Rozuměj, preláti budou tu mládež sexuálně zneužívat. My ostatní i s pytlákem si utáhneme opasky.
Nejdřív jsem myslel, že pytlák je z rodu důstojníků SS, kteří chtěli křesťanství vyhubit jako židáckou past. Oslizlá dikce pytlákova písma připomíná i komunistickou propagandu z 50. let, kdy bylo křesťanství opiem lidstva a kněžstvo určené k likvidaci. Pak mě napadlo, vždyť on to je příspěvek do volební kampaně, žádný historický výlet.
Pytlák sám nepíše, kam patří. Musíme si ho zařadit sami. Není to těžké, podpisovat se ani nemusel. Všichni víme, kdo tyhle lidové nenávistné slátaniny produkuje. Na konci pohlednice chybí návrh na opatření: zatknout, zavřít, rozprášit. Do kostela dát brambory! Kdo si myslí, že jde o pytláka komunistu, mýlí se. Ti se do křesťanství po krvavé praxi zatím tak olezle nepletou. Kdo další zachází dnes s církví tak sprostým a primitivním způsobem? A jaké lidi ten pytlák na svou pohlednici láká?
Kdysi jsem vyslechl rozhovor dvou důstojníků o hnusné knize a o problémech s vojíny, kteří ji v kasárnách šířili. Důstojníci měli řešení. Dali vojíny na krmiče prasat, tam ať si chacha tu hnusnou knihu čtou. Teprve když řekli, že ateistická výchova má své mouchy, pochopil jsem, co myslí tou knihou. Byli to sourozenci mého pytláka.
A co mi to vlastně pytlák napsal? Jedno velké rozsáhlé haiku: Já, který jsem se podepsal jako švarcenberskej pytlák, jsem ubohé lidské prase, vnitřně zasviněné nenávistí, hrubostí a chutí dát přes držku každému, kdo je slabší než já. Představuji spodinu a jsem spolehlivou oporou všech hulvátských krutovládců. Vždy jsem poskakoval kolem jejich trůnů a chňapal po tom, co z jejich stolů odpadlo. Bedlivě jsem vždy hlásil, kdo myslí jinak, kdo neposlouchá, kdo má svou nepřátelskou hlavu.
Když to bylo riskantní, byl jsem anonym, když se rozdávaly výsady, měl jsem uniformu vítězů. Dnes jsem švarcenberskej pytlák, zejtra budu ministrem kultury, protože mám kulturu rád, nejvíc kytaru. Také umím psát, protože jsem psával posudky, zamítal žádosti a doporučoval seznamy těch, kdo ano, a těch, kdo nikdy.
Našli byste mě všude, kde se vylučovalo, zatýkalo a rabovalo. Organizoval jsem JZD. Hlásil, kdo zůstal v cizině a kdo poslouchá Hlas Ameriky. Přiděloval jsem poukazy na auto, výjezdní doložky, v dílně jsem lepil známky ROH, KSČ a SČSP. Nacvičoval jsem na spartakiádu, později jsem pracoval na ředitelství. Možnosti byly.
Dnes jich je míň, proto jsem zatím jen jakoby pytlák. Rozumějte, pytlák je v revíru něco jako rozvědčík. Neviditelnej, voči dokořán, tu kápnu jedu vo farářích, tu kápnu lží vo státním dluhu. Voboje rozumně pro naši věc, kvůli pravdě. Tak pro budoucnost pracuju. Účastním se předvolební kampaně. Agituji a lžu, abych nebyl nápadnej. Sháním do jednoho houfu mně podobné, abychom převzali tuhle republiku, než ji popadne církev a Kalousek se židákama, kterýžto Kalousek je stejně jako církev namočenej v ušlechtilé činnosti mezi mládeží.
Slušný lidi si myslí, že jsem hnusnej, jakási suterénní usazenina, od které se každý odvrátí. Ale kde je máte, ty slušné lidi? A kolik lidí jde za mnou, za pytlákem? Říkám, že jsem švarcenberskej, abych dožral knížete Karla. Takovej pytel lidské shnilotiny, jako jsem já, bystrej přícucka na každé lidské špatnosti, a prej – knížecí pytlák! To už musí knížete nějak rozvzteklit.
Já jsem pytlák politickej. Potřebuju zas nahoru, na výsluní. Byly doby zlé, já v pozadí. Dneska lezu nahoru! Také díky vám, slušní lidé. Už se těším, jak vám zamítnu žádost.
Co dodat? Nějaké chytré haiku? Jedno mám: ach jo...
