měli vážně začít pracovat na vývoji alternativních zdrojů energie.
Skutečnost, že o nich teď světoví představitelé mluví, naznačuje, že jsme se z Černobylu konečně poučili.
Michail S. Gorbačov, bývalý prezident SSSR
(c) Project Syndicate
