Strategické odstrašování – odvracení útoku prostřednictvím strachu z odplaty vycházejícího ze značné vojenské převahy – podstupuje v pásmu Gazy den co den zkoušku. Vyostřující se spirála násilí Izraele a gazských milicí ukazuje nejen to, že odstrašování selhává, ale také, že jeho účinnost závisí na dodržování elementárních norem mravnosti.
Někteří bezpečnostní stratégové a teoretici spravedlivé války tvrdí, že v případech, kdy nejsou přímo postiženy životy a blahobyt civilního obyvatelstva, na odstrašování nemusí být nic mravně nepřijatelného. Hrozba odvety, o niž se jeho účinnost opírá, zůstává implicitní a hypotetická. Přestane-li se však odstrašování lišit od kolektivního trestu, který mezinárodní právo článkem 33 čtvrté ženevské konvence zakazuje, je mnohem méně pravděpodobné, že dosáhne svého zamýšleného cíle.
Izrael stále odmítá
Izrael, který se v září 2005 jednostranně stáhl na okraj Gazy, se teď bojovníkům palestinského odboje snaží bránit ve vrhání raket na své území. Krátce po opětovném rozmístění sil podél gazské hranice Izrael silně omezil vazby mezi Gazou a Západním břehem, stejně jako pohyb zboží mezi Gazou a okolím. Když byl ve svobodných a spravedlivých volbách v lednu 2006 zvolen parlament nakloněný Hamasu, Spojené státy a Izrael vedly kampaň, která měla všem bankám, včetně arabských a islámských, znemožnit jednání s novou vládou.
Izrael důsledně odmítá opakované nabídky Hamasu na dohodu o příměří výměnou za to, že bude ukončeno obležení Gazy. Průzkumy veřejného mínění provedené společností Dialog a zveřejněné izraelským deníkem Haarec ukázaly, že 64 procent Izraelců podporuje oficiální dialog s Hamasem. Izraelská vláda i armáda to ale odmítají a označují Hamas za „teroristy“, aby jim upřely legitimitu, přestože dříve v jižním Libanonu uzavřely dohody s Hizballáhem, který také považují za „teroristickou organizaci“.
Kolektivní trest
Izraelci jsou podle všeho přesvědčeni, že jejich jedinou možností je utáhnout v Gaze šrouby. Ve jménu odstrašování bylo téměř úplně zamezeno pohybu osob i zboží. Palestinský odboj přesto odpověděl vyšším počtem raketových útoků. Izraelské atentátní tažení proti militantům vedlo pouze k další eskalaci na palestinské straně. Ba pokaždé, když izraelské odstrašovací úsilí selže a nepřinese žádoucí výsledek, Izrael vystupňuje obležení s nadějí, že tato rána konečně protivníka knokautuje.
Výsledkem je zřetelný případ kolektivního trestu v jednom z nejhustěji obydlených míst na zeměkouli, kde žije 3 823 osob na kilometr čtvereční. John Dugard, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů pro lidská práva, po návštěvě Gazy prohlásil: „Gaza je věznice a Izrael podle všeho zahodil klíč.“
V lednu například Izraelci začali k trestání Palestinců využívat svého monopolu na dodávky paliv, což bylo rozhodnutí, které měsíc nato odsoudila organizace Human Rights Watch. Ředitel Human Rights Watch pro Střední východ Joe Stork odmítl izraelské zdůvodnění palivových škrtů jako způsob nátlaku na palestinské ozbrojené skupiny, aby zastavily raketové a sebevražedné útoky. Podle Storka „tato omezení vážně postihují civilisty, kteří s těmito ozbrojenými skupinami nemají nic společného, a to je porušením elementárního principu válečného práva.“
Obdobně se po izraelských leteckých úderech na Gazu počátkem března, při nichž zemřelo víc než 100 Palestinců, generální tajemník OSN Pan Ki-mun cítil nucen „odsoudit neúměrné a nepřiměřené použití síly, které usmrtilo a zranilo tolik civilistů, včetně dětí.“
Nehledě na výrok generálního tajemníka OSN se Izrael odvolával na sebeobranu, neboť letecké údery následovaly po raketovém útoku z Gazy, který zabil jednoho izraelského civilistu v příhraničním městě Sderotu. Avšak Michael Byers, profesor práv na Dukeově univerzitě, ve své knize Válečné zločiny tvrdí, že použití síly v sebeobraně „nesmí být přehnané ani nepřiměřené“ a vzhledem k předjímanému dění musí být jeho nezbytnost „bezprostřední, naprostá, zbavena jak možnosti volit prostředky, tak času na úvahy“.
Podpora Hamasu roste
Izrael vlastně neustále směšuje sebeobranu a odstrašování, přičemž k dosahování svých strategických cílů využívá kolektivních trestů. V Libanonu, kde byl Izrael nucen přijmout dohodu o příměří prosazovanou OSN, tato koncepce odstrašování roku 2006 selhala a není o nic pravděpodobnější, že v Gaze uspěje. Průzkumy veřejného mínění prováděné v Gaze skutečně dokládají prudký vzestup podpory Hamasu po každé izraelské eskalaci.
Mezinárodní společenství musí jednat rychle, aby Izraelce přimělo ustoupit od strategie odstrašování a vynaložit raději síly na dosažení porozumění, které by mohlo vyústit v zastavení útoků na obou stranách. Jedině takové porozumění může dát zelenou výstavbě základů nezbytných k politickému řešení, které dokáže natrvalo ukončit jak obležení Gazy, tak okupaci palestinských území.
© Project Syndicate, 2008.
